V době voleb nebo výrazných ekonomických výkyvů se pravidelně mluví o výši platů státních úředníků, politiků a soudců. Někdy se podaří prosadit zmrazení platů některých skupin na dobu určitou (třeba po povodních), jindy projde – jakoby náhodou či mimochodem – zvýšení příjmů poslanců třeba spolu s učiteli. Přestože všechny parlamentní politické strany tvrdí, že s výší svých platů nejsou spokojeni (tedy že jsou neúměrně vysoké), žádnou výraznou změnu se nepodařilo za posledních dvacet let prosadit.
Všichni, kteří pracujeme, očekáváme za svou práci odpovídající finanční příjem. Je to spravedlivý princip, který by měl platit i pro veřejné činitele. Každá výše platu je vždy po určité době nespravedlivá, pokud je fixně nastavena na nějaké magické číslo. V „rozumných společnostech“ se odvozuje výše platu vždy podle ekonomických výsledků firmy nebo podle přínosu pracovníka pro daný podnik. Vždy ale podle toho, co si zaměstnavatel může dovolit. Pokud přijmeme tezi, že vláda zemi opravdu vládne, poslanci tvoří zákony stanovující legislativní rámec pro naše životy, soudci nestranně a předvídatelně soudí atd., musíme i jim přiznat spravedlivou odměnu. Tito lidé jsou také „zaměstnanci“ – jejich zaměstnavatelem je stát, a měli by proto být odměňováni dle ekonomických výsledků státu.
Navázání platu poslanců, ministrů, jejich náměstků, ale třeba i soudců na nějakou exaktní ekonomickou veličinu by mohlo vyřešit tanečky kolem změn výše jejich platů. Stačilo by stanovit třeba koeficient, kterým by se násobila průměrná mzda, platový medián nebo hodnota hrubého domácího produktu. Tímto principem by se mohly platy měnit dle libosti třeba každý rok, půlrok nebo měsíc. Nebylo by nutno se neustále hádat, jestli má mít poslanec 50 nebo 150 tisíc. Výše platu by se určovala automaticky podle toho, jak by se dařilo státu – a tedy nám všem.
Nejsem moudrý ekonom, kterému je vše jasné. Jen přemýšlím, jak se stále dokola vyhnout trapnému vysvětlování poslanců, proč se jim opět nepodařilo snížit si plat tak, jak to chtěli loni předloni i v minulém volebním období, a proč si místo toho – snad omylem – přidali. A také soudci by – myslím – neměli proč dávat k ústavnímu soudu žalobu na ztrátu své nezávislosti v důsledku administrativního snížení platů. Při poklesu výkonnosti státu by se jim plat měnil automaticky. Tohle je podle mě cesta. Vím, že v detailech je skrytý ďábel a „vhodným“ nastavením parametrů mohou být platy ještě vyšší než dnes; měly by ale vazbu na výkon státu. Konečně by byli státní úředníci odměňováni v souvislosti se svou vlastní prací. A získali by navíc skutečnou motivaci poctivě pracovat. Ostatně, o motivaci obyčejných lidí k práci mluví pořád a všude.
