Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Katastrofa na Haiti – vzpomínka na rok 1960

V předchozím článku Pokání na Haiti jsem zmínil události, které se staly před 50. lety, v období, kdy bylo Haiti rovněž postiženo přírodní katastrofou – dlouhotrvajícím suchem. Myslím, že cesta na Haiti, která byla vlastně první zahraniční evangelizací FGBMFI stojí za více, než krátkou poznámku. Publikuji zde proto mírně krácený výňatek vzpomínek Demose Shakariana  z knihy „Nejšťastnější lidé na Zemi“:

V prosinci 1959 jsme dostali pozvání. Naše Společenství totiž zaslalo prostřednictvím organizace CARE zásilky na pomoc obětem katastrofálního hladu na Haiti. A teď nás pozval prezident Francois Duvalier na tři týdny k hlásání evangelia v zemi.

,,O Duvalierovi je mi známo především to,“ informoval jsem sobotní skupinu v Cliftonově automatu, „že je to nej­autoritativnější diktátor na Zemi.“ Mučení, tajná státní policie - každý z přítomných slyšel samé strašlivé zvěsti o tom, kdo je „papá Doc.“ „Jestli tam pojedeme na pozvání jeho vlády, bude to prakticky znamenat náš souhlas s tímto režimem.“

Byla to Rose, kdo vznesl námitku: „Demosi, byly ve tvé vizi některé země vyloučeny pro to, co dělá vláda?“

Snažil jsem se rozpomenout. Ne - každý kontinent, každý ostrov byl plný lidí, kteří stáli namačkáni rameno na rameni, bez života a naděje při tom prvním otočení planety a plni radosti a života po tom druhém. „Politické rozdíly v tom nehrály žádnou roli!“

„Jestliže je to tak, nemyslím si, že bychom se teď o to měli starat. Čím je politická situace horší, tím více se lidé musejí spoléhat na Ducha Svatého.“

Rose měla samozřejmě pravdu. Proto v únoru 1960 na­stoupilo do letadla směrem na Haiti dvacet pět mužů ze Společenství. Netušili jsme, že tenhle první let vytvoří model pro dalších patnáct roků. Věděli jsme jen to, že každý z nás nějak dokázal sehnat peníze na letenku, po­sunout si dovolenou na zimu (moje žena tolik počítala s letní dovolenou!)  ze zázemí podporováni modlitbami své domov­ské skupiny jsme vyletěli. Sotva letadlo přistálo v Port-au-Prince a dorolovalo k letištní budově, otevřely se přední dveře a dovnitř se natlačila eskorta armádních důstojníků s řinčícími řády.

Defilovali jsme z kabiny před nervózními pohledy ostat­ních pasažérů a venku před dvojnásobným slavnostním od­dílem armády. Očekávala nás kolona dlouhých černých limuzín. Ani jsme se nepřiblížili k celní kontrole, pro niž jsme na palubě letadla vyplnili příšerně mnoho formulářů. Za jekotu sirén jsme jeli s eskortou motocyklů k hotelu Ri­viera. Tam na nás čekal senátor Arthur Bonhomme, předse­da frakce vládnoucí strany.

„Pro vaše večerní shromáždění je vše připraveno,“ ujistil nás vynikající angličtinou....

První evangelizační shromáždění ale brzy vážně narušila skupina podivně oblečených mužů...

Jeden z tlumočníků se ke mně naklonil: „Vidíte tam ty muže, doktore Shakariane?“

Podíval jsem se tím směrem a poprvé uviděl zástup krvavě rudě zakuklených mužů se špičatými kapucemi. Bylo jich přibližně tři sta a zvolna pochodovali kolem zá­vodní dráhy. Mnoho zcela obyčejně oblečených lidí už šlo za nimi.

„Kouzelníci vúdú,“ řekl tlumočník. „Chtějí rozbít shromáždění!“ Teď už jsem také rozeznával podivné zpěvné a rytmické zaříkávání, které vystupovalo z hlu­ku davu. Lidé už proudili po stovkách ze svých míst, aby se připojili ke strašidelnému procesí.

Generál po mé pravici vykřikl jakýsi rozkaz a voják sto­jící za ním odešel z pódia.

