Chytré mobily = hloupé děti

Všechny děti dnes touží po „chytrých dotykáčích“, většina (především z měst) je už má. Nemohu si pomoci, ale nemohu nevidět velký podíl těchto mobilů na ohlupování a obecně „kažení“ dětí. Zatímco dříve si děti hry vymýšlely a společně hrály, dnes jim k uspokojení stačí mačkat tlačítka na svém mobilu. Nyní dětskou kreativitu vystřídali vývojáři her, a tak jsou děti schopny trávit denně hodiny ve virtuálním světě. Protože hitem dne je být ustavične „online“, nemusí se dnes děti ani učit. Stačí, když si téma domácího úkolu najdou na „netu“ a opíší (většinou i s „chlupama“). Moje dcera, která také po chytrém androidím mobilu touží, se mi přiznala, že mnoho jejích spolužáků používá své mobily ve škole místo taháků. Jsou mezi nimi i takoví, kteří už vůbec nepokládají za nutné se připravovat na školní písemky – odpovědi na otázky z testů hledají online během jejich psaní – přičemž využívají školní wi-fi síť. Jsou-li vyvoláni k tabuli, ukáže se samozřejmě, jak jsou dutí, ale to „neřeší“. Nechci ovšem v této souvislosti přehlížet podíl na tomto stavu věcí ze strany nás rodičů, kteří na děti často nemáme čas (nebo nejsme ochotni si jej udělat) – často ze stejných důvodů – protože sledujeme své programy v televizi, nebo rovněž bloumáme ve virtuálním světě internetu.*

Orientace na moderní komunikační technologie, které teď nejvíce symbolizují dotykové mobily a tablety, vede k dalším neblahým věcem - k ignoraci svého okolí. Je normální vidět (nejen) mladé lidi chodit všude s „peckami v uších“ (někteří pak zahynou pod koly aut, nebo i vlaků, protože nevnímají blížící se nebezpečí). Zvláštní odrůdu tohoto ignoranství vypěstovala mládež v MHD. Je naprosto běžné vidět křepké mládence a svižná děvčata dřepět v metru, tramvajích a autobusech (často na místech vyhrazených pro lidi s bariérami), jak na svých mobilech a jiných „plackách“ soustředěně vyřizují neodkladné statusy na Facebooku, hrají počítačové hry (jde v nich přece o všechno), nebo píší důležité „esemesky“. Že se nad nimi sklánějí reální invalidé, starouškové, nebo těhotné ženy, to ovšem vzhledem k významnosti svých virtuálních „úkolů“ jaksi nevnímají.

Velmi podstatný je v této souvislosti poznatek slavného spisovatele Umberta Eca: „Před časem mi na Španělské akademii v Římě, kde jsem chtěl promluvit, jedna paní namířila do tváře oslnivé světlo své kamery a zabránila mi tak přečíst poznámky. Reagoval jsem velmi rozmrzele a ta paní světlo vypnula, tvářila se však, jako kdybych ji hluboce urazil. Jindy v San Leo, kde radnice zahajovala výstavu o krajinách na obrazech malíře Piera della Francesca, mě tři lidé oslnili bleskem a musel jsem jim připomenout pravidla dobrého chování. V obou případech je syndrom elektronického oka srazil z člověčí úrovně, na kterou si snad dělali nárok: prakticky neměli zájem o to, co se říkalo, chtěli jen událost zaznamenat, aby ji snad umístili na YouTube. Neměli zájem pochopit to, co se říkalo, ale jen chtěli zachytit svou kamerou či fotoaparátem to, co mohli vidět vlastníma očima... Mnozí lidé - když se nachomýtnou k nějaké události - nemyslí na nic jiného. A tím se připravují o možnost pochopit, co se před jejich očima skutečně děje,“ napsal Umberto Eco v italském týdeníku L´Espresso. (otištěno 6. srpna 2012 v LN)

Můj zeť mi před časem okouzleně ukazoval novou funkci, kterou stáhl do svého „Iphonu“. Může zaměřit oko vestavěné kamery na nějaký objekt a jeho chytrý mobil mu řekne, co vidí. Úžasné. Až na to, že „inteligence“ mobilu se čerpá pouze z databáze, kterou disponuje Google. To znamená, že všechny dostupné informace jsou dávkovány programátory těchto databází. Jedná se tedy o inteligenci, založenou na zdrojích, které jsou jeho programátorům k dispozici (nebo které uznají za hodny použití). Popravdě řečeno, já dávám přednost tomu, hledat si sám zdroje informací a sám se rozhodnout, kterou z nich mohu pokládat za hodnověrnou.

Co z toho plyne? V současné době jsme zahlcováni množstvím informací, množstvím slov a ještě větším množstvím obrazů (protože dnešní civilizace doslova prahne po vizualizaci všeho), a přitom jsme čím dál tím víc atomizováni a vmanévrováni do svých sobeckých, často jen virtuálních světů. Je více než kdykoli dříve nutné se tomuto trendu ohlupování a dehumanizace vzepřít, znovu objevit základy lidskosti a vrátit se ke kořenům, k tomu, co dělá lidi lidmi. Jsme stvořeni jako „zoon politikon“, jsme stvořeni, abychom vytvářeli konkrétní vztahy, živá obecenství živých lidských bytostí v rodinách, obcích a národech, nikoli zdánlivé světy počítačových sítí, ve kterých se pobybujeme jako „avatáři“. Výsledkem nahrazování normálních lidských kontaktů a komunikace virtuálními bývá až příliš často odcizení a ztráta schopnosti rozpoznat skutečný svět od umělého. (Což vede m.j. k stále častějšímu výskytu sériových vrahů, kteří se natolik identifikují se svou virtuální rolí, že vyrazí střílet své oběti do skutečného světa). Hranice mezi skutečným a virtuálním světem však nezmizela. Nežijeme v nějakém Matrixu. Tuto hranici totiž nemůžeme „setřít“, protože jsme lidské bytosti, obdařené duší a duchem a zodpovědné za své činy, což umělá inteligence nikdy nemůže nahradit ani odstranit.

*Pozn. – v tomto ohledu vzdávám hold své ženě, která svodům virtuálních světů statečně odolává a v našich dětech ustavičně podporuje a rozvíjí jejich kreativitu.