Lahodný jed

"Nalij si mě, dej si mě. Slibuji ti úlevu a lehkost. Nebudeš vnímat tu tvrdou realitu okolo sebe, nebudeš vnímat zlo. Zlo se pod mým oparem rozplyne. Nalij si mě, dej si mě. Pocítíš nádherný pocit lehkosti a uvolnění. Svět bude na chvíli krásný..."  

 Olina je dáma okolo pětapadesátky. Je třicet let vdaná, má dvě dospělé dcery, je vysokoškolačka.

"Oli, jak jsi začala pít?"

"Myslím, že to bylo v době, kdy mě v práci povýšili do funkce ředitelky. V devět ráno mi sekretářka uvařila kafe, nalila malého panáčka vodky, cigárko...Byla to prostě chvíle, kdy jsme si udělali pohodu".

"Vodku takhle ráno?"

"To máš těžký, jezdila jsem pravidelně na pracovní cesty do zahraničí a tam nám pořád něco nalejvali. Tak jsme si ten rituál zavedli i u nás. Vést 800 zaměstnanců je fuška. Další taková chvilka pohodičky byla po obědě a pak až doma večer ".

"Schovávala sis pití?"

"Ne, já jsem nikdy nebyla opilá. Vypila jsem tak 3deci vodky za den". 

"Jak ses dostala do léčby?"

"Upadla jsem, vezli mě do nemocnice a pak...už nic.."

Olina se dostala do pobytové léčby v den, kdy měla dovolenou. Ráno byla na cvičáku se psem. Pes zatáhl a ona upadla. Zlomila si klíční kost. Bylo to ráno před devátou hodinou. Během dopoledního pobytu v nemocnici se dostala do těžkého absťáku deliria tremens. Ošetřená byla převezena na detox, kde se probrala až po několika dnech. Důvodem kolapsu bylo, že si nestihla dát pravidelného panáčka, tedy pravidelnou hladinku alkoholu, na kterou je tělo zvyklé.

"Pamatuješ se na okamžik, kdy jsi procitla?"

"Asi po čtrnácti dnech jsem začala chodit. Mezi tím mám jen útržky. Ležela jsem na posteli, tý nemocniční a třeba jsem byla obklopená rodinou, manželem, dcerami. Něco mi říkali. Byla tam i maminka, pod polštářem a dědeček u dveří. Oba jsou už mrtví. Já vím, že to byly halucinace.. Ale jeden zážitek byl fakt silný. Zajížděla jsem do temné díry. Na konci byla obrovská záře. V ní se najednou objevila maminka a dědeček. Strašně moc jsem za nimi chtěla, rozlítla jsem se a nejdnou maminka mi s klidnou tváří přikázala: Mazej zpátky! Začala jsem couvat. Maminka se pak umístila zase pod polštář a dědeček ke dveřím."

Když Olina dovyprávěla své pocity, úplně mě zamrazilo. Ještě není čas.. Ještě má na světě nějaký úkol. Musí bojovat, léčit se. Jak často se mi toto při práci s klienty stavá! Odejít do bran neznáma by bylo příliš jednoduché.

Olina byla skoro pět týdnů ve vážném stavu na detoxu. Pak přešla do pobytové léčby. Tam řešila problémy, které souvisejí s jejím pitím. Od dětství měla velmi vysoko nasazenou laťku dokonalosti - něco nezvládnout neexistuje. A také pěkně vyděsila svou rodinu. Doposud se o ní vzorně starala (řekla bych až na hranici rozmazlování). Velmi výchovné bylo, že i rodina pocítila nebezpečí, že by o mamku mohli přijít. I oni si mysleli, že mamka všechno zvládne. Je zvlástní, jak až v těchto patových situacích lidé začnou přehodnocovat život a nachází nové, nepoznané hodnoty. Každý potřebujem svou výchovnou lekci, abychom si vážili života a hodnot, které jsou důležité.

Olina odešla z fukce ředitelky velkého podniku. Našla si místo v zařízení, kde pečuje o malé děti.

Maminka s dědečkem asi veděli co dělají..tam, uprostřed neznáma. Snad si právě teď plní Olina poslání svého života. Kdo ví?