„Co říkal?“ zeptal jsem se tlumočníka.

„Nasadil do pohotovosti oddíl armády. Budou s tím brzy hotovi!“

„Ne, ne, to nesmí!“ Obrátil jsem se na generála. „Prosím vás, nenechávejte zasahovat armádu.“

Pomocí tlumočníka generál vysvětloval: „Jestliže je teď nezastavíme, mohu vám předpovědět další průběh. Budou chodit dokola, až budou mít za sebou většinu davu. Pak začnou řvát a se shromážděním je pro dnešek konec.“

„Prosím vás, pane generále,“ žádal jsem, „počkejte ještě! Existuje lepší metoda!“ Nás pětadvacet ze Společenství se kvapně shromáždilo vzadu na pódiu. Byl jsem zvě­davý, co se bude dít. Před zraky davu, plného očekávání, jsme utvořili kruh k modlitbě, zvedli jsme ruce nad hlavu a modlili se. Po chvilce jsem otevřel oči a rozhlédl se po stadio­nu. Situace byla ještě horší. Těch pochodujících muselo už být na dva tisíce a začali také tleskat. Dav na sedadlech začal tleskat s nimi a kolébal se ve společném pulzujícím rytmu. Pak začal řev.

„Musím je zastavit,“ řekl generál.

„Ne!“ řekl jsem, „ještě ne!“

Znovu jsem sklonil hlavu: „Pane, toto je Tvoje hodina! Pane, zachraň své shromáždění!“

Kdesi za námi na tribuně se ozval pronikavý křik. Otočil jsem se v přesvědčení, že tam byl právě někdo proboden dýkou. Vojáci přibíhali přes hřiště k místu děje. Pak jsme všichni viděli muže s ženou. Muž nesl v náručí dítě a pos­píchal přes trávník na řečnickou tribunu.

Na druhé straně stadiónu se změnil pochod strašidel v rytmický tanec. Manželský pár dospěl k pódiu, senátor Bonhomme přistoupil k zábradlí a k oběma příchozím se naklonil. V minutě byl zpátky a v rukou držel útlého, snad osmi nebo devítiletého chlapce, jehož hluboké tmavohnědé oči se oslněně rozhlížely kolem sebe.

„Ach, ten chlapec!“ říkal. „Já ho znám! Je z mého voleb­ního obvodu - znám jeho rodinu celý svůj život!“

Hleděl z jednoho na druhého, doslova otřesen roz­čilením. „On vidí! Stalo se to, když jste mluvil,“ říkal Ear­lovi. „Jeho oči se otevřely! Vidí!“

Stále jsem nerozuměl. „Vy myslíte,... on byl slepý?“ ptal jsem se.

Senátor se ke mně podrážděně obrátil. „Narodil se slepý!“ řekl. „Celý svůj život byl slepý až do tohoto okamžiku!“

Běžel k mikrofonu stále ještě s chlapcem v náručí. Nejdříve se nemohl proti křiku povykujících a proti rytmic­kému potlesku prosadit. Lidé se však postupně uklidňovali, když viděli vysoce postavenou, všeobecně známou osob­nost senátora stát s dítětem před mikrofonem. Tlumočník byl zřejmě tímto zážitkem zcela ohromen, takže nám nedo­kázal přeložit ani jediné slovo z toho, co senátor říkal lidem. Už chvíli jsme cítili změnu nálady na stadiónu. I když pochodování nepřestávalo, hladina hluku zřetelně klesla. Tleskání bylo slyšet už jen ojediněle. Všechny oči napjatě hleděly na senátora.

Tribunami probíhala elektrizující reakce. Lidé začínali plakat, tu a tam jsem zahlédl ruce zvednuté k nebi. Ko­nečně i rudě oblečení kouzelníci přestali se svými zpěvy a postávali zcela zmateni kolem.

