Jak jsem letos zařídil dárky aneb jakou charitu si zvolit

Letos stejně jako nepočítaně let nazpátek celá moje rodina unisono odpověděla na můj dotaz, co chtějí k Vánocům: “Nic nepotřebujeme, všechno máme” popřípadě postarší osazenstvo kreativně dodalo “Zdraví a mládí”. Vzhledem k tomu, že mi tohle stejně jako nikdy dřív ve výběru vhodného dárku nepomohlo a už jsem se nabažil všech možných krémů, voňavek, potravních doplňků, křížovkářských slovníků, sladkých románů, elektroniky a další veteše, co jsem kde našel po pražských supermarketech, v internetových obchodech I v malých obchůdcích s drobným zbožím, přišla řada na dělání radosti těm, co ji skutečně chtějí.

Smířil jsem se s tím, že moje rodina patří ke střední třídě, stařečkové ani s důchodem hlady netrpí a po ničem tajně netouží, rodiče si tajná přání plní průběžně a já sám jsem s pořízením čehokoliv nečekal dýl než do výplaty. Prostě čas splněných přání asi nehraje dneska zásadní roli. Rozhodl jsem se tedy udělat radost někomu jinému jménem svých bližní.

Přišlo mi tedy namysl přispět jménem svých familiárů na charitu. Teď ale přišla otázka, kam ty peníze mrsknout:

Omlouvám se, pokud následujícími řádky urazím něčí city nebo přesvědčení. Taky je mi moc líto, pokud opomenu jmenovat nějaký podstatný aspekt lidské “misericordie”, ale domnívám se, že zlepšení budoucnosti celých kolektivů má přednost před “krátkodobým blahem” jedinců, proto jsem opomenul všechny projekty snažící se o ulehčení strádání dětí v nemocnicích, stavby hospiců, výzkumy rakoviny, výcviky psů pro slepce či hračky pro děti v ústavech.

Ne že by nebyly důležité, ale i ten nejubožejší (od lat. miserabilis) Čech se má pravděpodobně mnohem lépe, než podstatná část lidí v některých koutech třetího světa. Rozhodl jsem se tedy věnovat svoje peníze mimo Evropu.

Pak jsem si vzpomněl na starou moudrost, že lepší než dát člověkovi rybu, je naučit ho rybařit.

Z jakýchsi výčitek svědomí – celkem neoprávněných po všech těch uplynulých desítkách let – máme pocit závazku vůči dětem sžíranými mouchami s nafouklými bříšky někde v Africe a čas od času téhle historické křivdě na Africe ulevujeme posláním humanitární pomoci. Miliony tun obilí, léků a dalších přebytků naší civilizace mizí a jsou “bez užitku” konzumovány večně hladovými ústy jiných národů.

Obávám se, že tohle ale není cesta, která by vedla k trvalému zlepšení jejich situace. Jedinou možností je naučit je, jak obstát v daném prostředí, jak se spolehnout sám na sebe, jak nastoupit cestu rozvoje, aby uživily stále rostoucí populace. Kromě vědomostí jim k tomu dát ale i startovní prostředky. Nastartovat v daných zemích zelenou či hnědou revoluci.

Proto bych chtěl zaapelovat na všechny, co skutečně neví, co pod stromeček, aby zauvažovali nad tím, věnovat svoje prostředky potřebným celého světa. Dejme šanci ke vzdělání dívkám světa, dejme rodinám zdroje obživy v podobě hospodářských zvířat, vyvrtejme studny, postavme na nohy místní průmysl.

Doufám, že můj patetický apel alespoň na pár čtenářů zapůsobil a ty ostatní mi alespoň pořádně vynadají v diskuzi:-)

P.S.

Pro inspiraci www.skutecnapomoc.cz