Krátké milostné utrpení mladého ragbisty

Ragby je hra barbarů hraná gentlemany, vysvětloval ji. Zeptala se ho, jak se takové gentlemanství projevuje. Třeba tak, že po zápase jdou oba soupeřící celky na společnou večeři. Říká se tomu třetí poločas, odpověděl.

„Dědo, zvoní ti mobil.“

Když Karel vešel do chaty, vnučka ani nezvedla hlavu od tabletu. „Jdeš pozdě,“oznámila mu přemrštěně andělsky sladkým hláskem. Koukl na displej. Neznámé číslo. Rozhodl se nepřijatý hovor ignorovat a přepnul mobil na režim letadlo.

„Milenka?“

„Nejsi tak trochu drzá, holčičko? Na to, že ti teprve nedávno bylo čtrnáct, jsi dost oprsklá.“ Chvála bohu ,pomyslel si přitom v duchu. Vrátil se zpět k ohništi, kde se svým zetěm připravoval makrely na podvečerní grilování. Manželka a dcera ještě něco nakupovaly v hypermarketu, ale každou chvíli by měly přijít. Když zabalil do alobalu poslední makrelu, položil se na čerstvě posekaný trávník a koukal na malé načechrané obláčky plující od jihozápadu. Slastně zavřel oči a nastavil obličej odpolednímu slunci.

Pozdě večer už oba leželi v posteli. Žena ,otočená k němu zády, četla nějaký román půjčený z knihovny. Vyhrnul ji kabátek od pyžama a pošimral ji mezi lopatkami, jak to měla ráda. „Já bych pak už neusnula,“ odmítavě lehce trhla ramenem a opět se zakryla. Po pár minutách už pravidelně dýchala. Opatrně, aby ji nevzbudil, ji odebral z rukou rozevřenou knížku a zhasl lampičku. Pokoušel se také usnout, ale marně. Pak si vzpomněl, že má mobil stále v režimu letadlo. Přelétl očima dlouhou řadu nepřijatých hovorů, mezi nimiž byly i dva od neznámého čísla, ze kterého mu někdo volal už odpoledne. Filtr upozorňující na podezřelá volání sice oba hovory pustil, ale to nemuselo nic znamenat. Žena se mezitím otočila z boku na záda. Jak se nořila do hlubší fáze spánku, její dech se prohluboval. Příliv a odliv a znovu příliv a odliv. Pořád se mu zdála krásná a žádoucí. Noční klid nakrátko přerušilo elektronické cinknutí oznamující příjem esemesky. Zvědavost převážila nad obezřetností a okamžitě esemesku rozklikl. Připomínala klasický telegram, kdy se ještě za každé slovo navíc muselo připlácet. Za krátkou oznamovací větou následovalo už jen křestní jméno. Kde bere jistotu, že si po třiceti letech budu pamatovat, jak se jmenuje, bylo první, co ho po přečtení napadlo. Nebyli přátelé. Za celou dobu si mezi sebou vyměnili jen pár slov. Přesto se rozhodl, že Bořkovi zítra zavolá.

Do restaurace, kde si s ním domluvil schůzku, vstoupil Karel ze dvora, který sloužil v letních měsících jako zahrádka. Chtěl tak využít momentu překvapení a nerušeně si ho prohlédnout ještě dříve, než se setkají tváří tvář. Bořek seděl natočen tak, aby měl výhled na hlavní dveře. Stále vypadal dobře. Dokonce se Karlovi zdál ještě štíhlejší, než jak si ho pamatoval. Vlasy měl husté a jen na spáncích prošedivělé. Určitě musel přitahovat ženy i o generace mladší. Kdo ví, třeba se rozvedl a žije s nějakou mladší, napadlo ho. Nejspíše to tak i bude. Zatáhl břicho jak nejvíce to šlo a vyšel ze svého úkrytu.

Bořek ho hned nepoznal. Nejistota v jeho pohledu se vytrácela až urážlivě pomalu. Nezmizela ani poté, když odsunul židli a postavil se do svého bezmála metru devadesáti a podal Karlovi ruku. Měl ji překvapivě měkkou, dalo by se říci, že skoro až dívčí.

„Měl jsem si vzít jmenovku,“ ušklíbl se Karel, když si oba sedli. „No narostl mě pupek a odešly vlasy.“

„Vypadáš spokojeně.“

„Nestěžuji si. “ Po pár obligátních větách začala konverzace rychle váznout.

