Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Václav Klaus pro Do Rzeczy

Na rozdíl od různých glosátorů a pisálků jsem si přečetl celý rozhovor prezidenta Klause s polskými novináři - je všem čtenářům k dispozici na jeho webových stránkách (http://www.klaus.cz/clanky/3302). Jak se mi zdá, nikoli zanedbatelná část naší novinářské obce je zaúkolovaná v hledání čehokoli negativního, co jsou na našem dosluhujícím prezidentovi schopni nalézt. A tak se z tohoto obsáhlého rozhovoru chopí jen jeho stručného hodnocení působení Václava Havla a snaží se je prezentovat jako hanobení jeho „svatého“ odkazu.

Ale i já nyní zůstanu jen u tohoto tématu. Celé, podle našich žurnalistů, Havlových obdivovatelů a přátel, „dehonestující“ hodnocení V. Havla, se přece netýká jeho charakterových vlastností, životní cesty, nebo charismatu, ale výhradně politického působení. Domnívám se, že v něm není cítit nějaká snaha o pošpinění svého předchůdce na Hradě, pouze občas použil pro objasnění vzájemných rozdílů trochu expresivnější výrazy. V. Klaus si tedy ani nehraje na žádnou morální autoritu, když na přímou otázku „Řada publicistů srovnává Vaše působení s Vaším předchůdcem Václavem Havlem. V čem se s ohledem na filosofii myšlení o státnosti liší Vaše působení od období, kdy byl prezidentem Váš předchůdce?“ odpovídá rovněž bez vytáček:

„Václav Havel (a jeho specifická ideologie, pro kterou nemám lepší název než havlismus) byl absolutně jiný svět. Trh nazýval hokynářstvím, místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii, místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu. Byla to spíše ozvěna francouzského jakobínství než britský konzervativní princip klasického liberalismu. Bylo to extrémní levičáctví. Tyto věty jsou jen stručným naznačením zásadních rozdílů mezi námi dvěma, není to vážné pojednání o Václavu Havlovi. Měl bych ale snad také alespoň zmínit jeho kosmopolitismus proti mé důvěře ve stát, ve kterém žijeme. Byl to také výbojný zahraničně-politický intervencionismus (a humanitární bombardování) místo respektu ke kterékoli zemi světa.“

V čem podle mne spočívá „extrémní levičáctví“ V. Havla, když se nikdy netajil obdivem k Západu, zejména k americké kultuře? V této souvislosti je třeba připomenout několik zásadních okolností, z nichž se rodily a kde vznikaly postoje a názory Václava Havla. Jednak, jeho dozrávání je spojeno s „divokými“ 60. lety, kdy mohl volně cestovat na Západ, pro který bylo v té době typické pohrdnutí establishmentem a pokrytectvím starších konzervativně orientovaných generací. Mládež této doby pod záminkou odmítnutí měšťácké přetvářky záměrně porušovala a přestupovala veškeré společenské hranice, bariéry a „tabu“. Heslem doby bylo „být svobodný“ což znamenalo dělat si co chci, bez ohledu, co si o tom myslí druzí a bez ohledu, co mé chování způsobí okolí. Jenže na Západě byly takto novými generacemi zavrženy mnohé společensky nesmírně důležité duchovní aspekty tradiční evropské civilizace, kdežto v komunistických státech Východu byly konzervativní názory spojovány s rigidními stalinisty, kteří ale rovněž nenáviděli tyto tradiční duchovní hodnoty. Rigidní komunisté totiž odmítali a ničili kulturní dědictví a demokratické hodnoty evropské civilizace stejně vehementně, jako západní revoltující mládež, pro niž tehdy byl největší kultovní osobností masový vrah a komunista Che Guevara.

