Moc bezmocných – v dnešní realitě

Přečetl jsem si dnes po dlouhé době znovu Havlovu Moc bezmocných a náhle jsem si uvědomil, že by náš první prezident vlastně mohl mít z volebních výsledků 1. přímé volby prezidenta ČR radost. Copak není vzpoura většiny lidí vůči vůli a nátlaku „mravní a intelektuální elity národa“, té většiny, která je tradičně zdeptaná, ponížená, hůře vzdělaná, chudá a většinou pasivní - zvyklá „držet hubu a krok“ - dokladem, že tu přeci jen u nás začíná existovat autentická občanská společnost? Copak to nevyžadovalo pořádný kus občanské odvahy vzepřít se a nepodlehnout dlouhotrvající masivní propagandě, že kdo nevolí Karla, není čestný a slušný člověk, je na straně lži a nenávisti, je zamindrákovaný, hloupý, nekulturní vidlák, nácek a xenofób, či přímo „hnědé či rudé prase“? Podrazák Škárka (člověk bez tváře, který měl dávno opustit poslaneckou sněmovnu, protože je zde jen pro ostudu) by takové lidi rád zbavil volebního práva – takovou má představu o demokracii. Hle, volič pravdy a lásky!

Napříště už opravdu budu velmi váhat, zda naleznu občanskou společnost mezi liberálními intelektuály - „věčnými petenty“, kavárenskými žvanily, či uměleckou „frontou“, protože, jak je nezávislému pozorovateli zřejmé, tato skupina je velmi snadno manipulovatelná a chová se nanejvýš sektářsky. Její heslo totiž zní „Kdo není s námi, je proti nám“. Tak se zachoval i Monsignor Tomáš Halík, který zaměnil kazatelnu ve svém kostele za volební tribunu a po volbách dal najevo svou frustraci slovy, které zaznamenal jeho posluchač Filip Outrata takto:

„Při bohoslužbě den po skončení voleb jste proti sobě postavil příznivce obou kandidátů jako stranu dobra a stranu zla, jako na jedné straně menšinu, která v sobě nese veškerou naději, na druhé straně temnou masu, která nestojí za pozornost, za úvahu, za zmínku. Dále jste mluvil o tom, že tato strana dobra, stoupenci Karla Schwarzenberga, jsou lidé mladí, vzdělaní, studenti a vysokoškolští pedagogové. Na té druhé, temné straně jsou zřejmě jen lidé staří, nevzdělaní, neperspektivní.

Velmi mě mrzí, že zrovna z Vašich úst bylo slyšet takto zjednodušující pohled na společnost. Před kázáním jste četl text Lukášova evangelia o prorocké radostné zvěsti směřující k chudým, zajatcům, slepým a zdeptaným. Mrzí mě, že jste pak nepřipomenul také ty, kdo nevolili kandidáta této vlády právě proto, že jsou sociálně slabí a ohrožení, zdravotně postižení, vydaní na milost a nemilost zvůli druhých. Mohu Vám potvrdit, že i mezi nimi jsou lidé vzdělaní, přemýšliví, zodpovědní, dokonce i mladí. I oni mohou být nositeli naděje, i oni si zaslouží, aby se s nimi počítalo. I oni si zaslouží pozornost.“

Tomáš Halík v odpovědi nepopřel, že opravdu není schopen se zbavit černobílého vidění politické reality u nás: „Nemohu přehlédnout podivné souručenství v táboře „zemanovců“ či odpůrců Schwarzenberga – komunisté, populisté z ČSSD typu Jandáka či Zaorálka a odborových předáků, Klausova rodina s jeho Jaklem a Hájkem, fašistoidní ultrakatolíci z DOST a mezi umělci hlavně konzumní baviči a estrádní hvězdy; nenašel jsem tam dosud nikoho z těch, kterých si vážím. Podobně to vidím mezi kněžími – přátelé z disentu a lidé ekumenicky otevření podepsali výzvu na podporu KS, avšak jistá část kléru, která ráda sebe i jiné děsí židozednářskými spiklenci a čtou Bartoše, Světlo a lefebristické Te Deum, spatřují zas v Zemanovi lepší alternativu.

