Schůzka se svobodným mládencem

Měla sto chutí ho zablokovat, ale po drsném rozchodu byl jediným chlapem, o kterém bezpečně věděla, že ji zbožňuje, ačkoliv nechápala proč.

Na hlavní autobusové nádraží přijela se čtyřicetiminutovým zpožděním. I když za ucpanou dálnici nemohla, úplně bez viny se necítila. Přinejmenším měla použít dřívější spoj a také zavčas zkontrolovat, jestli nemá vybitý mobil. Přešla přes pěší lávku klenoucí se nad rušnou městskou magistrálou a vstoupila do útrob Galerie Vaňkovka. Dusno vlnící se nad asfaltem vystřídal úlevný chlad distribuovaný vnitřní klimatizací. Včlenila se do proudu nikam nespěchajících víkendových návštěvníků, z nichž zdaleka ne všichni měli v úmyslu nakupovat. Ke spěchu neměla sebemenší důvod. Rande bylo v pytli. U Meinla, kde se měli před padesáti minutami sejít, si dá dvojité espreso a pak si projde pár obchodů. Večer, až se vrátí, mu všechno vysvětlí. Vstoupila na eskalátor, jehož rychlost odpovídala ležérnímu sobotnímu odpoledni.

Když ho zaregistrovala, zmocnila se jí panika. Na eventualitu, že na ni bude stále čekat, nebyla vůbec připravená. Zprvu ji neviděl, ale pak zdvihl hlavu a jejich pohledy se střetly. Zoufalý výraz v jeho tváři se v okamžiku změnil ve šťastný úžas. Stála nehnutě a pomalu se eskalátorem snášela dolů a on se na ni díval jako na Madonu, kterou mu přinesla sama nebesa.

„Už jsem přestal věřit, že přijedeš,“ zářil neskrývaným nadšením. „Nemohl jsem se ti dovolat.“ Než ho stačila obdařit krátkým konvenčním objetím zvaným London Bridge, předešel ji a potřásl si s ní rukou, aniž by vstoupil do její osobní zóny.

„Měla jsem vybitý mobil. Fakt se ti moc omlouvám. Jinak bych ti určitě zavolala, že přijedu později.“

„Jo, hlásili kolonu za Rohlenkou. To je tu pořád…“ , tetelil se štěstím.

„Dal sis aspoň kafe?“ zeptala se.

„Nedal, čekal jsem až přijdeš. Já stejně kávu moc nepiju, spíš čaj,“ řekl tónem, jako kdyby se omlouval. Dojímala ji představa, jak tu trpělivě dlouhé minuty stál v bílé sváteční košili s dlouhými rukávy a v tmavých kalhotách. Za těch dvacet let, co se naposledy viděli, se prakticky vůbec nezměnil. Snad až na vlasy, které mu na skráních prošedivěly.

Na střední škole chodili do stejné třídy. Nebýt jedné příhody z letního školního kursu, asi by už dávno zapomněla jeho jméno a kdyby ho někde potkala, nevěděla by, kam si ho má zařadit. Tenkrát si ho vylosovala do orientačního závodu smíšených dvojic. V nepřehledném terénu brzy zakufrovali a ve snaze se vrátit na trať beznadějně zabloudili. Nezbylo jim, než hustým lesním porostem sejít do údolí a po proudu horské říčky se vrátit na základnu. Najednou se zvedl vítr a přihnala se blesková letní bouřka. Listoví je zpočátku chránilo před přívaly vody, ale pak se i ono přidalo na nepřátelskou stranu. Než se jim podařilo schovat v dřevěné boudě, která sloužila lesním dělníkům jako útočiště, byli promočeni až na kost. „Hlavně, že nám tělocvikářka říkala, že si máme pro jistotu vzít pláštěnku,“ vyčítala si sama sobě. „Vzal jsem si letní bundu. Je částečně nepromokavá.“

„Tak proč sis ji neoblékl?“

„Nechtěl jsem trhat partu. Klidně si ji vezmi, zůstala suchá.“ Otevřel tlumok a podal ji bundu. „Počkej. moment.“ Za své tělo se nestyděla, právě naopak. Rychle si sundala promočené tričko a podprsenku a teprve pak, jen zpola pootočena k němu zády, na sebe hodila tenkou cyklistickou bundičku „Jsi hodnej. Díky.“ To bylo zhruba všechno. Nic dalšího se nestalo.