Dále, přestože mám velikou úctu k Havlově statečnosti a vzdoru, které prokázal vůči komunistickému režimu, je třeba si uvědomit, že své politické názory od 70. let vytvářel v prostředí, které se velmi podobalo ghetu – v relativně uzavřené úzké skupině přátel, dlouhodobě bez možnosti široké diskuze, jaká existuje v normální, otevřené společnosti. V situaci, kdy tito lidé neměli možnost ověřit si své politické myšlenky v praxi, nutně museli tíhnout k elitářským koncepcím – což je koneckonců typické pro všechny Utopie, či představy ideálních států, Platonem počínaje. Zde má podle mne i původ uvedený pojem „havlismus“, idea, že politické strany jsou přežitkem a že je nahradí velmi široce definovaná „občanská společnost“. Snad to bylo také proto, že tlak tehdejšího Husákova režimu vedl k naprosto neopakovatelné situaci, kdy se na „stejné disidentské lodi“ ocitli radikální levičáci, jako byl trockista P. Uhl, levicoví liberálové jako J. Dienstbier, křesťansky orientovaní myslitelé jako J. Němec, či alternativní rockeři jako členové Plastic People a mnozí další. Jejich fungující koexistence ale byla možná právě jen díky vnějšímu tlaku – jakmile tento tlak po „sametové revoluci“ opadl, vydali se i disidenti různými cestami, přičemž se ukázalo, že někteří z nich nejsou ani v normální společnosti schopni normálně žít.

V této souvislosti je velmi podnětné připomenout myšlenky Havlova disidentského druha a přítele, rovněž světoznámého spisovatele a dramatika Ivana Klímy, jak jsou uvedeny v knize rozhovorů „Lásky a řemesla Ivana Klímy“ (Miloš Čermák, Academia, 1995). Ten na otázku, jak si vysvětluje neúspěch převážné většiny disidentů v politice po r. 1992, kdy se rozpadlo Občanské fórum, odpověděl: „Důvodů je mnoho... (Disidenti) vyšli z revoluce jako hrdínové, kteří v minulosti obstáli a dostali v prvních volbách velké množství hlasů. Ale to bylo jen na krátký okamžik – ve skutečnosti nebyli těmi, kteří reprezentovali chování obrovské většiny národa – ztělesňovali spíš špatné svědomí většiny... Dalším důvodem volebního neúspěchu bývalých disidentů byl fakt, že mnozí z nich patřili spíše mezi teoretiky, než praktické politiky – chtěli často realizovat své nerealizovatelné ideály a z praktické politiky propadli. V tomto ohledu byl Václav Klaus nesrovnatelně realističtější, než třeba Petr Pithart – člověk vzdělaný, čestný a poctivý... A konečně poslední, ale možná nejzávažnější důvod: disidentští politici měli handicap i v tom, že neměli k dispozici žádný tým odborníků. Museli pracovat buď s tzv. starými strukturami, což bylo často terčem kritiky, nebo si přivést do funkcí své kamarády – většinou zase intelektuály, anebo dokonce umělce: hudebníky, spisovatele či literární kritiky. Tedy lidi, kteří se ve vládnutí příliš nevyznají a kteří mají bytostnou nechuť k byrokratické práci, bez níž, ať je nám to sebevíc proti mysli, se nedá vládnout.“

Pozoruhodná (zvláště, když si uvědomíme okolnosti nedávné přímé volby prezidenta, je jeho odpověď na následující otázku) - Miloš Čermák: S mnohými z těch, co byli ve vládě či parlamentu, jste se po převratu stýkal. Uvědomovali si, v čem chybují?

Myslím, že ne. Není lehké vidět sama sebe zvenčí. Projevilo se to výrazně ve volební kampaní Občanského hnutí. Místo toho, aby nabídli nějaký konkrétní program, založili volební kampaň na popularitě osobností, které vlastně už nebyly populární. Pochopitelně se to minulo účinkem.“

Když se nad tímto názorem zastavím, pokládám za skoro neuvěřitelné, že naprosto stejnou chybu udělal docela nedávno tým kolem Karla Schwarzenberga – i jeho kampaň neměla žádný program, byla založena na jeho prezentaci coby populární osobnosti, v některých ohledech jakoby reinkarnaci Václava Havla. Proto ani ona nemohla uspět. Na závěr se vrátím přeci jen ještě k rozhovoru Václava Klause. Je charakteristické, že naši žurnalisté ve svých tendenčních referátech úplně pominuli odpověď V. Klause na otázku o jeho vztahu k Rusku: V Polsku nebývá pochopen Váš otevřený přístup k Rusku. Nevnímáte v Ruské federaci odklon od demokracie?“:

„Vaše otázka mne nutí k jistému pousmání. Rusko bylo „odkloněno“ od demokracie snad vždycky ve své tisícileté historii a teprve teď se k demokracii těžce, klopotně, nespojitě, čili nikoli trvalým lineárním vzestupem, přibližuje. Že je dnes v Ruské federaci jiná míra demokracie než v České republice nebo Polsku je mimo veškerou pochybnost a nám by se určitě nelíbilo, kdybychom takovou demokracii měli doma, ale že by mělo Rusko někdy – v 90. letech (?) – demokracii a teď se od ní odklání, považuji za naprosté nepochopení dnešní ruské reality, na kterou se ale necítím být žádným odborníkem.