Malý chlapec, střed všech děkovných modliteb, hleděl vážně kolem sebe a trochu se v senátorových rukou vrtěl. Co si myslel při svém prvním pohledu na svět jsem mohl jen stěží tušit, ale bylo zcela zřejmé, že vidí, poněvadž jeho oči zůstávaly upřeny nejprve na jeden, pak na další před­měty a stále znovu se vracely nazpět k pestrým řádovým odznakům na generálově uniformě. Znovu a znovu zvedal svůj pohled k umělému osvětlení nad námi a zíral do světel tak dlouho, až ho jejich jasná záře přiměla k mrkání a slze­ní.

Jeho rodiče vystoupili postranními schůdky na pódium a stáli teď vedle senátora. Ten se otočil a podal jim dítě. Ale já jsem dále zaujatě hleděl na množství modlícího se lidu. Rameno na rameni, hlavy zvednuté k modlitbě - kde jsem to už jednou viděl? A pak jsem si vzpomněl. Když senátor uvolnil místo u mikrofonu, požádali jsme tlumočníka, aby se postavil na jeho místo a jednoduchým způsobem pozval lidi k Bohu. Všichni, kteří chtějí poznat tohoto láskyplného Ježíše, nechť sestoupí dolů na hřiště.

Zvedli se a proudili přímo dolů - mnozí z těch, kteří se účastnili strašidelného pochodu Woodoo, teď pospíchali středem na hřiště. Brzy se kolem tribuny všemi směry rozlilo moře tváří. Ve dvaceti minutách se tam shromáždilo padesát tisíc lidí.

Příštího dne byl stadión přeplněn už kolem poledne. Opět tisíce lidí proudily na svá místa, jakoby byli povoláni k do­brému pastýři. Stala se mnohá uzdravení, některá před našima očima na pódiu, jiná někde v obrovské aréně. Třetí večer od uzdravení dítěte slepého od narození jsme odhado­vali počet lidí, kteří přišli na pozvání k Ježíši, na deset tisíc.

Mnozí, kteří se tísnili kolem pódia, plakali nad svými hříchy vyznanými před Bohem, zvláště těmi, které se týkaly pověr, kouzelnictví a kultu démonů. Podávali nám na tribunu všechny možné kouzelné fetiše, nebo je tam je­dnoduše házeli: klubka vlasů, malé řezbářské předměty, váčky s kostmi a peřím. Co mně však při pohledu na tu ošklivou hromadu působilo největší radost, byly stovky od­hozených krvavě rudých plášťů s kapucemi.

Předposlední shromáždění bylo za námi. Stál jsem u okna svého hotelového pokoje, díval se na odlesk měsíce zrcadlícího se v moři a byl jsem příliš vyčerpán a radostně rozrušen na to, abych se mohl hned odebrat do postele,... a také plný starostí. Co se ve skutečnosti při evangelizaci stalo? Byl to druh masové hysterie? Pohnutí mas, které reagovaly v jedné minutě na monotónní zpěv vúdú v další na křesťanské zvěstování evangelia a které se mohou zase snadno obrátit zpět? Co tito lidé pochopili z Kristovy re­ality po třech týdnech každodenních shromáždění? Co s nimi teď bude?

Teoreticky jsem věděl, že je zanecháváme ve všemoc­ných Božích rukou. Avšak ve skutečnosti nebyla má víra tak silná, abych mohl věřit, že to bude dostačující.

„Prosím, Pane, ukaž mi, že je to všechno v pořádku! Ukaž mi, že se skutečně něco změnilo,“ modlil jsem se.

Příštího rána se stalo něco zvláštního. Právě jsme snídali na prostorné venkovní verandě hotelu Riviera. Naše skupina ze Společenství, senátor Bonhomme a další vládní úředníci, řada důstojníků - tatáž skupina, která se dosud každé ráno scházela ke snídani a k modlitbě. Seděl jsem se senátorem Bonhommem a šesti dalšími pány u jednoho stolu, když k nám s úsměvem přispěchal číšník.

„Bonjour, Messieurs!“ pozdravil a nabídl nám kávu.

Tento den jsme ho slyšeli mluvit poprvé. Každý den až dosud nám servíroval s ledovým mlčením - chlapík s rozmr­zelým výrazem ve tváři. Když stál vedle senátora Bonhom­ma, stále si tiskl svou volnou levou ruku na srdce.

