O romské identitě (existuje vůbec?)

Několik posledních článků redaktora MF Dnes Patrika Bangy vyvolalo velký rozruch nejen mezi čtenáři blogů na Idnes. Pan Banga v podstatě obvinil český stát z toho, že způsobil současnou vysokou kriminalitu romského etnika u nás tím, že neřešil jeho zaměstnanost. Z jeho článků rovněž vyplynulo, že by zřejmě přivítal státní paternalismus, tj. aby stát vzal do vlastních rukou nejen péči o vzdělání, ale rovnou výchovu svých občanů jako takovou. Pravděpodobně mu ale vůbec nedochází, že taková forma státního paternalismu je obvyklá jen v totalitních společnostech – a je lhostejné, jsou-li založené na bázi komunismu, fašismu, nebo národního socialismu (případně na nějaké náboženské doktríně, jako státy, v nichž je povinné jediné státní náboženství, jako tomu bylo v katolických zemích pod nadvládou Habsburků v 17. a 18. století či dodnes v islamistických státech afrického Sahelu či Blízkého Východu). Je tedy na místě otázka – chtěl by pan Banga, aby se u nás obnovila totalitní společnost?

Minulý pátek jsem se zúčastnil zajímavé besedy s paní doktorkou Evou Davidovou, etnografkou a socioložkou, jež se dlouhodobě věnuje výzkumu této menšiny a jejíž pohled je zcela prostý jakéhokoli idealizování a falešných představ o ní. Z diskuze vyplynulo, že největší problém současných Romů pochází zřejmě z naprosté ztráty jejich identity, jež má počátek v komunistickém Československu. Tehdy jim totiž bylo znemožněno vykonávat jejich tradiční řemesla a stát zakázal jejich kočování. Mezi naší veřejností je dnes málo známé, že řemesly (kovářství, kotlářství, hrnčířství, drátenictví, výroba a ostření nožů apod.) se po staletí živila jejich naprostá většina, usazená od 14. - 15. století v podhradí a u měst na Slovensku, odkud postupně migrovali do Čech a dále do západní Evropy.

U početně menší skupiny „olašských Romů“ stát zlikvidoval jejich vozy a zrekvíroval jejich koně – tedy základ jejich kočovného života, na podkladě zákona č. 74/1958 o trvalém usídlení kočujících osob. Tato státní politika vedla zejména u původní již nekočovné většiny k jazykové integraci s většinovou populací a k postupné ztrátě schopnosti používat v živém styku svůj původní jazyk – romštinu. V prostředí českých měst se postupně rozpadl jejich rodový systém a rovněž systém jejich hodnot. (Někoho to možná dnes překvapí, ale Romové měli velmi rozvinutý smysl pro manželskou věrnost, opravdu se s láskou starali o své děti a velký respekt u nich měla starší generace – o své prarodiče se uměli vždy postarat. Existoval také u nich rozvinutý respekt k autoritám – vůdcům jednotlivých rodů, jejichž rozhodnutí platila jako zákon.)

Rozptýleni v anonymním prostředí českých měst si Romové osvojili všechny nešvary, spojené s moderní městskou civilizací a opustili to dobré, co si mohli převzít od svých předků. O tom, že dnešní příslušníci tohoto etnika ve své většině nechtějí být identifikováni jako Romové, dostatečně svědčí statistiky sčítání lidu i výzkumy etnografů.

Jak se vlastně tedy dnes tvoří etnická identita Romů? Michael Stewart napsal na základě terénního výzkumu prováděného ve státech střední a východní Evropy: „Má dlouhodobá zkušenost z Maďarska a kratší výlety po jiných místech východní Evropy mě přesvědčily, že s výjimkou vzdělaných cikánských intelektuálů, kteří působí v romských politických stranách, Romové etnickou totožnost nemají. Romové totožnost konstruují a neustále prepracovávají v přítomnosti v rámci vztahů s významnými druhými - není to pro ně něco zděděného z minulosti. U Romů, které jsem v Harangos znal, neležel základ jejich sociální koheze ani ve snu budoucího spojení jejich národa, ani v mytologii společných předků. Díky jakési vnitřní emigraci si vytvořili místo jen pro sebe, kde se cítili doma, sociální prostor upravený podle jejich vlastní etiky příbuzenství.“

Stewart myšlenku prézentního charakteru romské kultury podporuje analýzami jednotlivých prvků v romské kultuře, jako je systém příbuzenských vztahů a oslovování, kde je patrný důraz na horizontální vztahy (všichni jsou „bratři" a „sestry"), způsob nabývání a používání osobních jmen nebo proklamovaná znalost romštiny jako nositele romské identity v dané skupině Romů (komunikační jazyk, který je přitom zcela neliterární, rovněž vytváří výhradně horizontální vztahy). „Sdílení aktivit, jídla, oblečení a jazyka tak bylo formou nepřetržité vzájemné výchovy, neustálého znovuobjevování bytí" .

Stewart popírá jakékoliv neměnné prvky nebo struktury, které by tvořily romskou kulturu (ať už chápanou lokálně nebo univerzálně), identita je formována na základě skupinové soudržnosti, zvyků, norem a hodnot ve skupině vyžadovaných a realizovaných, a v opozici k majoritě (vymezení se vůči ní). Kulturní obsahy, které takto chápané romství naplňují, se mohou libovolně měnit, ale smysl pro identitu a soudržnost skupiny (rodiny, rodu, fajty.. .) zůstává... (u nás to platí jen pro skupiny olašských Romů)

Dr. Davidová nazývá Romy „dětmi chvíle“, lidmi, kteří myslí jen na okamžité uspokojení svých (většinou tělesných) potřeb. Z toho plyne i jejich nízké hodnocení vzdělání, protože nepřináší okamžitý návrat vložené investice. Proto snahy o povznesení Romů propagováním vzdělání málokdy dopadají na úrodnou půdu (a proto také měla malý dopad mezi Romy Matice Romská, kterou založil vzdělaný básník Vlado Oláh, můj blízký přítel). Často se proto stává, že mnoho Romů, kteří navzdory všem předsudkům (jak ze strany svých rodin, tak většinového prostředí) dosáhnou vysokoškolského vzdělání, dává přednost integraci ve většinové společnosti a nemají touhu se k svým kořenům hlásit.

Veliký potenciál ale Eva Davidová vidí (a s ní také já) v probíhajícím křesťanském probuzení mezi Romy na východním Slovensku, které opravdu proměňuje jejich komunity – v oblasti kde Romové tvoří téměř 20% populace. Potvrdila z vlastní zkušenosti (byla tam nedávno pozvaná, aby byla kmotrou jednoho děvčátka), že zde téměř vymizel alkoholizmus, mnozí velmi omezili kouření a že jsou vedeni k tomu, aby pracovali. Dokonce i romští lichváři zde odpouštějí dluhy svých dlužníků. Dr, Davidová také zmiňovala, že členové zdejších křesťanských sborů skládají originální duchovní písně, které mají romské texty a připomínají černošské spirituály...

Podobně by duchovní probuzení snad pomohlo proměnit a povznést sociálně vyloučené komunity Romů v českých zemích (v Čechách, na Moravě a v Slezsku) jak se už částečně děje v Brně na Cejlu a v Chebu.

Pozn. V Brně nějakou dobu působí romský křesťanský sbor:

http://sites.google.com/site/romabaptiste/

O romských sborech na Spiši:

http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/romove-na-spisi-horlivi-krestane--503635