O mírových (Orbánových) zastávkách, které vedou do (ruského) pekla

Viktor Orbán jel do Moskvy bez jakéhokoliv mandátu EU, kterou utilitaristicky využívá dle aktuálních politických potřeb, aby zde prý konečně dojednal mír na Ukrajině. Orbánovi ještě asi nikdo neřekl, že Putin žádný mír nechce.

Maďarský premiér odhalil proruské karty, a to zcela bez skrupulí a uzardění. V Moskvě chce dojednat mír s ruským prezidentem navíc bez hlavního aktéra, Ukrajiny. Putin toto gesto ocenil. Svému maďarskému příteli pak vyjevil, že jeho záměrem je opravdu získat větší kus ukrajinského území. Mír si pak představuje tradičně velkorusky, jako kapitulaci druhé strany, nebo jako vnucený diktát.

Mezi podmínkami, které Putin má, jsou stěží představitelné požadavky, jež jdou skutečně až za hranu - mimo jiné se má ukrajinská armáda stáhnout ze svých legitimních území (!), tedy nyní samozvané Doněcké, Luhanské lidové republiky, Záporožské a Chersonské oblasti, které Rusku předtím nikdy nepatřily, anektovalo je totiž v rozporu s mezinárodním právem.

Je pro dnešní dobu plnou dezinformací příznačné, že naši chcimíři proruského ražení hlásají, aby Ukrajina, která byla bezprecedentně napadena silnějším nepřítelem, složila zbraně a obětovala se na oltář míru, který by ve skutečnosti žádným mírem nebyl, ale vítaným oddechem pro agresora, aby mohl ukusovat další ukrajinská území s perspektivou jejího úplného pohlcení nejlépe po běloruském vzoru.

Chcimíři, kteří hltají První ruský kanál, případně různé cizojazyčné verze Sputniku, naopak nikdy neřeknou, aby ruští invazoři přestali masakrovat ukrajinský národ a odtáhli tam, odkud přišli a už se nikdy nevraceli. To přesahuje jejich proruské mentální horizonty. Stejně jako oni i Orbán, který definitivně sňal svou politickou masku, usilují o podmanění napadeného státu Ruskem. Čili slabší napadený stát má vždy kapitulovat před tím silnějším, tím pádem i Hitlerem porobená Evropa měla ve druhé světové válce přijmout svůj úděl a nebojovat za své osvobození.

Maďarský premiér ví velmi dobře jako zkušený politik, že sám bez jakéhokoliv oficiálního pověření nemůže nic dojednat. Na druhé straně chce být vnímán jako oslavovaný mírotvůrce, evropský státník, který jako jediný ze všech usiluje o (shnilý) mír s agresorem. Aby se však mohlo hovořit o skutečném míru, musela by Ukrajina i po válce existovat jako svrchovaný a suverénní stát, který by měl žádoucí bezpečnostní záruky, aby se hanebná invaze už nikdy neopakovala. Jenže to je přesně to, co Putin nechce připustit, a proto jeho „mírové“ podmínky usilují o pravý opak, tedy aby Ukrajina byla v budoucnu v nějaké formě závislým státem a skákala vždy tak, jak Moskva píská.

Všechny snahy domluvit se s agresorem vždy vedly do pekla. Orbán překročil červenou čáru už dávno, věrolomnou cestou do Moskvy na to dal akorát razítko. Snahy vnutit kapitulační podmínky Ukrajině pod pláštíkem míru nemůže civilizovaná a demokratická Evropa dopustit, aniž by ztratila svou tvář, a stát všemi prostředky i nadále při napadeném státu. Jinak je to vždy ústupek agresorovi, který bude chtít zase o něco víc, pokud druhá strana projeví slabost.