Jak jsem se chtěla naučit mít ráda Romy II

Přiznám se, že už jsem se moc nechtěla k romské problematice vyjadřovat. Ale k tomuto příspěvku mě podnítil blog Patrika Bangy. I když jsem v reakcích na svůj první příspěvek na toto téma psala, že mám něco promyšlené, nechtěla jsem o tom už psát. A to musím říct, že reakce čtenářů na můj příspěvek byly slušné. Děkuji. Je totiž pravdou, že článků, a to i značně vulgárních, na toto citlivé téma je čím dále více. A vulgárních reakcí ještě víc. Čím to asi bude? Asi blbou náladou.

V předchozím článku jsem popsala několik mých zkušeností s romským etnikem. Nyní bych je chtěla trošku doplnit.

Jak jsem již psala, můj muž má jednoho moc dobrého kamaráda z dětství. Je to Rom, vypadá jako Rom a chová se jako normální člověk, žijící v této zemi, dodržující zákony. Vystudoval techniku na vysoké škole a pracuje u solidní firmy. Ta se na něj také nedívá jako na Roma, ale jako na právoplatného člena naší společnosti a vlastního zaměstnance. Oba jeho sourozenci pracují, oba jeho rodiče pracovali a diskriminací se nikdy neoháněli. Rodiče je vedli přísně, dokonce i měli snahu omezovat jim v dětství kamarády, o kterých si mysleli, že chovají nestandardně (pozor, ne že jsou „gadžové“). A tento kluk, Rom, kdysi Cikán, odnaučil mého muže sprostě mluvit. Když jim bylo asi devět – deset let a začali kluci „rozum nabírat“, začal můj muž (což mi sám přiznal) užívat slovník, který se s běžnou slušnou mluvou neslučuje, tak jako i spousta jeho dalších kamarádů. Ne však tento kamarád Rom. Ten se ho jednou jenom zeptal: Proč takhle mluvíš? A bylo vymalováno. Od té doby použije můj muž peprnější výraz pouze, když si třeba nechtě hodně fyzicky ublíží (bouchne se kladivem apod.). V běžné řeči, dokonce i v nadávkách, jadrné výrazy neužívá.

Další story mám z práce. Pracuji jako úřednice a můj zaměstnavatel si na úklid najímá úklidovou službu. Pravidelně nám uklízí jedna „většinová“ paní uklízečka a mnohokráte to nestojí za nic. Přichází relativně brzy, když ještě máme „rozpracováno“ a jejím velkým zájmem je zejména co nejdříve vypadnout, i když by v práci měla být nejméně do 18,00 večer, kdy by měl odejít poslední pracovník z kanceláře. Vloni jsme však jednu dobu na uklízečku moc nenarazili, ale kanceláře se svítily čistotou. Nakonec jsem paní uklízečku přece jenom potkala. Byla to paní kolem 40-tky, moc šikovná a byla Romka. Jak jsem si tak jednou přiseděla v práci déle, poprosila mne, zda by si nemohla u nás v pracovně už udělat úklid, protože zrovna se myjou okna. Proč ne, byla jsem v pracovně sama. A tak jsme se daly trošku do řeči. Paní měla s manželem 2 kluky, kteří oba chodili do gymnázia (ještě určitě chodí, bylo to vloni). Normálně pracuje jako uklízečka v nemocnici, ale protože náklady na školy jsou vysoké, přibrala si i toto druhé zaměstnání. Dokonce mi popsala její přijímací řízení na místo brigádnice u úklidové agentury. Paní majitelka se jí nejdříve zeptala, jak dlouho je na „pracáku“. Když jí naše paní uklízečka řekla, že nikdy, že 18 let už pracuje v nemocnici, byla přijata. Škoda, že byla jen na záskok. Moc jsme si ji všichni chválili.

Mám kamarádku, která několik let pracovala na „sociálce“. Byla v kontaktu s mnoha Romy, ale většinou negativně. Věčné řvaní a hulákání, nadávky na všechny a pochtívání nenárokového bylo na denním pořádku. Nevzpomínám si, že by někdo šel do sebe a už vůbec ne před lidmi. Že by se někdo z těch lidí omluvil za své chování. Možná ano, pod nějakým nátlakem, ale sám od sebe ne.

Myslím, že není potřeba uvádět zase další setkání s Romy, negativní či pozitivní. Myslím, že není potřeba se navzájem napadat a urážet. Zklidněme „hormon“, jednejme a vystupujme racionálně. Všichni. Jedině tak si pomůžeme.

Takže, co s romskou otázkou? Je všechno špatně jen u nich nebo jen u nás? Kdo má začít? Vždyť už se přece začalo. Většina se snaží pomáhat menšině. Ale asi to vzala za špatný konec. Je to jako s pomocí třetím zemím. Nedávejme jim jídlo, ale pomoc a prostředky, aby si to jídlo dokázali sami udělat, vydělat si na něj. Pomozme Romům, aby si na své potřeby chtěli vydělat a vydělávali sami. S tím však musí pomoct i Romové sami. Měli by více chtít vnímat signály kolem sebe. Že těm, kteří si pomohou, bude pomoženo. Jsem optimistka a beru tak všechny kolem sebe, ale jen do doby první negativní zkušenosti. Dokažte, Romové, všem kolem, že špatnou zkušenost mají s někým jiným, ne zrovna s vámi. Ať nemá většina právo zobecňovat. Jak jsem popsala výše, dobré příklady jsou, tak se jimi nechte táhnout. Budete-li navíc dělat, co vás baví a budete to dělat dobře, budete sami spokojeni. A o to přece jde, ne?

A ještě jednou připomínám. Se slušností nejdále dojdeme. Platí pro obě „strany“.