„Určitě jsi nejel z Prahy až sem, abychom si zavzpomínali na staré časy“, přešel Karel k věci.

„Nebydlíme už v Praze.“

„Koho myslíš tím nebydlíme?“

„Myslím tím sebe a Olgu. Víš, Olga je nemocná.“

„Tak to je mi líto.“ Karlovi bylo od počátku jasné, že pokud s ním chtěl Bořek tak nutně mluvit, půjde o Olgu. Nic jiného než ona je nespojovalo. Od rána a vlastně už i v noci se snažil si vybavit, jak vlastně vypadala. Nezůstala mu po ní jediná její fotografie. Byl to dávno uzavřený příběh, ke kterému se už nedalo nic připsat.

Do bývalého zemědělského družstva, které se začátkem devadesátých let přetransformovalo v akciovou společnost. nastoupila Olga v době, kdy Karlova mise koordinátora výstavby nové administrativní budovy se již chýlila ke konci. Měla dělat asistentku předsedovi představenstva a po několika měsících přejít někam na ministerstvo zemědělství. O tom, že má přijít, věděl dopředu, protože pro ni zařizoval v pět kilometrů vzdáleném okresním městě ubytování. Radnice držela několik bytů pro místní prvoligový ragbyový oddíl a jedna skromná garsonka byla momentálně volná. Karel v té době hrál za áčko jen sporadicky, ale pořád měl v klubu spoustu dobrých kamarádů a vše potřebné bez velkých problémů vyřídil. Když ji poprvé uviděl, nijak zvlášť ho nezaujala. Ve volném oblečení mohl její skromné ženské tvary jen odhadovat. Tvář měla bledou a kolem malého nosu rozsypané drobné pihy, jak už to u přírodních plavovlásek bývá. Později, když ji několikrát příležitostně svezl do města, aby nemusela zbytečně čekat na jediný odpolední autobusový spoj, si svůj první dojem poopravil. On sice preferoval holky krev a mléko, ale na někoho jiného mohla působit atraktivně. Když seděla vedle něho v autě, vždy musel posunout sedadlo více dozadu, aby měla místo pro své dlouhé nohy. I přes svou výšku však působila subtilně. Prsa měla menší, ale ne až tolik. Kdyby si na sebe vzala něco rafinovanějšího, patřičný efekt by se určitě dostavil. Většinou ji vysadil na náměstí, aby si cestou mohla něco nakoupit nebo se jen tak projít. Paradoxně čím více oba zjišťovali, jak moc se k sobě nehodí, tím více se atmosféra mezi nimi uvolňovala. Občas si spolu sedli na kafe, později i na dvojku vína. Nejvíce ji bavilo, když ji vyprávěl své zážitky z ragby. I když ji vysvětloval pravidla sebevíc, stejně ji princip hry unikal. „No, řeknu ti to tak,“ nakonec rezignoval. „Stačí, když budeš vědět, že fotbal je hra gentlemanů hraná barbary a ragby je hra barbarů, hraná gentlemany. To jsem neřekl já, ale Oscar Wilde,“ rychle dodal.

„A jak se to gentlemanství projevuje?“

„Třeba tak, že po zápase oba soupeřící týmy uspořádají společnou večeři. Říkáme tomu třetí poločas.“

To, že se nakonec ocitl v její garsonce, rozhodně dopředu neplánoval. „Nejspíše tě dneska takhle vezu naposled,“ jen tak prohodil mezi zuby, jako kdyby o nic zvláštního nešlo. Chvíli zaraženě mlčela. Určitě měla zato, že skončí až po kolaudaci správní budovy, která se opozdila, ale Karel se s předsedou nedohodl na prodloužení pracovní smlouvy.

„Odcházíš?“ Mlčky kývl hlavou. „Týden sem, týden tam. Ty také brzy zmizíš na ministerstvo,“ po chvíli dodal. Když ji chtěl vysadit u náměstí, zeptala se ho, jestli by mu nevadilo, kdyby ji tentokrát dovezl až domů. Ticho, které se rozhostilo v kabině, by se dalo krájet. Když konečně zaparkoval před vchodem, zůstala sedět a dívala se před sebe. „Vysvětli mi jako ragbista ještě jednu záhadu. V Praze na ministerstvu a ani nikdy jindy se už s žádným jiným ragbistou pravděpodobně nepotkám..“

„Jakou záhadu?“

„Já si vždycky myslela, že ragbisti jsou hodně velcí chlapi a to ty přece nejsi.“

„A to je právě paráda, že ragby může hrát každý. Rojníka bych hrát nemohl, ale jako křídlo jsem býval jeden z nejlepších. Hrál jsem i za juniorskou reprezentaci.“

„Aha,“ přemýšlivě pokývala hlavou a pak ho pozvala k sobě.