Polské historické, po staletí trvající osudy vzhledem k Rusku byly daleko tragičtější než ty české, to víme i my Češi velmi dobře. U nás to začalo být bezprostřednější až po II. světové válce. Navíc nejsme – naštěstí – s Ruskem nebo s následnickými státy bývalého Sovětského svazu bezprostředními sousedy, a i proto se na to díváme trochu jinak. A hlavně si myslím, že „otevřený“ přístup k čemukoli, i k té či oné zemi, je lepší než „neotevřený“, aprioristický, předsudečný, fundamentalistický. Pro mne je Rusko velká, významná země, kterou musím brát na vědomí. Mám rád její předsovětskou kulturu, zejména literaturu, vždy jsem pozorně sledoval i knihy kritiků sovětského režimu, vnímám nesmírné utrpení, které Rusové v minulém století díky komunismu prožívali. Nic více a nic méně. Dnes ale cítím pro Českou republiku jako aktuální jiná nebezpečí než Rusko. Rusko dnes neurčuje můj život. Daleko více ho určuje Evropská unie.“

Autor: Martin Pinc | úterý 12.2.2013 9:10 | karma článku: 44,76 | přečteno: 9993x
  • Další články autora

Martin Pinc

Na hrabalovské téma

Níže uvedený text, který zde zřejmě poprvé a velmi opožděně publikuji u příležitosti stého výročí narození Bohumila Hrabala, je dílem mého slovutného tchána, středoškolského profesora českého jazyka a literatury, pana Miloše Hoznauera. Ve zkratce ukazuje klikatou cestu, po které putovala naše literatura v poválečné době.

27.3.2014 v 22:10 | Karma: 11,39 | Přečteno: 727x | Diskuse | Kultura

Martin Pinc

Česká vláda a juvenilní justice

Naše masmédia se tak jako vždy i v nedávných dnech široce zajímala o mnohotvárný život v naší zemi - všechna významná média (televize, noviny, internetové portály) například výborně zpravodajsky pokryla masovou demonstraci (3 osob) proti presidentu Zemanovi v Ostrově v Karlovarském kraji. Proto není divu, že jim občas unikají tak nepodstatné otázky, jako je reálná hrozba likvidace rodin prostřednictvím všemocné "juvenilní justice". Naproti tomu na nedávném zasedání naší vlády byl s velkou pozorností projednáván dopis, zaslaný sdružením "Slovanská kulturní tradice" (podpořený dalšími organizacemi a jednotlivci) a z reakce vlády je zřejmé, že jí tato otázka a její dopady na naši společnost není lhostejná - viz přiložená odpověď.

16.1.2014 v 15:00 | Karma: 22,99 | Přečteno: 2123x | Diskuse | Ostatní

Martin Pinc

Otcové na odstřel?

Chování dětí a mladých lidí se v dnešní době vymyká tomu, co se dříve pokládalo za normální. Berou drogy, mají sklony k násilí, nedokážou navázat trvalé vztahy a v životě jim chybí perpektiva. Mezi odborníky se stále více prosazuje názor, že příčinou tohoto problému je do značné míry nepřítomnost otce v rodinách – ať už fyzická, nebo emocionální. Výchova dětí není jen úloha ženy, jak se to dnes často předkládá, a otec má v rodině mnohem vyšší poslání, než jen zabezpečovat příjmy a řešit technické problémy v domácnosti. Tak dlouho byla moderními „vychovateli“ propagována „bezkonfliktní výchova“, tak dlouho vykřikovali, že máme děti nechat, ať si dělají, co chtějí, že jejich neposlušnost je „žádoucí způsob, jak mohou nalézt sebe sama“, až jsou dnešní rodiče, a zvláště otcové bezmocní: Autorita se stala něčím zakázaným – otec má být kamarádem svých dětí, tím, který jim se podbízí, stal se „měkkým“ a beztvárným.

