Bohové nosí rondon

Být kuchařem je mnohem víc odlišné, než tomu bylo před lety. Nyní už kuchaři nejsou imaginárními osobami schovávající se v kuchyních.

Dnes se celá dynamika řemesla změnila. Kuchaři, a jejich pokrmy samozřejmě, jsou ten důvod, proč lidé chodí do restaurací. Jejich jména se stávají čím dál více známými.

Věc, která se také změnila, je život kuchaře. Především to, jak moc náročná práce je.

Práce kuchaře je celý čas na nohou, bez přestávek, v horké kuchyni. Práce je rychlá, intenzivní a vyžaduje dokonalý systém a souhru týmu.

Řezné rány a popáleniny jsou samozřejmostí, která se očekává od sebešikovnějšího kuchaře.

Přes to všechno jsou jedinci, kteří touží zasvětit celý svůj život dobrému jídlu.

Jdi se učit kuchařem, budeš v teple, jídla bude dost a práci budeš mít jistou, protože jíst se bude pořád, často slýchávají školáci od svých babiček, nevědouce jakou že profesi si mají v 15ti letech vybrat za svoje celoživotní poslání.

Ono pravdy je na tomto rčení hodně, často se ale stává, že z tepla je vedro, jídla je až za přípustnou hranici cholesterolu v krvi a jí hosté opravdu pořád, nejčastěji 3 minuty před zavírací dobou kuchyně.

Proč ale stále dokola tolik kuchařů považuje svoji profesi opravdu za poslání a nikoli jen za

„ prostě chodit do práce“, odpověď je jednoduchá, kuchařina je to nejkrásnější řemeslo na světě.

Náročné podmínky pro práci v kuchyni stmelují kolektiv, člověk se prostě musí spolehnout jeden na druhého a úsilí celého týmu se vždy potká na talíři v podobě křupavého chřestu, krásně propečeného kousku masa a lehké našlehané omáčky.

Pokud jeden článek (kuchař) v řetězci selže, celé jídlo bude hodnoceno špatně.

Naopak společně sdílená radost nad dokonalým pokrmem je tmel na stavbu dobře fungujícího kuchyňského týmu. S tím budou myslím souhlasit všichni moji kolegové kuchaři.

Za posledních 5-6 let se prestiž kuchařského povolání dostává na společenském žebříčku stále výše a výše. Myslím, že je motivací pro každého začínajícího kuchaře vidět opravdové šéfy v televizi v hlavních vysílacích časech, o vaření se mluví napříč celou společností a to je jen dobře.

Mladý kuchař má před sebou jak říká klasik jen pot, slzy a utrpení, ale věřte mi, stojí to opravdu za to, s naším řemeslem se dá cestovat, poznávat zajímavé lidi po světě zdokonalovat seve vaření, učit se řeči a ještě si za to všechno nechat platit, jak říkám ideální povolání.

Jinak než s láskou se tento obor dělat moc nedá, protože vás to potom akorát semele, a je to na vašem jídle hodně znát.

Mnozí chtějí  dávat své děti na tento obor jen proto, že to vidí v televizi.

Spousta lidí se mě ptá, kolik si takový kuchař vydělá a že je to super práce.

Připadá jim totiž děsně fajn a cool, jak velcí šéfové chodí v čistých rondonech, ochutnávají, řvou a ostatní makají.

Ono to ve skutečnosti takto není a díky bohu je realita jiná.

Proto říkám všem, kdo se mě ptá na náš obor. Ano, práce kuchaře, když ji máte rádi je úžasná. Každý den můžete objevovat nové a nové věci.

Ochutnávat jídla a suroviny o kterých někteří lidé nemají ani ponětí že existují a nebo si je nebudou moct nikdy dovolit.

Ano, můžete vydělat i peníze a pár vyvolených se dostane v kuchařské branži velmi vysoko.

Každý kuchař má stejnou startovní pozici a je na každém z nás jak rychle a vytrvale svůj závod poběží. Je to stejné jako ve sportu. Někdo přepálí začátek a v polovině už mu dochází dech. Jiný si drží tempo po celou dobu a výsledek se dostaví. Rozhodně to však nejde bez tréninku a neustálém sebevzdělávání.

Nesmíme zapomenout na to, kolik to ty všechny známé kuchaře stálo dřiny. Kolik hodin strávili v začátcích a tráví i nadále v kuchyni. Kolik stresů zažili když se něco nestíhalo, nebo když na ně někdo řval, ať už to byl šéf, kolega, nebo kdokoliv jiný.

Kolik času musí strávit studiem a to studium nikdy nekončí …. v tomto oboru se učíte celý život.

A váš osobní život jde tak trochu na druhou kolej. Dá se říct, že většinu času podřizujete své práci.

Kolikrát za těch patnáct let co jsme spolu má žena slyšela: Nemůžu máme akci. To nemůžu máme servírované menu. To nemůžu mám inventuru.To nemůžu musím na snídaně. To nemůžu střídám nemocného kolegu. To nemůžu kolega je na dovolený. To nemůžu jsem na školení. To nemůžu, To nemůžu, To nemůžu ….

Nechci nikoho odrazovat od této profese. Naopak. Jen se snažím říct, že ta cesta na pomyslný vrchol není zadarmo. A nikde není psáno, že na něj dojdete.

Že vaší prioritou nesmí být stát se hned šéfkuchařem, celebritou a myslet si, že úspěch přijde sám. Prioritou každého mladého kuchaře musí být pokora a vůle naslouchat a učit se.

Hlavně to co děláte a co do budoucna dělat chcete vás v první řadě musí bavit.

Tedy máte-li ten komfort, že si obor nebo profesi vyberete sami.

A když toto vše absolvujete. Pokud najdete místo v kuchyni které vám vyhovuje a ve kterém jste dobří, pokud vydržíte to horko, stres, kecy, řev ……. tak teprve potom uvěříte, že bohové nosí rondon.