Stejně tak jako na jeho jméno, by zapomněla i na tuto drobnou příhodu, kdyby ji o dva roky později nepřišla zásilka obsahující útlou sbírku milostné poezie vydanou vlastním nákladem. Měla název Letní bouřka a jejím autorem byl on. Verše byly jen výplodem čiré fantazie na pomezí šílenství. I když na obálku připsal svou zpáteční adresu, neodpověděla mu.

O pár let později znovu vstoupil do jejího zorného úhlu. Našel si ji na facebooku a požádal o přátelství. Z fotky na ni koukal trochu posmutnělý chlapecký obličej s pohledem upřeným někam ke vzdáleným obzorům. Sice jeho žádost nevyslyšela, ale zároveň v sobě nenašla sílu ho definitivně odmítnout. A tak tam na samém konci fronty trpělivě čekal až do chvíle, kdy se ji rozpadlo její bezdětné manželství, do něhož investovala nejlepší léta svého života. Bylo ji třicet osm, biologické hodiny neúprosně ukrajovaly čas a nevěděla co dál. Ve zvlášť slabé chvilce ho vzala na milost a zařadila mezi přátele. Neuplynula ani hodina a už ji poslal na messenger zprávu a brzy po ní hned další. Celou tu dlouhou dobu musel být permanentně zakleknutý jak sprinter ve startovních blocích a čekat na okamžik, kdy cvakne klika a on bude moci vejít dále. Měla sto chutí ho okamžitě zablokovat, ale momentálně byl jediným chlapem, o kterém bezpečně věděla, že ji zbožňuje, i když nechápala proč. Brzy seznala, že pěkně píše. Jeho dlouhé texty připomínaly román v dopisech z předminulého století, v němž byla ona hlavní romantickou hrdinkou. Spíše jen z rozmaru ho požádala, aby vybral píseň, která by podle něho nejlépe vyjadřovala, co k ní cítí. Odpověděl, že je to jednoznačně song od Boba Dylana Make You Feel My Love. Přesně takový text by pro ni napsal, kdyby to uměl. Hned jak si tu píseň pustila, celou ji proplakala. Poprvé se mu podařilo, že ji zasáhl přímo na komoru. Rozhodla se, že mu dá šanci.

„Tak, co máš v plánu?“ zeptala se ho, když dopila kafe a on mátový čaj. Předpokládala, že ji zavede do nějaké tiché vinárny, kde nebude moc lidí.

„Chtěl bych ti ukázat Brno z výšky, co říkáš?“

„Není na velký špacír moc horko?“

„Šli bychom přes Denisovy sady a pak parkem směrem ke Špilberku. Tam všude bude stín. Jsem totiž profesionální průvodce, abys věděla,“ nadmul teatrálně hrudník.

„Fakt?“

„Provázím na vedlejšák japonské turisty.“

„Ty umíš japonsky? Tak to jsi fakt dobrej.“

Nasadil sportovní tempo, kterému v letních sandálech na podpatku sotva stačila. Jakmile dosáhli parku, ujal se role jejího osobního průvodce, kterou sice úmyslně přehrával a parodoval, ale zároveň ji bral zcela vážně.

„A tady vidíte ,vážená slečno, pomník italských karbonářů uvězněných v letech 1823 až 1845, jehož autorem je sochař Soma Dino. Pomník vznikl roku 1925 a tvoří hodnotnou komponentu špilberského parku,“ podal výklad v pořadí už u třetího stanoviště.

