Tmavomodrý svět za časů metanolové aféry.

Každý týden jsme v hospodě U vrtule ve Spitfiru bojovali o Anglii.Místo Messerschmittu nás nakonec dostal metanol.

Od jara do konce léta nemají štamgasti pro hospodu U vrtule velký ekonomický význam. Zvykli si sem chodit cyklisté, rodiny s dětmi a rekreanti vracející se z nedalekého přírodního koupaliště. Velká zahrádka je plná kol a kočárků a pan Petr si musí najmout výpomoc, aby obsluha nevázla. Všechno se změní s příchodem sychravého podzimu. Zahrádka osiří a zůstanou jen holubi, co se vracejí. Pár cyklistů sem chodí i v zimě. Jsou to blázni, kteří jezdí na kole za jakéhokoliv počasí. I pár plavců zůstane – otužilců, co lezou do vody třeba i za pomoci sekery na led. Výčepní místnost s vrtulí na stěně, namalovaným Spitfirem a lehce namodralým světlem nad výčepním pultem připomíná v tom nevlídném ročním období důstojnické kasíno z roku 1940. Občas ze studené tmy vejde dovnitř do tepla hospody cyklistický Spitfire s rampouchem u nosu. „Tak jak je?“ zeptáme se ho my uvnitř. „Strašně to klouže, ale dobrý.“ V téhle atmosféře si každý připadá jako pilot, který u skotské whisky čeká, kdy mu písknou poplach. Zkrátka od podzimu do jara jsme tu samí chlapáci. Někdy si Josef do hospody vezme kytaru a zahraje Tmavomodrý svět od Jaroslava Ježka na počest dědy pana hostinského, který prý za války létal na Spitfiru. To pak nemá chybu, akorát chybí vzdálené dunění protiletadlových baterií.

Ve skutečnosti nám šlo o držku jen na podzim 2012. To když Johan nechal kolovat čerstvě vypálený vzorek pálenky. Nakonec z něj vylezlo, že to není jeho vzorek, ale nějakého chachara z Ostravy. Josef právě navozoval „atmosféru“ Tmavomodrým světem, ale v té chvíli nemyslel na bitvu o Anglii nikdo.

„Ty vole, říká ti něco metanolová aféra?“ Byl začátek října a v rádiu, co chvíli hlásili další oběti otravy metanolem. A do toho zpívá Josef : „Netoliko, že je tma, ale nevidím. Vím, že je tu všude tma, já ji nevidím. Vidím jenom to, že nevidím nic....tak, kam se poděl můj dokonalý zrak..“ Najednou vše došlo i jemu. Josef, který sice vypadal, jako jen trochu zmenšený Clint Eastwood, byl ve skutečnosti dost velký hypochondr. „Kurňa chlapi, já ale fakt přestávám vidět!!“ Děs jeho v očích byl stejný, jako kdyby dostal od Messerschmittu přímý zásah. Matyáš, který se ještě před hodinou plácal v dvanáctistupňové vodě liduprázdného koupaliště, se cestou na wc zakymácel.

„Co je ti?“

„Začínají mi tuhnout lýtka. Sakra, já nechci oslepnout!“

Nikdo z nás nebral v úvahu, že celou hospodu osvětlovala jen bleděmodrá světla nad výčepem a jinak nic. Doposud nikomu z nás nevadilo, že je na večer U vrtule vždycky špatně vidět. Narůstající hysterie ke všeobecnému zděšení zasáhla i našeho dvojitého doktora. „Dvojitej, co máme dělat?“ Třiaosmdesátiletý lékař místo odpovědi zaujal fetální pozici. „Nic.“ Jediný, kdo si věděl rady, byl nakonec hostinský Petr, který měl s různými přiboudlinami mnohaleté zkušenosti. „Jediným lékem na metanol je etanol. Mám tu pravou irskou. Sedmičku tulamórky za pouhých dvanáct stovek. Tu ministr zdravotnictví nezakázal.“

Řadili jsme se do řady jak roztřesení narkomani na spásné „psaníčko“. Toho večera se naše hrdinství rozpustilo, jak kostka cukru v čaji. O týden později vyměnil pan Petr staré bludičkově namodralé světlo za pořádné ledky. I kdyby to však neudělal, tmavomodrý svět z roku 1940 by se do naší hospody stejně nevrátil.