Celou dobu, co se milovali, si nechala na sobě tričko a když se jeho ruka posunovala k jejímu klínu, vždy ji zastavila dříve, než dorazila do kýženého cíle. Ve tmě za zataženými roletami spíše jen mohl tušit kontury jejího dlouhého štíhlého těla. Když bylo po všem, rozpačitě leželi vedle sebe. Bylo jasné, že přes noc tu u ní nezůstane. Předpokládal, že za chvíli, otočena k němu zády, se spěšně obleče, on učiní totéž a tím všechno skončí. Než se tak stalo, rozsvítil lampičku, která rozehnala tmu decentním narůžovělým světlem. „Necháš to teď na mě?“ Napůl vystrašeně a napůl obdivně zírala na kompaktní horu svalů, která se nad ní skláněla. Druhý poločas už byl úplně o něčem jiném.

Odešel od ní ještě před svítáním. Místo slastného uvolnění, které mu milování vždy přinášelo, ho svíral smutek. Celý víkend protrpěl a nemohl se dočkat pondělí, kdy ji zase uvidí. Nezastihl ani ji a ani předsedu, kterému chtěl navrhnout, že přece jen prodlouží smlouvu až do kolaudace. Na chvíli poslechl svůj chladný rozum, odevzdal klíče od kanceláře a podepsal všechny výstupní formality. Tak a je konec. Všechna tíha z něho spadla, jako když horský šerpa na konci výstupu sundá z ramen plně naložený padesátikilový tlumok. Večer však už znovu viděl před očima její extází vzepnuté alabastrové tělo a usnul až nad ránem. Několikrát denně ji volal do práce. Poprosila ho, ať ji dá na sebe číslo, ale on ať ji nevolá. Zavolá mu sama. Celý týden seděl ve své nově pronajaté kanceláři a přijímal první zakázky životně důležité pro rozjezd jeho firmičky, ale vždy, když zazvonil telefon, doufal, že uslyší její hlas. Nakonec zavolala. Domluvili si schůzku v postranní malé kavárně, kam nechodilo moc lidí. Poprvé co byli spolu si jeho fyzické přítomnosti zjevně neužívala. On se snažil držet fazónu a pouštěl do prostoru slova, která jako kdyby za něho vymýšlel nějaký robot. Ano, máš pravdu byl to úlet. Nějak se nám to oběma vymklo z rukou a je dobře, že jsme si to mohli navzájem vysvětlit. Můžeme však zůstat kamarády.

„Nemůžeme. Nejde to.“ přerušila ho a robot, který mluvil za něho, se rozsypal na tisíc malých ozubených koleček.

„Miluji tě“ vypálil ze sebe. Olga se ohlédla směrem k servírce u pultu, ale ta dále leštila skleničky.

„Já nejsem holka na jednu nebo dvě noci a vážnou známost s tebou si nedovedu představit. Nepasujeme k sobě. Absolutně.“

Její slova se mu zabodávala do hrudi jako ohnivé šipky.

„ Neřekl bych. Pasovali jsme k sobě jako šroub a matice.“

Její od přírody bledá tvář zčervenala, ale jeho hrubost nakonec přešla.

„Sám víš, že to, co by bylo mezi námi, nemá budoucnost. Za nějaký čas mi budeš děkovat. Pak k němu napřáhla ruku. Bylo to naposled, co mu dovolila, aby se jí dotkl. „Vím, že je to moje vina. Jestli můžeš, tak mi to promiň.“

Sejde z očí, sejde z mysli, bylo to jediné, co ho mohlo vyléčit. Nic jiného mu nezbývalo. Město však bylo příliš malé, aby ji občas nezahlédl. Někdy neodolal a když se vracel večer domů, vzal to oklikou kolem jejího domu. Pohlédl nahoru do druhého patra na rozsvícený obdélník okna její garsonky a pokračoval v cestě. Když se mu od někoho ze zemědělské akciovky doneslo, že ta šéfova protekční asistentka už má nějakého krasavce, vybíral všechny své trasy po městě tak, aby se s ní a Kenem, jak neznámého pojmenoval, za žádnou cenu nepotkal.