„ Ó, děkuji vám pane průvodce,“ přidala se k jeho hře, ale byla ráda, že nikdo nejde právě kolem. Celou dobu od ní udržoval uctivý odstup, který prakticky vylučoval jakýkoliv tělesný kontakt.

„Můžeme, vážená slečno, pokračovat?“

„Kdyby vážená slečna věděla, co ji čeká, vzala by si adidasky. Dostal se mi do sandálu nějaký kamínek. Směla bych se vás, pane průvodce, chytnout, abych se mohla vyzout?“

Ale jistě, vážená slečno,“ křečovitě se držel neosobní role průvodce. S hranou prvorepublikovou nonšalantností ji chytil za předloktí.

„Jejda, žádný kamínek tam není. Asi se mi to zdálo.“ Naschvál celou situaci, kdy potřebovala jeho oporu, prodlužovala. On však jen stál a toporně ji držel za loket. Na čele mu přitom vyskákaly drobounké krůpěje potu. Nechtěla ho už dál trápit.

„Tamhle ve stínu vidím lavičku, co kdybychom se na chvíli posadili, pane průvodce.“

„Chtěl jsem ti ještě ukázat nádvoří, ale když si přeješ, můžeme se posadit.“Jakmile přestal být turistickým průvodcem, očividně ztrácel půdu pod nohama.

Seděli na lavičce a dívali se dolů na panoráma města. Kdyby měli sebou malé dítě, mělo by dost místa, aby se vešlo mezi ně.

„Nádherný výhled, co říkáš,“ konečně něco ze sebe vymáčkl. Košile z málo prodyšného materiálu se mu začala lepit na tělo. Na to, že mu táhlo na čtyřicítku, vypadal docela dobře. Snad byl až moc hubený. Nebýt jeho mírumilovného chlapeckého obličeje, připomínal by ji asketického protestanského kazatele.

„Ta píseň od Dylana se mi moc líbila, abys věděl. Přehrála jsem si ji aspoň desetkrát. Dovedeš to pochopit? Jako kdybys věděl, že neprožívám zrovna jednoduchý období. Přesně taková slova jsem potřebovala slyšet, víš? Make you feel my love. Není nic, co bych neudělal, abys pocítila mou lásku anebo v další sloce. Můžu tě držet třeba po milion let, abys pocítila mou lásku...“

Kdyby ji teď uchopil za ruku, neucukla by, i když její konečný verdikt už byl nezvratný. On se však nedokázal pohnout ani o centimetr. Možná chtěl, ale něco ho drželo v kleštích.

„A víš, jak by se ten refrén přeložil do japonštiny?“, po chvíli rozpačitého mlčení ji překvapil otázkou. Čekala od něho zcela jinou reakci.

„Jak?“

„Anata ni watashi no ai o kanjite morau tame ni yaranai koto wa nanimonai.“

Chvilku na něho vytřeštěně hleděla a pak propukla v smích, který přes sebevětší snahu nedokázala zastavit. Když se ji to konečně podařilo, musela si papírovým kapesníčkem utřít slzy. „Moc se ti omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo.“

„To nic, japonština zní pro nás Evropany trochu komicky.“

„Jo, to bude tím. Fakt se nezlobíš?“

„Ne, jsem rád, že se bavíš.“ snažil se o úsměv, ale oči mu už nezářily jak na začátku. Opatrně se ji zeptal, jestli by si mohli někam sednout na vínko.

„Spíš ne, ale jestli budeš chtít, můžeš mě doprovodit k autobusu,“

Teprve až když byli téměř u cíle, překonal se a vzal ji nesměle za ruku. Ani si nepamatovala, kdy se tak s někým naposledy držela. I když byli oba stejně staří, připadala si, že je od sebe dělí celá jedna generace.

„Víš, že dodneška jsem znala jen jedno japonské slovo?“ řekla, když už stáli před přistaveným autobusem.

„A které slovo?“

„Sayonara. Jak bys ho přeložil?“

„ V češtině to znamená sbohem.“

„Tak tedy sayonara, sbohem,“ poslala mu vzdušný polibek a postoupila dále do vozu.