Naopak mezi podporovateli Schwarzenberga vidím především studenty, kteří touží po změně mocenského kartelu z dob opoziční smlouvy a vnímám tam velký mravní a intelektuální potenciál. Mezi voliči Schwarzenberga jsem našel lidi, kterých si vážím na krajní levici (Uhl), na „levostředu“ (Pehe) i mezi konzervativci (Piťha a mnozí jiní), není to dilema mezi pravicí a levicí. Cítím velkou zodpovědnost především za to, aby onen vzmach zejména mladé generace a občanských iniciativ, který jsem zaznamenal kolem smrti Václava Havla a který se nyní semknul kolem Karla Schwarzenberga, nevyzněl do prázdna a aby Klaus a jeho kamarádi se nadále nevysmívali slabosti „pravdoláskařů“.“

Pro mne je naopak zarážející slepota „mravní a intelektuální elity národa“ ke skutečným potřebám a problémům běžných lidí, slepota k tomu, že naše média jsou ovládána z pozadí lidmi, kteří manipuluji veřejným míněním způsobem, který si nezadá s médii „reálného socializmu“, ovládanými ideology KSČ. Střízliví a nestranní pozorovatelé to ovšem vnímají velmi silně, což mám potvrzeno např. z blogu uznávaného vědce, prof. Hořejšího: „Ačkoli ve mně tedy jakýkoli výsledek nemohl vyvolat jakoukoli silnější emocionální reakci, musím se přiznat, že jsem konečný výsledek přijal s jakousi škodolibou radostí. A to proto, že ta mediální palba na podporu Knížete už byla opravdu nesnesitelná. Připomínala mi živě situace např. před sjezdy KSČ, kdy se na nás neustále valil podobný proud vyjádření podpory od těch či oněch umělců, vědců či traktoristů. Byl jsem tedy svým způsobem rád, že těm zuřivým propagandistům „zmehlo“.“

Je to opravdu zvláštní a překvapivé, že naši „obyčejní lidé“, se nenechají tak snadno manipulovat, jako vzdělané elity? Popravdě řečeno, není. Je historickou skutečností, že to byly vzdělané „pokrokové“ vrstvy společnosti, které měly lví podíl na nástupu zvrhlé komunistické ideologie. Ta byla šířena převážně elitami - dlouhou řadou vysoce vzdělaných lidí, často s ctihodným rodinným zázemím. Takto se projevovala většina levicové inteligence a umělecké „avantgardy“ 20. a 30. (i 40. a dalších dekádách) let minulého století. Je možno říci, že do značné míry právě tato zrada intelektuálních elit a jejich vytrvalé a dlouhodobé ovlivňování veřejného mínění (= ohlupování lidí) umožnila v mnoha státech nástup komunistů k moci a následný útlak mnoha národů světa. Komunizmus a levičáctví obecně vyhovovalo těmto volnomyšlenkářům jako ideologie, která jim obhájila a zdůvodnila jejich představu svobody, především v oblasti sexuální volnosti (pohlavní komunizmus).

Tento starý jed falešné svobody znovu a znovu otravoval další generace intelektuálů a umělců. V 60. letech vedla „pokrokovou avantgardu“ mládež především ve Spojených Státech, ale i v západní Evropě. Byla  na ni nabalena řada velmi vlivných lidí – hudebníků, výtvarných umělců, básníků, spisovatelů, politicky se angažujících skupin (jako byly feministky či bojovníci proti rasové segregaci) – ale třeba i akční umělci jako byli vídeňští „akcionisté“, jejichž hlavním krédem byl protest proti establishmentu, proti pokrytectví starších generací. Z těchto protestujících extrémistů pak víceméně vzešlo soudobé politické vedení států Evropské Unie.

Vrátíme-li se k porážce elit v našich prezidentských volbách: hlavní příčinou porážky Karla Schwarzenbera nebyla lež Miloše Zemana, ale naprosté nepochopení toho, co je hlavním tématem voleb. Dělící linie totiž nevedla mezi láskou a nenávistí, pravdou a lží, dobrem a zlem. Tato linie vedla mezi bohatstvím a chudobou, povýšeností a ponížením, mocí a bezmocí. A bezmocní v přímé volbě prezidenta ukázali svou moc. Havlův zelinář se konečně přestal bát a vyslovil svůj názor... A my všichni ostatní – kdo jsme nevolili M. Zemana (ať už jsme nevolili vůbec, nebo volili opačně) - tento jasně vyslovený názor musíme respektovat.

Citace jsou z článku dr. Halíka Dialog o povolební situaci, který byl uveřejněn na serveru Křesťan dnes