O kohoutech a lidech. Narazili jsme už na politické dno?

Ve volebních kampaních hnutí ANO začíná mít zřejmě neodmyslitelné místo kohout, s nímž se nyní zvěčnil i z jeden z kandidátů do europarlamentu. Člověk se jen může zamýšlet, do jaké míry se už vyprázdnil věcný obsah politiky.

Když si Andrej Babiš přibral na pomoc v jednom ze svých četných vysílání kohouta Silvera, mimochodem opravdu krásně vyšlechtěného, začal jsem si říkat, že něco už začíná být s politikou opravdu špatně. Ne že bych měl o ní i politické kultuře nějaké přehnané iluze, to nikoliv. Drsné slovní přestřelky mezi politiky jsou jistě běžnou součástí zavedené parlamentní demokracie, ostrá konfrontace k tomuto zřízení určitě patří, ale aby kohout byť v žertu radil předsedovi nejsilnější strany, to jsme tu ještě neměli. A opravdu nevím, co tím mělo být vlastně řečeno či vyjádřeno.

Nicméně po ,,kohoutím extempore“ musím smutně konstatovat, že politická kultura v této zemi utrpěla další vážný šrám. S ním bohužel i vyprázdněnost české politiky. Její obsah se natolik vypotřeboval, že z ní zbyla pouze nepříliš vábná slupka. A tuto již notně okoralou slupku pak naši politikové, nejen z hnutí ANO nabízí voličům místo toho, aby jim podrobně vysvětlovali své pevnější ideové či programové zakotvení, za nímž neochvějně stojí, jako to dělali ostatně jejich předchůdci.

Z dříve hodnotové politiky tak zbyly s nadsázkou řečeno pouze slovní i fyzické tanečky, laciná gesta, vzájemné urážky na sociálních sítích, kam se dnes přenesla reálná politika. Vítězí ten, kdo koho více v veřejném prostoru zdehonestuje, slušnost se už dávno nenosí, protože je sama o sobě slabostí. Stejně tak je slabostí uznat chybu, čehož oponentní tábor ihned využije a v urážkách druhé strany si ještě více a tvrději přisadí.

Prvorepubliková politika sice přinesla také ostré střety, v parlamentu se házely smrduté bomby, ničily lavice, zběsile se hvízdalo do píšťalek, na druhé straně si přední veřejní činitelé byli dobře vědomi toho, že na konci všech mnohdy až nechutných srážek musí stát tolik potřebný kompromis, což věděl i například přední agrárník Antonín Švehla, který je uměl tak mistrně uzavírat.

Dnes se tento konsensus postupně vytrácí a zbyla právě jen konfrontace, která v podstatě nezná žádných hranic. A bohužel se obávám, že bude ještě s přibývajícími lety hůř. Aby došlo k nápravě stávajícího nelichotivého stavu, je nutné změnit mentální nastavení a celkový přístup, který musí vyznávat takové osazenstvo, jemuž není jedno, že nebohý volič toto všechno musí sledovat, a jenž už kroutí takřka povinně hlavou nad tím, jak je možné, že věci dospěly až do takového stadia.

Kohouti ani jiná zvířata nemohou nikterak nahradit hodnotovou a pečlivě vyargumentovanou politiku, kterou mají hájit samozřejmě lidé. Forma však už dávno drtí obsah, nikoliv naopak, což je věc minimálně k dalšímu zamyšlení našich veřejných činitelů, jimž se už bohužel obyčejný člověk nějak rychle vytratil z mysli.