Areál hřiště s klubovnou se šatnami, saunou a posilovnou považoval Karel za místo, kde si mohl být absolutně jistý, že sem Olga nevkročí ani jednou za život. Všude byl cítit typický odér zdravého chlapského potu, který se mísil se štiplavou vůní kafru a mentolu. Strohé prostředí s holými stěnami ozdobenými jen barvotisky s vyzývavými kráskami s prsy jak melouny dotvářelo všeprostupující drsnou maskulinitu. V areálu hřiště, když se zrovna nehrál mistrovský zápas, se pohybovali jen hráči a jejich trenéři a vzduchem létala slova syrová jako čerstvě odříznutý flák hovězího masa. Navíc se hřiště nacházelo na kraji města v blízkosti nákladového nádraží a sběrny starého železa.

Během celého tréningu jejich přítomnost nezaznamenal. Nejspíš museli sedět v bufetové zahrádce ohrazené dřevěným plůtkem, Teprve, když kolem hřiště s manšaftem vyklusával svalovou únavu, slyšel volat své jméno. Ten hlas znal, vstupoval často i do jeho snů, ale považoval za naprosto vyloučené, že by to mohla být ona. Jenže byla to ona. Ten, co stál vedle ní, se také usmíval. Opravdu trochu připomínal Kena. Přišla sem i s ním. V ragby už schytal hodně ran. Jako křídlo se uměl prodírat i mezi stokilovými hromotluky a vítězně položit pětku. Takovou pecku, jako nyní, však ještě na hřišti neinkasoval. Přesto věřil, že i tentokrát se zvedne ze země, i když se mu momentálně mozek přepnul na nouzový režim.

„Celou dobu jsme vás sledovali. Byli jste úžasní. Ty jsi byl úžasný.“ Oči ji zářily. Asi to jen nehrála, usoudil, anebo byla jednoduše šťastná. Jenže on nebyl šťastný.

„Chlapi, přijdu hned za vámi,“ zavolal na kluky, kteří již mizeli v útrobách šaten. Pak se obrátil zase k nim. Oba byli krásní, štíhlí a elegantní. V propoceném tričku si vedle nich připadal jako pomenší bodyguard a příležitostný nosič těžkých zavazadel.

„Já se jmenuji Bořek,“ napřáhl k němu ruku. Měl ji měkkou s dlouhými prsty jako klavírní virtuos.

„Já jsem...“

„Karel,“ skočil mu do řeči. „Olga mi o tobě vyprávěla.“

„Aha. Tak mě těší, „ řekl a vyslal směrem k Olze nepokrytě tázavý pohled.

„Asi se v duchu ptáš, proč jsme přišli. Víš, mě se strašně líbilo, jak jsi říkal, že vy ragbisté máte takový zvyk, že když skončí zápas a je po soupeření, máte ještě třetí usmiřovací poločas, společnou večeři.“

„Ale my dnes neměli zápas, jen tréning.“

„Myslela jsem to přeneseně.“ Nadšení v jejích očích rychle pohasínalo.

„Já chápu. Jestli se nebudete zlobit, půjdu se teď osprchovat. Jsem zpocený jak prase.“

„Počkáme na tebe u bufetu na zahrádce.“

Tak jo, takže jdu se osprchovat a převléknout.“

Když se osprchoval a převlékl, vyšel z budovy přes kancelář správce areálu, aby ho neviděli jak odchází. Jinak by se ze země jen tak nezvedl.

Strojem času se vrátil zpět a zase seděl u restauračního stolu.

„Kvůli její nemoci jsem však za tebou nepřišel, i když mi věř, že to není nic jednoduchého. Tedy spíše pro mě. Ona už žije ve svém vlastním světě. Nejhorší je, že mě nepoznává. Jsem pro ni cizí člověk. Říkám ti to jen proto, abys pochopil, co vlastně potřebuji od tebe vědět.“ Bořek se na chvíli odmlčel.

