Jak jsem potkal štěstí

Tento článek bude jiný než všechny mé předchozí. V těch předchozích článcích se většinou věnuji gastronomii nebo mým cestám. V tomto článku chci dokázat,že se dá potkat štěstí.

Říká se, že štěstí sedá na vola.

Pokud tomu tak je, v tom případě jsem vůl a korunovanej k tomu.

A pokud je pravda, že štěstí přeje odvážným, tak asi odvážný jsem.

Píšu o štěstí, který jen tak někdo nemá. O štěstí, které může být velmi pevné a zároveň velmi křehké. O štěstí, které mi mnozí závidí a které mnohým přeji.

Píšu o štěstí které má jméno a které bez přestání přetrvává 15 let.

Toto štěstí se jmenuje Pavlína Pálková.

Počátkem mého štěstí bylo, že si mě má žena 3. 4. 2004 na Novoměstské radnici v Praze 2 vzala.

Štěstí pokračovalo s narozením našich obou synů a štěstí pokračuje každým společným dnem.

Nikdy bych si před tím nemyslel, že je možné žít bok po boku s jedním člověkem bez konfliktů, naschválů, intrik, hádek a nenávistí tak dlouho.

A ono to jde.

Naším velkým společným štěstím je, že i po letech umíme být spolu. Těšíme se na sebe. Cestujeme. Trávíme společně víkendy, jezdíme na dovolené, cestujeme.

Píšeme si, voláme si a to nemusíme být od sebe bůh ví kolik hodin.

Velkým štěstím je, že spolu umíme mluvit a zároveň spolu umíme mlčet.

Štěstím je, že máme společné zájmy a i když nemáme, umíme se respektovat a tolerovat.

Za těch 15 let bylo několik složitých chvil. Ať už to byla situace, kdy jsem neměl až tak dobrou práci a nenosil jsem domů peníze jaké bychom potřebovali. Nebo různé rodinné tragédie, ať už úmrtí mého bratra, nebo úmrtí manželčiny maminky.

Všechny trable jsme přežili.

A jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí.

Zažili jsme období, kdy jsem hodně cestoval a nebyl tak často doma.

Zažili jsme období, kdy jsme společně podnikali a několik let jsme byli dennodenně v práci i doma.

Všechny fáze našeho vztahu byly a jsou šťastnými.

Kdo Pavlínu zná, ví že je to sluníčko.

Člověk se srdcem na dlani. Člověk, který umí rozdávat radost.

Vzala si mě takového jaký jsem. Věděla, že jsem někdy morous.

Že práce je u mě na prvním místě. Věděla, že mimo vaření a světa gastronomie vlastně nic jiného neumím. Já nejsem ten ,,MUŽ,, který postaví dům, který celé dny tráví v dílně aby následně obložil kuchyň nebo položil podlahu.

Někdy mám pocit, že jsem měl být já ženská a ona chlap. Já spíš než bych něco opravil, tak raději uvařím. A ONA? Ta již rezignovala a spoustu věcí si opraví sama :-).

Vymaluje, natře, obrazy pověsí, auto řídí líp než chlap /i já/ a k tomu se stará o domácnost, děti a mě.

Ale věděla koho si bere - přesto si mě vzala.

Ve své ženě mám neskutečnou oporu a zázemí. Při každé ptákovině, která mě napadne mě podporuje. Ať už to jsou mé pracovní aktivity, nebo i ty mimopracovní.

Je prvním čtenářem a korektorem mých článků, konzultantem, podporovatelem.

Rozhodnu-li se jet na kuchařskou soutěž, chystá mi dekorace, láme větvičky, trhá kočičky a zlatý déšť na dekorace, váže kytky, sbírá kamínky, natírá špalky a v neposlední řadě se mnou vstává v půl třetí a celý den to se mnou absolvuje.

A teď mi řekněte, není to štěstí? Je...

Víte, velkým štěstím je, že si i po letech říkáme ,,MILUJU TĚ,,,

Teď mi třeba ve chvilce v práci napsala ,,TĚŠÍM SE NA TEBE,,.

To jsou okamžiky, kdy se mi po těle rozlije příjemné horko a do očí vrhnou slzy.

Jak jsem zmiňoval tu kuchařskou soutěž - posledně jsme skutečně ráno vstávali v půl třetí. Celý den byl náročný. Navíc cesta do Hradce Králové a zpět. Naložit a vyložit auto, celý den na nohách.... no hrůza.

Velkou odměnou byl alespoň fakt, že jsem si domů přivezl trofej za třetí místo.

Večer jsme se vrátili kolem deváté. Rychle zpacifikovat děti, dát si jídlo a spát.

A víte, co mi ráno má žena napsala?

Lásko, já jsem na tebe tak pyšná. Miluju tě.

To je přece to štěstí o kterém tu celou dobu píšu.

To, že štěstí je láska a láska je štěstí.
A já ti lásko za těch patnáct let štěstí moc a moc děkuju.

A na závěr jeden citát:

William Shakespeare

"Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci.

S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována..."