Jak se Češi změnili za sto let

Čtu teď po mnoha letech s velkým potěšením spisy Jindřicha Šimona Baara, spisovatele, kterého jsem si dávno zamiloval díky jeho „venkovské idyle“ Jan Cimbura. Mezi jeho spisy mne v poslední době zvláště zaujala „kněžská idyla“ Holoubek – obraz ideálního kněze, působícího na českém venkově na přelomu 19. a 20. století. Baar do úst svého hrdiny vkládá své představy a názory na tehdejší společenskou situaci. Kniha také reflektuje na postojích a zkušenostech kněze Holoubka skutečnost, že J. Š. Baar se angažoval v programu Katolické moderny a byl rovněž velmi aktivním členem Jednoty katolického duchovenstva. Velká část knihy se odehrává ve (fiktivní) polabské vesnici Třeštice, kde farář Holoubek soustavně narážel na vlažnost, ignoranství či přímo odpor obyvatel zdejší farnosti. Jejich chrarakteristickým představitelem byl „pokrokový a vzdělaný“ zámožný statkář Boháč, starosta obce Třeštice, s nímž vedl následující polemiku:

„Ano, váš duch tak zlenivěl“ - nedal se farář vyrušit - „že při nejlepší vůli nejste už schopni samostatně myslit, svůj vlastní úsudek si utvořit: vy čekáte na jediný duševní pokrm, na noviny své strany, ke které se hlásíte. Tam se vám všechno podá hotové, pěkně na míse upravené, oděné ve vzletná slova a v ohnivé radikální věty, zcela tak, jak to průměrný člověk miluje. Když prší, běží voda po okapových rourách, zachycujete ji v sudu a nabíráte tak tu měkkou vodu na špinavé prádlo. Takovým sudem jsou i noviny, které zachycují splašky české veřejnosti a z tohoto sudu v hostinci čerpáte svoje vzdělání, hasíte žízeň duševní, nabíráte moudrost politickou i náboženskou, nadšení i přesvědčení. Se svými pochybami, dotazy a starostmi běžíte do novin a neostýcháte se papouškovat a za své přesvědčení vydávat vyčtené názory a odpovědi. Jak je to pohodlné a ubohé! - všecko jako houba pivem nasáklé. V tom pivním ovzduší duch českých lidí pozbyl veškeré pružnosti, přišel o všecku samostatnost. Svaly těla, které nepracuje, zhadrovatí a zeslábnou. Také duch, který se vyhýbá duševní gymnastice – samostatnému přemýšlení – zbahní, otupí, dá se jako psík vésti na provázku různých hesel, módních a časových frází, uvázati ke každé boudě a otrocky poslouchat každého pána.“

Boháč překvapeně poslouchal. Cítil, že kněz má pravdu, ale hlasitě se k tomu přiznati nechtěl. Náhle se však zaradoval a po chvilce napjatého ticha radostně, ba výbojně se ozval: „Nuže důstojnosti, když je tomu tak, proč nejdeme za vámi? Vždyť jste přece náš pastýř! Jste k nám přímo poslán, abyste nás vedl. Proč vaše slova nemají té síly, aby takové duševní lenochy ovládla?“

„Vidíte, pane Boháči,“ zesmutněl náhle Holoubek a hlas jeho více nezněl jasně jako kov, „mnoho jsem právě o tom v posledním čase přemýšlel. Hezkou řádku let jsem mezi vámi strávil. Viděl jsme vaše třenice politické i třídní, vaše slavnosti Husovy i Komenského, celou vaši rozpoltěnou duši českou. Pozoroval jsem, jak vždy zůstáváte na povrchu a nemáte odvahy proniknout k jádru, nedovedete podříditi zájmů stavovských, sobeckých zájmům celku, žíti ne pro časnost, ale pro věčnost. Vykládal jsem vám o lásce k bližnímu, o skutcích křesťanského milosrdenství, velebil jsem střídmost a čistotu, horlil proti lichvě a lakotě, proti zášti a sobectví – ale moje řeč vám zní cize. Stojím mezi vámi vskutku sám a sám se svými názory, časový proud unáší vás dravě řečištěm života a já nemám tolik sil, abych vás vytrhl a na pevný břeh postavil.

Srdce lidu zledovatělo, vroucí slovo se ho netkne. Jádro vašich předků ztrouchnivělo, ve vás zbyla jen skořápka. Vy se spokojujete formálním příslušenstvím k církvi svaté, ale o vlastní jádro učení Kristova se nestaráte, podle něho nežijete. Chvílemi zdá se mi, že vás zrovna slyším mluvit: ´Faráři Holoubku! Co tu chceš? Kdo tě k nám zval? Tys u nás zcela zbytečný. Bez tebe by se většina z nás ve škole, v obci i v životě zcela dobře obešla. Tvých služeb nepotřebujeme. Trpíme tě, že se nám vnucuješ, vážíme si tě jako člověka a občana, nikoli jako kněze,´ proto se mi často mezi vámi stýská a proto nemohu a nemohu s vámi srůsti, sbratřit se a splynout.“ Knězi chvěl se ke konci hlas a Boháč cítil, že v očích Holoubkových stojí slzy... Víc citem, než rozumem pochopil, jaký je farář čistý a ideální člověk a bylo mu ho náhle líto... (konec ukázky z knihy)

Pro někoho bude možná překvapivé zjištění, jež je z této ukázky zřejmé, jak málo se Češi ve svém způsobu uvažování i životní praxi za uplynulých 100 let změnili. Snad jen tím, že dnes už ani nepředstírají potřebu formálně se přihlásit k církvi. Zůstali jsme stejně povrchní, bojujeme jen za naše partikulární sobecké zájmy, a podle toho vypadá i naše společnost. Místo novin dnes papouškujeme spíše televizi a internetová média, jejichž ohlupujícímu vlivu zřejmě propadáme ještě více, než propadali lidé vlivu stranických novin v tehdejší době. Jen jestli nám něco podstatného v životě neuniká...