Ach, ta pravidla

Všichni jsme určitě zažili situaci, kdy jsme byli na úřadě vráceni, protože jsme měli někde na formuláři špatně vyplněnou nějakou kolonku. Poté následovalo většinou vyřazení z fronty, oprava oné „drobnosti“ a návrat do fronty. Někdy to skončilo, někdy jsme byli upozorněni na další opomenutí a celý cyklus opravy se opakoval. Přestože žijeme v parlamentní republice s rovností zakotvenou v ústavě, neplatí pravidla pro všechny stejně.

Na právnické fakultě v Plzni bylo, zdá se, možno získat mimořádně rychle dvoustupňové vysokoškolské vzdělání. Nikdo se nezatěžoval pravidly, která byla stanovena. A zdá se, že přestože byla stanovena dosti vachrlatě, stejně se nedodržovala. Například předseda Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Marek Benda* (ODS) získal titul JUDr. za stejnou práci, za jakou získal titul magistra. Už při jeho zvolení jsem byl proti – vadilo mi, že je nedostudovaný právník. Zdá se mi, že na takové pozici by měl být člověk zkušený, moudrý s patřičnou právní praxí, a ne nějaký politický „rychlokvašek“, jehož jedinou odborností je jeho stranická knížka. Nyní se ukázalo, a Benda sám to nakonec uznal, že jeho práce nesplňovala ani formální požadavky stanovené fakultou pro přijetí rigorózní práce. Není mi jasné, jak může takový člověk – v roli odborníka na právo – posuzovat zákony přijímané parlamentem, které budou mít dopad na všechny občany státu.

Další pravidla byla porušena členy Senátu Parlamentu ČR, zastupovaných Jiřím Oberfalzerem (ODS) u Ústavního soudu ČR. Tito senátoři podali k soudu stížnost na platnost Lisabonské smlouvy, se kterou – podle předsedy soudu Pavla Rychetského – přišli pozdě, navíc obsahovala nepřípustné formulace, domněnky, odvolání na neexistující články smluv. Senátoři ji předkládali na několikrát, mimo vytyčená pravidla pro podání stížností. Zkrátka – opět tu máme porušování pravidel. Soud dokonce konstatoval, že některé body stížnosti nesou známky obstrukčního jednání!

Může to vypadat jako drobnost. Ale problém je mnohem hlubší. Základem fungování demokracie a republiky jsou pravidla platná pro všechny. Právě rovnost občanů před zákonem je to nejdůležitější, co demokracie má. Pokud začíná platit, že někteří jsou rovnější, dostáváme se pryč z Evropy. Suverenitu státu neohrozí, jak se domnívá prezident, Lisabonská smlouva – na ní se naši politici svobodně dohodli (z Klausova pověření a v souladu s jeho jednáním coby předsedy vlády v devadesátých letech). Suverenitu narušují mnohem více poznatky, že zde je kasta lidí, kteří se postarali o sebe sami, obešli pravidla, a získali tak bonusy, které musí obyčejný člověk získávat mnohem náročněji. Až bude prezident zase meditovat o kvalitě našeho politického života, mněl by se zamyslel třeba sám nad sebou, nad svým vlastním vykládáním ústavy podle toho, jak se to jemu zrovna hodí. Nesmí se divit, že podobně se chovají i ostatní politici a pak i běžní občané.

*) Omlouvám se Petru Nečasovi, jehož jméno jsem zde omylem uvedl. Došlo tak z nepozornosti a neúmyslně.