La La Land na vizovickém trnkobraní.

Těšil se na okamžik, kdy se jeho vědomí ocitne přesně na rozhraní mezi bděním a prvním snem. Ještě bude vnímat realitu, ale už se změní v tanečníka, zpěváka a hlavně klavíristu v muzikálu, v němž bude mít hlavní roli.

    Areál vizovické likérky už před polednem praskal ve švech. Aby ne. Hned jako první otvírala program rocková skupina Arakain s mnohonásobnou zlatou slavicí Lucií Bílou. Později přijde na řadu Ewa Farna, vzápětí Jarek Nohavica a do toho skupina Mirai. Tohle nedopadne dobře, pomyslel si, když sevřený v davu se nemohl hnout ani dopředu ani dozadu. Polední slunce vyšilovalo a stín se stal ,na rozdíl od chlastu, kterého tu bylo k mání v obrovském množství, nejvíce nedostatkovým zbožím. Jeho první velká krize přišla ve chvíli, kdy za frenetického potlesku naběhla kapela a bubeník silnými ránami rozvibroval vzduch ve stejné frekvenci, v jaké tlouklo jeho srdce. Měl pocit, že mu začínají fibrilovat srdeční komory. Velké plátno snímalo pódium i hlediště. Nekonečné množství oválných hlav mezi nimiž byla i ta jeho. Nebyl víc než bezvýznamná buňka, jejíž případnou smrt dvacetitisícový dav dalších ani nezaznamená. Ano, to jsem já – nepatrná částečka, jejíž význam je naplněn tím, že je součástí vyššího celku. A co jsem si myslel, že tu jiného budu?

    Za všechno mohla návštěva kina v jeho rodném městečku. Oskary ověnčený filmový muzikál La La Land přilákal právě jen tolik diváků, kolik bylo třeba, aby byl film vůbec promítán. Jo, kdyby dávali Babovřesky, to by byla jiná. Džez a retro sedmdesátek minulého století však nikoho nelákal. Jeho však ano. Děj filmu byl totiž i o něm. O klavíristovi, jeho lásce k začínající herečce a krásné klavírní sonátě, jež klavíristovi málem změnila život, ale nezměnila. Posledních deset minut muzikálu s ním zamávalo víc než vibrace z bubnu Arakainu. Lucka dozpívala poslední přídavek. Tlak zpocených těl polevil.

    Hlavním důvodem, proč sem na jeden z největších moravských fesťáků přišel trpět, byla Ewa Farna. Kdysi se jejich životní dráhy na krátký okamžik překřížily. Tehdy ještě dělal klávesáka hned několika rockových i tanečních skupin. Koncertů měli pomálu. Většinou hrávali na zábavách a plesech. Prý byli dobří. Hráli většinou světový repertoár, vlastních skladeb měli pomálu a skoro vůbec je nehráli. Nebyl o ně zájem. Najednou se mohlo všechno rázem změnit. Dostali šanci vystoupit jako předskupina před Ewou Farnou. Podmínkou bylo, že budou hrát vlastní skladby. U všech byl autorem on – nadějný klávesák, který čekal na svou šanci. Když začali, byl už koncertní sál skoro plný. Hned na první skladbu obecenstvo reagovalo příznivě a každou další se potlesk prodlužoval. Jako poslední přišla na řadu citovka – sólo jen pro akustickou kytaru a hlavně klávesy. Když skončili, následovalo několik vteřin ticha a pak obrovský aplaus. Klidně si mohli střihnout přídavek, ale to nešlo. Svůj úkol splnili a teď museli uvolnit místo pro hlavní kapelu. Okresní přebor skončil a začínala extra-liga. Ve chvíli, kdy pomáhal ostatním klukům nakládat aparaturu do jejich staré dodávky, přistoupil k němu jeden ze zvukařů od Ewy Farne. „Příteli, měl by jsi chvíli čas? Ewa by si s tebou chtěla promluvit. Hodit nějaké to slovo.“

    V suterénu pod sálem před lety vybudovali pro VIP hosty společenský salónek s barem. Na jedné ze stoliček seděla Ewa. Tehdy ještě neměla „boky jako skříň“, ale už tehdy měla oči, ve kterých by se utopil každý chlap na světě.