16.8.2013 v 14:30 | Karma: 36,78 | Přečteno: 5088x | Diskuse | Kultura

Martin Pinc

Stereotypy, které se nezakládají na pravdě?

Podle sociologa Zdeňka Slobody ze společnosti Proud biologické rozdíly mezi mužem a ženou jsou irelevantní. Mužství a ženství jsou jen společenské konstrukty. Jinak si jeho výrok neumím vysvětlit. Muž a žena ovšem nejsou nějaké role, které dotyční „hrají“, jak se nám snaží vnutit lidé typu pana Slobody. Mají prý vědecký podklad: Ohánějí se totiž výzkumy sociologů, které prý ukázaly, že děti dvou matek či otců nemají s určením role svých rodičů problém. Otázka stejného pohlaví prý neexistuje, vše je jen věc dohody kdo nakoupí, vypere, uvaří, vyzvedne dítě ze školy či ho dovede do kroužku.

20.6.2013 v 20:20 | Karma: 36,55 | Přečteno: 3679x | Diskuse | Společnost

Martin Pinc

Demonstrace v Paříži proti homo-sňatkům

Za okázalého nezájmu našich mainstreamových médií probíhají už několik měsíců ve Francii protestní demonstrace proti homo-sňatkům a adopci dětí homosexuály. Pokud se nějaká informace vypíchne, pak je to sdělení, že prý „tvrdé jádro demonstrantů“ tvoří ultrakonzervativní „homofóbové“, kteří prý měli hodinu po skončení demonstrace zaútočit na sídlo socialistické strany a skandovali výzvy za odstoupení prezidenta Hollanda.

28.5.2013 v 13:00 | Karma: 41,16 | Přečteno: 4248x | Diskuse | Politika
  • Nejčtenější

Barbaři na hranicích. Fotky od Hamásu zahanbily západní média

6. října 2024

Seriál Pokud vás už válka na Blízkém východě unavuje, podívejte se na fotky ze 7. října loňského roku. Ty...

K romskému chlapci po konfliktu s učitelem jela záchranka. Zasáhla policie

5. října 2024  13:02,  aktualizováno  8.10 14:41

Policie řeší incident, při kterém se v Koryčanech na Kroměřížsku fyzicky střetl učitel s žákem....

Obsese zbraněmi, morbidní porno a stres. Vrah z fakulty střílel už na střední

3. října 2024

Premium Čtyřiadvacetiletý muž ze středostavovské rodiny bez ekonomických problémů a se slibně rozběhlou...

Pavel ve volební kampani porušil pravidla, zjistila kontrola. Trestu unikne

9. října 2024  15:24

Premium Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH) nedávno zveřejnil...

Zemřel český raper Pavel Protiva. Bylo mu sedmadvacet let

9. října 2024  21:41

V sedmadvaceti letech zemřel raper Pavel Protiva, informovalo hudební vydavatelství Blakkwood, pro...

Prezident na diskusi se studenty: Pěkná košile, pochválil jednomu flanelku

10. října 2024  7:05,  aktualizováno  13:38

Prezident Petr Pavel dnes pokračuje ve dvoudenní návštěvě jižní Moravy. Po dopolední prohlídce...

Naživu a s rukojmími. Sinvár se schovává v tunelech v Gaze, tvrdí Bílý dům

10. října 2024  13:38

Šéf palestinské teroristické organizace Hamás Jahjá Sinvár je stále naživu a schovává se v tunelech...

Herman z ANO se musí omluvit Peckové za výroky o Dozimetru, potvrdil soud

10. října 2024  13:30

Krajský zastupitel Martin Herman (ANO) se musí omluvit středočeské hejtmance Petře Peckové (STAN)...

Čas na toaletě se do pracovní doby nepočítá, rozhodl švýcarský soud

10. října 2024  13:30

Švýcarská hodinářská firma Jean Singer už od koronavirové pandemie požaduje po svých zaměstnancích,...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 257
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 2305x
Moje krédo je podle NZ, listu Filipským 3,14: "Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši."