Vždy to má smysl

Poznala jsem ji , když jsem ještě pracovala ve státní léčbě závislostí. Byla moc milá. Bylo jí okolo šedesáti let. Měla krátké šedivé kudrnaté vlasy a brýle. Nevím proč zrovna teď, ale vzpomněla jsem si n ni.

Je to takový intuitivní zvídavý pocit,“Co s ní asi je?“ V léčbě závislostí se tehdy ocitla neplánovaně. Při procházce ze psem upadla a poranila si ruku. Manžel ji odvezl do nemocnice na pohotovost. Po prvním vyšetření mu lékař sdělil: „Víte o tom, že je vaše paní opilá?“ Manžel zakroutil hlavou: „No to nevím“.

„Vy jste si nevšiml, že z vaší paní táhne alkohol?“. Opět zakroutil hlavou.

„Ruku musíme paní dát do sádry, má ji zlomenou. Bude to chvilku trvat. Počkejte si. Máme plnou čekárnu lidí“. Doktor je posadil do malé samostatné místnosti.

Během krátké chvíle začala Olina hlasitě komunikovat sama se sebou. Tedy, mohlo by se to tak zdát. Ona však viděla svou mrtvou maminku a pejska, boxera, který jí odešel na věčnost před několika lety. Až později Olina i její manžel pochopili, co se to stalo. Na Olinu přišlo Delirium tremens, halucinace a bludy, která se dostavují v rámci těžkého abstinenčního stavu. To znamená, že člověk v sobě nemá takovou hladinu alkoholu, jakou v tu chvíli potřebuje. Tělo je navyklé na pravidelný přísun alkoholu.

Dopadlo to tak, že ošetřenou Olinu odvezli rovnou do léčby závislostí a tam si skoro měsíc poležela na detoxu, intenzivní detoxikační jednotce, kde jí šlo doslova o život.

Ještě po třech týdnech viděla v horkém létě za oknem sněhovou vánici nebo zahradu plnou slonů.

Do tohoto těžkého abstinenčního stavu se dostala pravidelným pitím. Každé tři hodiny pila 1 deci vodky. Když tělu deci nedala, začínala se potit a klepat. Tak si svou hladinu alkoholu hlídala. Lahvinku vodky měla schovanou vždy v prádelníku. Tam manžel nechodil. A také venku v lese. Na jednom místě si udělala díru v zemi a přikryla jí větvemi. Tam se také naposledy napila, než tak nešikovně upadla.

V léčbě závislostí si pobyla celkem čtyři měsíce. Odcházela se slovy: „Už nikdy!“

Kolik je to let? Tiše si to počítám. Tak patnáct, napadá mě…

Á Facebook…Zadala jsem její jméno. Její profil mi vyskočil hned. Poznala jsem ji podle profilové fotografie. Na profilu je však malá kytička s označením Vzpomínáme. Tak už není mezi námi. Koukám na její fotky před 5 lety. Byla na obrázku šťastná s vnoučaty. Nechala jsem si ten pocit, že vnoučata by jí dcera nepůjčila, kdyby nebyla po stránce alkoholu v pořádku… Snad své: Už nikdy dodržela.

Přece jen na mě padl pocit smutku. Jak je vše pomíjivé! Nikdo z nás neví, kolik roků nám zbývá. Pokud si těch 10 let po léčbě užila, stálo to za to.

Zůstala jsem chvíli na Facebooku připojena. V tom mi přišla zpráva.

„Jenom Vás chci pozdravit. Setkaly jsme se před 7 lety. Mám nového partnera a miminko. Pamatujete? Jsem čistá už sedm let.“

Jasně, že pamatuji. Začátek léčby byl pro ni velmi těžký. První týden proplakala s pocitem beznadějnosti.

Smutný pocit z Olinky se rozplynul a vystřídal ho pocit radosti.

Je to prostě koloběh života. Cosi odchází, cosi přichází. Smutek střídá radost, beznaděj naděje, zoufalství štěstí.

Jedno je jisté...Vždy to má smysl.