„Nezlobíte se, že vás zdržuji?“ Zakroutil hlavou. Proboha, proč by se zlobil?

„Jen jsem vám chtěla říci, že ta poslední skladba se mně strašně moc líbila. Skoro se mi chtělo brečet. Vlastně ne jen skoro...“ Všiml si, že se její velké oči opravdu leskly. Určitě nelhala. „Máte demo nahrávku?“

„Jo, ale ne tady.“

„Tak mi ji pošlete nebo panu Wronkovi. Něco s tím uděláme. Moc bych si to přála.“

Chtěl říci, že se těší na spolupráci, ale dobře, že neřekl.

Po několika dnech mu poslali demo-nahrávku zpět. Balíček obsahoval krátký vzkaz. „Podle kluků se nám vaše skladba nehodí do repertoáru, ale je krásná. Ewa.“

   Od té doby žil v muzikálu, který volně přecházel z prozaické šedi jeho života do snové pěvecko -taneční části, ve které zpíval, tančil,stepoval a hlavně hrál mistrovsky na klavír. Iluze se však stále více vzdalovala realitě. Ten muzikál musel mít nějaký konec. Žádný však nedokázal vymyslet. Nyní však už věděl jak. Stane se tak zde – v likérce Rudolf Jelinek ve Vizovicích.

    Opět se dobrovolně vydal do mlýnice těl těsně pod pódiem. Pozdně odpolední slunce trochu zesláblo, takže naděje na přežití nějaká existovala. Příchod Ewy uvítal vřískot fanynek mezi nimiž se vyjímal spíše jako pedagogický dozor. Dost přibrala stejně jako její sláva. Pod jejíma nohama stál dvacetitisícový dav, jehož byl součástí. Play-list měla dobře namixovaný. Obecenstvo se dostávalo stále více do varu. Hodina jejího koncertu se zvolna naplňovala, blížilo se finále a pak přídavky, které si nadšený dav určitě ještě vytleská....

    V okamžiku, kdy palčivý sluneční kotouč na chvíli zakryl ustrašený mráček a po kraji se rozprostřel útěšný stín, hvězdná zpěvačka se zastavila.

„Bože, jste to vy?“

Po letech se jejich oči opět setkaly. Najednou přestal být bezejmennou buňkou obrovského organismu a stal se klavíristou. Nevnímal slova z jeviště ani z hlediště. Dav se před ním rozlomil jako obrovská ledová kra. Někdo z jeviště mu podával ruku, aby mu pomohl vylézt nahoru. Viděl, jak klávesák trochu neochotně opouští svůj nástroj. Uvědomoval si, že nemá rozcvičené prsty a navíc už dlouho pořádně nehrál, ale instinktivně cítil, že všechno nakonec dobře dopadne. Jako tenkrát. Začal hrát. Během skladby utichl i hluk u vzdálených stánků s pivem a kořalkou a když skončil, tak to ticho vystřídal frenetický potlesk, jaký zdejší areál ještě nikdy předtím nezažil. Ewa měla tentokrát oči nejen lesklé, ale zalité slzami. Pochopila, že před lety mohla mít největší hit kariéry. Tíha poznání své osudové chyby ji tlačila k zemi. Nemělo smyslu v koncertu dále pokračovat. Zbýval jen konec.

    Mlha se kolem něho pomalu rozestupovala. Ležel na nosítkách. Paži mu obepínala manžeta tlakoměru.

„Už je vám lépe?“ Nechápavě zíral do velkých očí zdravotnice, v nichž by se utopil každý chlap na světě. „Jste jen dehydratovaný. Napijte se“, podala mu plastikovou láhev s vodou. „Chvilku si tu poležte ve stínu a zas bude všechno dobré.“

„Ano, zas bude všechno dobré“, mechanicky opakoval. „Nikdy předtím mi nebylo tak krásně špatně, jako dneska.“