„On tvrdí,“ řekl senátor Bonhomme, když se otočil k nám, „že od dnešního rána se cítí tak, jako kdyby ho přestala tlačit děsná můra.“

„Stalo se to na shromáždění včera večer,“ překládal dále senátor. „Nesešel dolů na hřiště, ale zatímco jsme se modli­li za ty, kteří přišli, řekl si ve svém srdci: ,Ježíši, jsi-li ten, za kterého Tě tito muži prohlašují, pak Tě chci ná­sledovat.'“

Když viděl, že se stal středem pozornosti, odložil konvi­ci s kávou. Senátor překládal: „Po celý můj život mě tížila mlha. Divoké myšlenky! Strašné, hrubé myšlenky! Měl jsem strach sám před sebou a strach před usnutím, protože teprve ve spánku se mi myšlenky pořádně utrhly ze řetězu.“

Číšník teď vzlykal. Senátor překládal dále: „Když jsem dnes ráno otevřel oči, bylo tísnivé břemeno pryč. Bylo mi, jako bych vystoupil do světla a  vznášel se z postele jako bych nic nevážil. Už ve mně nebyl žádný tísnivý pocit!“

Plakal tu však ještě někdo! Obrátil jsem se na druhého číšníka, kterému také tekly slzy po tváři. Senátor překládal: „Já také znám toto světlo! I já jsem míval zlé myšlenky. Před čtyřmi večery jsem přišel k pódiu, když jste vyzval ty, kteří hledají nový život. Od té chvíle úzkostlivě číhám, je­stli zlé myšlenky přijdou znovu. Ale nepřišly! Teď zase můžu přemýšlet jako člověk a ne jako šelma.“

Teď už jsem nedokázal zadržet slzy, když jsem šeptal: „Pane Ježíši, odpusť mi, že jsem pochyboval o velikosti Tvé moci!“

Později téhož rána nám bylo oznámeno, že doktor Duva­lier přijme tři z naší skupiny v prezidentském paláci. Odvezla nás jedna z jeho chromovaných limuzín. „Audience u prezidenta trvá obvykle pět minut,“ řekl úřed­ník, který nás přijal u brány. „Nevím, kdy vás přijme, ale je tu místnost, kde můžete počkat.“

V obrovské vstupní hale posedávalo přibližně padesát mužů, mnozí s diplomatickými aktovkami na kolenou. Usadili jsme se připraveni na dlouhé čekání. Ale k našemu překvapení se dveře prezidentské kanceláře hned otevřely a my jsme byli vyzváni, abychom vstoupili. Nevím už, jak jsem si představoval diktátora, ale určitě ne tak, jako tohoto kulaťoučkého pána s obrovskými brýlemi, který se zvedl ze svého křesla od psacího stolu, aby nás pozdravil. Plynnou angličtinou se dotazoval, jak se nám pobyt líbil. Bavili jsme se o shromážděních, o překvapujícím vysokém počtu účastníků a o pustošivém vlivu kouzelníků vúdú v zemi.

Z pěti minut bylo deset, pak dvacet. Doktor Duvalier nám položil několik otázek o chovu dobytka a o zušlechťo­vání chovu dojnic ve Spojených státech. Ke konci půlho­diny vrhl pohled na své hodinky. „Rád bych v této konverzaci pokračoval,“ řekl, „ale venku čeká ještě tolik lidí.“

„Dříve než odejdeme, smíme se ještě zde v kanceláři po­modlit za vaši zemi a za váš lid?“ vyhrkl jsem.

Všichni, včetně doktora Duvaliera a jeho spolupracovníků, sklonili hlavy. My tři ze Společenství jsme se modlili nahlas a prosili jsme o Boží požehnání pro ty tisíce lidí, kteří se buď osobně nebo prostřednictvím rozhlasu účastnili shromáždění a děkovali jsme Bohu především za ty, kteří udělali první krok do nového života. Pak jsme se ze­ptali doktora Duvaliera, zda má nějaké zvláštní přání, za co bychom se měli modlit.