„Klidně mluv dál, poslouchám.“

„Přítomnost už vnímá zkresleně, ale minulost si pamatuje do nejmenších detailů. Mluví s mnoha lidmi, kteří už nežijí anebo žijí, ale třicet let se s nimi neviděla. O tobě, Karle, mluví nejvíce. Do nejmenších podrobností. Den co den jsem nucen to poslouchat. Deptá mě to. Jako kdyby prožívala s tebou nějakou story a já byl u toho jen pouhým pasivním divákem. Potřebuji, abys mi řekl pravdu, co mezi vámi doopravdy bylo. Snažně tě prosím.“

Karel si původně myslel, že jejich rozhovor nepotrvá déle, než co dopije malé pivo, ale teď to vypadalo na dlouhý ragbyový třetí poločas.

„ Řeknu ti pravdu, jak to tenkrát bylo, jen mi musíš věřit“. Pak začal Bořkovi vyprávět svůj příběh, který už znáte.

Autor: Vilém Ravek | pátek 10.5.2024 9:21 | karma článku: 13,23 | přečteno: 273x
  • Další články autora

Vilém Ravek

Človíčci, zlatíčka moje, máte rádi zdrobněliny?

Kdo po přečtení, „nejprve rozkrojím chlebíček, pak namažu máslíčko, přidám šunčičku a k tomu kafíčko“, je schopen další četby, nechť vstoupí dále.

18.5.2024 v 18:08 | Karma: 19,27 | Přečteno: 195x | Diskuse| Ostatní

Vilém Ravek

Zahrajte si hru na Lojzu a Lízu a pak se polibte pod rozkvetlým stromem

Zahrát si hru na Lojzu a Lízu inspirovanou písní Michala Tučného a pak navrhnout polibek pod rozkvetlým májovým stromem není dobrý nápad.

4.5.2024 v 19:46 | Karma: 13,83 | Přečteno: 222x | Diskuse| Ostatní

Vilém Ravek

Role outsidera mě štve, ale role horkého favorita smrtelně děsí

V roli outsidera se mi ego rozpustí stejně rychle jako sněhulák na Štědrý den, ale v roli horkého favorita přijdu nejen o ego, ale i o zdravý rozum.

29.4.2024 v 18:55 | Karma: 15,23 | Přečteno: 249x | Diskuse| Poezie a próza

Vilém Ravek

Že mi to sluší, mi řeknou jen ve vietnamském krámku s oděvy

Ve vietnamském obchůdku s oděvy je to fajn. Ať si u nich dám na sebe cokoliv, všechno mi prý sluší. Bohužel to kouzlo funguje jen v krámku. Když vyjdu ven, zázrak pomine.

22.4.2024 v 15:46 | Karma: 36,89 | Přečteno: 2773x | Diskuse| Poezie a próza

Vilém Ravek

Hitler, manželé Stodolovi, Hojer a pak třeba zase Hitler

Když se podívám na přehled programů televizních stanic, připadám si jako policejní inspektor Trachta z filmu Rozpuštěný a vypuštěný při návštěvě kachní farmy. Jen místo samých kachen vidím samé Hitlery.

15.4.2024 v 14:31 | Karma: 22,79 | Přečteno: 580x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Řekni, kde ti muži z Gazy jsou. Otazníky ohledně obětí: násobně více dětí a žen

19. května 2024

Premium V Gaze je problém, na který upozorňovala už Marlene Dietrichová. Teď si s ní notují demografové a...

Češi umějí vyrobit řadu vojenských dronů. Ale armáda o ně nestojí

19. května 2024

Premium Letecká výroba byla v České republice vždy na špičkové úrovni. Menší dopravní letouny, ultralighty,...

Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou

18. května 2024  16:55,  aktualizováno  22:06

Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...

Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické

18. května 2024  20:36,  aktualizováno  21:41

Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...

Vyhrajte balíček z řady sebamed Anti-Redness
Vyhrajte balíček z řady sebamed Anti-Redness

Minulý týden jste soutěžili se sebamedem o kosmetiku pro nejmenší. Tento týden si pojďte zahrát o péči pro vás, a to konkrétně o řadu Anti-Redness,...

  • Počet článků 287
  • Celková karma 22,59
  • Průměrná čtenost 1525x
Glosátor dění kolem nás, který se pokouší hledat perličky na dně, i když tuší, že tam najde /většinou/ něco zcela jiného. Někdy se však zadaří.

Seznam rubrik