I dnes existují ve světě desítky komunistických stran, které usilují o revoluční překonání kapitalistické společnosti a nastolení sociálně spravedlivé. Nemálo lidí tomu věří i po hrůzách, jež způsobily komunistické režimy.
Komunisté vždy tvrdili, že nastolení socialistické společnosti je nevyhnutelné, protože je to „zákonitost společenské vývoje“. Nicméně taková konstrukce, vzniklá v rigidních myslích komunistických ideologů, je hluboce mylná, protože historie nezná žádné zákonitosti, respektive nikdo neví, jakým směrem se bude dále ubírat. Hybnou silou společnosti nejsou žádné zákonitosti, nýbrž konkrétní člověk a jeho skutky, které vejdou do historie jako kladné, či záporné. Jedinou jistou zákonitostí je, že všichni jednou zemřeme, otázka je kdy a za jakých okolností.
Současně komunisté tvrdili, že jedinou cestou, jak překonat kapitalistický systém, je revoluční vystoupení uvědomělých mas, protože vládnoucí třída, v tomto případě buržoazie, dobrovolně své „třídní panství“ nevydá. Revoluce potom má působit jako jakási generální očista ve všech směrech, která dá definitivní sbohem všemu prohnilému a zastaralému vzešlému z minulého režimu, a nastolí jakousi blíže nespecifikovanou vrcholně samosprávnou společnost, kde již nebude chudých ani bohatých. Zkrátka vznikne onen toužebný ráj na zemi.
Komunisté měli rovněž ospravedlnění pro násilí v revoluci. I Lenin prohlásil, že socialistická revoluce bez násilí a krve není socialistickou. Vzhledem k tomu, že se podle komunistů kapitalisté chovají k pracujícím a dělnictvu také násilně a vykořisťují je, jedná se vlastně o odvetu, která je však nutnou součástí revoluce. A zatímco v představách komunistů je „diktatura buržoazie“, jak nazývali prvorepublikový demokratický režim, vládou menšiny vykořisťovatelů nad většinou, „vyšší typ demokracie“ v komunistickém pojetí, tedy diktatura proletariátu, je naopak vládou většiny pracujících nad svými vykořisťovateli, tedy menšinou.
Uhlířská víra komunistických stran v lepší, tedy sociálně spravedlivou společnost však neoslabuje ani v podmínkách vyspělých společností 21. století. Kapitalismus stále považují za kořistnickou společnost, kdy menšina zámožných či nejbohatších (kapitalistů) trvale parazituje na většině, tedy pracujících lidech, kteří jsou v představách komunistů těmi jedinými strůjci hodnot. Tím pádem je společenské odměňování značně nerovnoměrné a podle komunistů tudíž nespravedlivé.
Karel Marx při rozvíjení svých představ konstruoval své učení na zcela jinou společnost, než jakou známe dnes. Bez sociálních, technologických a dalších výdobytků počítal s tím, že společnost bude „nehybná“, nebudou se v ní odehrávat zásadní změny sociálních podmínek dělníků k lepšímu, a proto jedinou možností, jak odstranit vykořišťování dělníků, je zásadní systémová změna, odstranění společensko-ekonomického řádu, který je sám hlavním zdrojem vykořišťování.
Nicméně zde se Marx přepočítal, protože kapitalismus „polidštily“ už sociálně demokratické či socialistické strany, které plédovaly za zvyšování mezd a snížení pracovní doby, díky německému kancléři Otto von Bismarckovi mohly vzniknout stěžejní reformy - v roce 1883 bylo uzákoněno nemocenské pojištění (u nás o pět let později), o rok později úrazové a na sklonku 80. let 19. století pak i starobní a invalidní pojištění. V československých podmínkách byl po první světové válce v roce 1924 přijat klíčový zákon o sociálním pojištění, ostatně Československo patřilo k prvním zemím, které zavedly v roce 1918 osmihodinovou pracovní dobu. Sociální situace dělnictva a dalších vrstev se tak začala objektivně lepšit navzdory Marxovým predikcím.
Hlavním problémem výše řečeného je skutečnost, že sám pojem sociálně spravedlivé společností není ničím jiným než fantaskní představou, která není nikde a nikdy realizovatelná. To bychom se museli vrátit do jeskyní a na stromy a do pravěku. I v komunistickém režimu, který proklamoval likvidaci tříd, ve skutečnosti třídy či vrstvy nadále existovaly. Někdo měl více peněz, někdo zase méně, a to i přes značnou platovou nivelizaci. Komunističtí vládní představitelé na nejvyšších státních úrovních měli více peněz než ostatní. Stejně tak měli horníci či hutníci více finančních prostředků než například příslušníci inteligence. Takže jakápak sociálně spravedlivá společnost, když komunisté nebo horníci si byli v rovnosti ještě rovnější?
Komunistické strany jsou dnes slabé nejen proto, že většina lidí nevěří fantasmagorii, a že vstoupily do vlády (Francie a jiné země), kdy se obrousila jejich původní programová antisystémovost, ale hlavně proto, že vyspělé západní společnosti, kam se řadíme i my, dokáží poskytnout člověku v sociální nouzi adekvátní kompenzaci nutnou pro překlenutí těchto problémů. Tím je osten jejich ideologie otupován a komunistické strany sklouzávají na sociálnědemokratické pozice, trpně čekajíce na revoluci, která však přijde jen těžko, pouze v případě hlubokého sociálního rozvratu, jenž by nastal v důsledku války či velkého konfliktu. Pro komunisty tak vždy platilo, že čím hůře, tím lépe, protože z toho jednoduše žijí.
Samotný pojem sociálně spravedlivé společnosti je pak degradací společenského ohodnocení práce, na které si komunisté vždy tak zakládali. Pokud by měla následovat skutečně absolutní rovnost lidí, tedy i platová, bral by lékař stejně jako dělník. Nemám osobně nic proti dělníkům, nicméně lékařova práce, která by tak byla v sociálně spravedlivé společnosti znehodnocena, je přece jen záslužnější, protože zachraňuje lidské životy. Taková společnost by byla rovněž značně demotivační, protože nestimuluje člověka ke zvyšování kvalifikace či vzdělání, aby se sociálně povznesl.
Podtrženo, sečteno komunisté nevymřou, vždy se totiž najde dostatečný počet jedinců, kteří si ideu sociálně spravedlivé společnosti osvojí, a budou za ni bojovat. Někteří i do krve. Buďme rádi, že žijeme ve svobodě a přes všechny nepříznivé politické a sociální jevy, jichž je přirozeně i v demokratických podmínkách mnoho, můžeme využívat výdobytky, o kterých se lidem žijících v době komunismu ani nesnilo.