„Déšť!“ řekl okamžitě. „Proste Boha o déšť pro naši zemi.“

Rozhlédli jsme se kolem sebe poněkud nejistě. Pak jsme se modlili: „Pane Bože, Ty jsi vylil svého Ducha do žízni­vých srdcí. Snažně Tě prosíme, sešli stejně tak déšť na ží­znivou zemi!“

Na závěrečné shromáždění toho večera přišlo nezvykle málo účastníků. Důvod byl prostý: Nikdo nechtěl vyjít ven do tropického deště.

Autor: Martin Pinc | pátek 12.3.2010 22:00 | karma článku: 9,28 | přečteno: 828x
  • Další články autora

Martin Pinc

Chytré mobily = hloupé děti

Všechny děti dnes touží po „chytrých dotykáčích“, většina (především z měst) je už má. Nemohu si pomoci, ale nemohu nevidět velký podíl těchto mobilů na ohlupování a obecně „kažení“ dětí. Zatímco dříve si děti hry vymýšlely a společně hrály, dnes jim k uspokojení stačí mačkat tlačítka na svém mobilu. Nyní dětskou kreativitu vystřídali vývojáři her, a tak jsou děti schopny trávit denně hodiny ve virtuálním světě. Protože hitem dne je být ustavične „online“, nemusí se dnes děti ani učit. Stačí, když si téma domácího úkolu najdou na „netu“ a opíší (většinou i s „chlupama“). Moje dcera, která také po chytrém androidím mobilu touží, se mi přiznala, že mnoho jejích spolužáků používá své mobily ve škole místo taháků. Jsou mezi nimi i takoví, kteří už vůbec nepokládají za nutné se připravovat na školní písemky – odpovědi na otázky z testů hledají online během jejich psaní – přičemž využívají školní wi-fi síť. Jsou-li vyvoláni k tabuli, ukáže se samozřejmě, jak jsou dutí, ale to „neřeší“. Nechci ovšem v této souvislosti přehlížet podíl na tomto stavu věcí ze strany nás rodičů, kteří na děti často nemáme čas (nebo nejsme ochotni si jej udělat) – často ze stejných důvodů – protože sledujeme své programy v televizi, nebo rovněž bloumáme ve virtuálním světě internetu.*

19.2.2013 v 12:30 | Karma: 45,21 | Přečteno: 12199x | Diskuse| Společnost

Martin Pinc

Václav Klaus pro Do Rzeczy

Na rozdíl od různých glosátorů a pisálků jsem si přečetl celý rozhovor prezidenta Klause s polskými novináři - je všem čtenářům k dispozici na jeho webových stránkách (http://www.klaus.cz/clanky/3302). Jak se mi zdá, nikoli zanedbatelná část naší novinářské obce je zaúkolovaná v hledání čehokoli negativního, co jsou na našem dosluhujícím prezidentovi schopni nalézt. A tak se z tohoto obsáhlého rozhovoru chopí jen jeho stručného hodnocení působení Václava Havla a snaží se je prezentovat jako hanobení jeho „svatého“ odkazu.

12.2.2013 v 9:10 | Karma: 44,76 | Přečteno: 9993x | Diskuse| Politika

Martin Pinc

Jak se Češi změnili za sto let

Čtu teď po mnoha letech s velkým potěšením spisy Jindřicha Šimona Baara, spisovatele, kterého jsem si dávno zamiloval díky jeho „venkovské idyle“ Jan Cimbura. Mezi jeho spisy mne v poslední době zvláště zaujala „kněžská idyla“ Holoubek – obraz ideálního kněze, působícího na českém venkově na přelomu 19. a 20. století. Baar do úst svého hrdiny vkládá své představy a názory na tehdejší společenskou situaci. Kniha také reflektuje na postojích a zkušenostech kněze Holoubka skutečnost, že J. Š. Baar se angažoval v programu Katolické moderny a byl rovněž velmi aktivním členem Jednoty katolického duchovenstva. Velká část knihy se odehrává ve (fiktivní) polabské vesnici Třeštice, kde farář Holoubek soustavně narážel na vlažnost, ignoranství či přímo odpor obyvatel zdejší farnosti. Jejich chrarakteristickým představitelem byl „pokrokový a vzdělaný“ zámožný statkář Boháč, starosta obce Třeštice, s nímž vedl následující polemiku:

6.2.2013 v 17:00 | Karma: 23,73 | Přečteno: 1141x | Diskuse| Kultura

Martin Pinc

Moc bezmocných – v dnešní realitě

Přečetl jsem si dnes po dlouhé době znovu Havlovu Moc bezmocných a náhle jsem si uvědomil, že by náš první prezident vlastně mohl mít z volebních výsledků 1. přímé volby prezidenta ČR radost. Copak není vzpoura většiny lidí vůči vůli a nátlaku „mravní a intelektuální elity národa“, té většiny, která je tradičně zdeptaná, ponížená, hůře vzdělaná, chudá a většinou pasivní - zvyklá „držet hubu a krok“ - dokladem, že tu přeci jen u nás začíná existovat autentická občanská společnost? Copak to nevyžadovalo pořádný kus občanské odvahy vzepřít se a nepodlehnout dlouhotrvající masivní propagandě, že kdo nevolí Karla, není čestný a slušný člověk, je na straně lži a nenávisti, je zamindrákovaný, hloupý, nekulturní vidlák, nácek a xenofób, či přímo „hnědé či rudé prase“? Podrazák Škárka (člověk bez tváře, který měl dávno opustit poslaneckou sněmovnu, protože je zde jen pro ostudu) by takové lidi rád zbavil volebního práva – takovou má představu o demokracii. Hle, volič pravdy a lásky!

1.2.2013 v 17:00 | Karma: 30,94 | Přečteno: 2096x | Diskuse| Společnost

Martin Pinc

Šťastná rodinka?

Když jsem před několika lety sledoval při představení divadla Sklep báječný skeč, v němž David Vávra se svým hereckým kolegou (myslím, že to byl Jiří Fero Burda) a „synem“ představovali (post) moderní rodinu a zakončili tento výstup zvoláním: „správná rodina je přeci táta a táta!“, netušil jsem, jak brzo se tato fraškovitá vize stane skutečností. Za šťastnou rodinku totiž dnešní bulvár označuje "rodinu" zpěváka Eltona Johna, který se svým partnerem před nedávnem „zplodil“ 2. syna. Tedy nezplodili ho tito 2 muži sami (to zatím věda neumí), k poskytnutí vyjíčka a odnošení dítěte jim posloužila za úplatu jistá žena z Velké Británie. Tato skutečná, biologická matka, bez níž by nový přírůstek do „šťastné rodinky“ nemohl být počat ani narozen, je médii nazývána „náhradní matka“. Bulvár nenuceně žvatlá o tom, jak jsou Elton John a jeho partnerem šťastni a jak roste jejich vzájemná láska a vytváří z této abnormality zdání naprosté normálnosti.

30.1.2013 v 23:15 | Karma: 33,77 | Přečteno: 4616x | Diskuse| Společnost
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí

26. dubna 2024  12:04

Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...

Pokleknete a budete prosit. Generál slíbil zničit NATO do roku 2030

24. dubna 2024  21:21

Velitel čečenských sil bojujících na Ukrajině a věrný obdivovatel ruského prezidenta Vladimira...

Silný vítr komplikuje dopravu. Z Havlíčkova Brodu nejezdí vlaky na dvou tratích

1. května 2024  17:13,  aktualizováno  19:46

Silný vítr potrápil hlavně řidiče na Pardubicku. Z důvodu pádu několika stromů museli policisté...

OBRAZEM: Prahou prošel majálesový průvod. Masky kritizovaly Beka a bydlení

1. května 2024  19:05

Součástí oslav 1. máje byl ve středu studentský majálesový průvod, který vyrazil z pražské Kampy a...

„Mami, ve zdech je příšera,“ tvrdila holčička. Dům ovládlo 60 tisíc včel

1. května 2024  18:21

V domě rodiny Classových v Severní Karolíně číhalo po několik měsíců opravdu nečekané překvapení....

V O2 areně prochází voda magnetickou rezonancí. Zlepší led pro MS v hokeji

1. května 2024  16:57

Organizátoři se připravují na mistrovství světa v ledním hokeji, nedávno instalovali unikátní...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 257
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 2303x
Moje krédo je podle NZ, listu Filipským 3,14: "Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši."