Malé zamyšlení o myšlení

Článek >Komu, čemu, slouží antikomunismus II – Vymývání mozečků< jsem uvedl citací – „Lidi je třeba učit, jak mají myslet, a ne to, co si mají myslet“. V článku jsem se dotknul problematiky myšlení a vymývaní mozků. Byl formulován jemně provokativně a tak jsem s napětím očekával reakci. Reakce byla, ale jak to formulovala moje žena „Ti co ti tady píší, tak vůbec nepochopili, o čem jsi psal“ (až na jednoho; přesto díky za ni, pár poznámek stojí za zamyšlení, i když k jinému tématu).Je zřejmé, že problematika porozumět psanému textu se týká nejenom školáků, ale i části dospělých. Samostatně myslet se dá naučit jedině v slušné a korektní diskusi střetáváním se s nesouhlasným či protikladným názorem podepřeným věcnými argumenty; rozhodně ne papouškováním a přejímáním dogmat.

Existuje u nás minimálně jedna střední škola, kde vedou studenty k rozvoji samostatného myšlení: Jeden student dostane za úkol zpracovat nějaké téma a pak mu zbytek oponuje a snaží se ho logickými rozumnými argumenty přesvědčit, že nemá pravdu a on naopak ty ostatní přesvědčit o svém názoru. Prý nezřídka je dotyčný zviklán ve svém názoru a přijme názor oponujících, ale občas uspěje a obhájí svůj názor. Vynikající škola myšlení. Četl jsem o jedné, doufám, že jich je víc.

Před skoro půl stoletím na gymplu (pardon tehdy se jmenoval SVVŠ – střední všeobecně vzdělávací škola) jsme něco podobného, možná v mírnější formě, měli v češtině. Dotyčný si připravil referát na jakékoliv téma, ten pak přednesl na stupínku před ostatními a pak odpovídal na dotazy. Kantor pouze moderoval (ukazoval na jednotlivé tazatele), sám nekomentoval ani nehodnotil.

S kamarádem jsme v té době hráli podobnou hru, jako na výše nejmenované škole: Vymysleli či zvolili jsme si téma, jeden začínal a zformuloval na dané téma základní „názor“. Druhý pak měl za úkol hledat a vymýšlet argumenty proti, a ten co byl na forhontě zase hledat argumenty na podporu svého a vyvracel jeho argumenty. Témata byla jak běžná odpovídající našemu věku (15-17 let), která jsem všechna samozřejmě zapomněl, tak také vymyšlené pitomosti, z nichž snad nejhezčí bylo“Vliv nesmrtelnosti chrousta na rotaci zemskou“ (už ani netuším, co jsme při tom plácali za nesmysly, jen vím, že jsme se při tom náramně bavili a ten název tématu mi zůstal v hlavě dodnes).

Byla to hra, jako třeba šachy – jednou s bílými, pak s černými, jednou obhajovat pozitivní, podruhé negativistický názor. Skóre se nepočítalo, šlo jen o tu vlastní hru, jako když si pinkáte pingpongovým míčkem či volejbal. Na závěr jsme pak jen konstatovali, „bylo to bezva, fajn jsme si pokecali“ nebo „dnes nám to moc nešlo, asi blbý téma“; neřešili jsme, kdo byl lepší, prostě jsme museli být oba dobří, aby to bylo fajn.

Nikde nebylo dáno, jaký názor má ten na forhontě zastávat. Takže jednou jsem jako vynášející na jakési téma nadhodil kamarádův názor na věc. A škodolibě jsem se bavil představou, jak bude nucen hledat argumenty vlastně proti sobě. Byl vynikající hráč, bez mrknutí oka začal argumentovat proti svému názoru a já musel naplno obhajovat jeho názor. To se zase bavil on.

Na nápad hrát takovouto hru nás přivedla nějaká stará brožůrka z První republiky na téma asi ve smyslu „výuka disputace a filosofického myšlení“. Pravidla jsme si dali jednoduchá, v podstatě jen dvě: argumenty by měly být aspoň trochu logické (nadpřirozené věci vyloučeno) a bez osobního napadání druhého (věta typu „Ty jseš …“ nebo „Tohle si může myslet jenom…“ znamenala konec hry; nikdy se nestalo!). Myslím, že to nebyl špatný trénink na schopnost vnímat argumenty, přemýšlet o nich a rozhodovat se zda je přijmout nebo zavrhnout a zdůvodnit to.

Diskuze je užitečný nástroj k tříbení názorů, ke korekci či změně názorů a k vývoji poznání jak u jednotlivce, tak celé společnosti. Někteří lidé si zakládají na tom, že mají trvale stejné názory a nikdy je nemění. K tomu snad nejlépe se hodí jeden krásný epigram (bohužel nevím od koho).

Jen blbec nemění v životě názor.

Proč? No protože je to blbec.

Tak jak se vyvíjí souhrn faktů a poznání, která člověk postupně získává, musí se (u inteligentního člověka) nutně měnit i jeho názor na řadu věcí. Samozřejmě, že některé základní postuláty existence lidské společnosti prověřené generacemi předků zůstávají, nebo neprochází radikální změnou. Otázka je, co pro koho jsou to ty základní (to by samotné bylo téma na knihu).

Aby mohlo dojít k vývoji osobnosti člověka a jeho názorů, je ovšem nutnou podmínkou vnímat a přijímat fakta. Je to podmínka nutná, ale ne dostačující; je nutné přijímaná fakta také třídit, posuzovat, ověřovat, analyzovat a zařazovat do souvislostí. Nebo také i chybná vyřazovat, ovšem ne ve stylu „rad pro výzkumníky“ >Body, které nesplňují Vaši teorii, z měření vyřaďte<.

Ale pokud někdo odmítá fakta a priory, protože jsou v rozporu s tím, jak mu vymyli mozeček, pak je dosti beznadějné se s ním pokoušet diskutovat. Příkladem mohou být u nás třeba Jehovisti (kdo s nimi zkoušel diskutovat, chápe), nebo část dnešních hlavně čtyřicátníků, která si dodnes nese následky vymývání mozků po listopadovém převratu.

Krásným příkladem na odmítání nestravitelných faktů může být příhoda s mým bývalým kolegou, zvolím označení třeba KX. V roce 1992 jsem absolvoval takový ten autobusový zájezd od nás až do Portugalska se zastávkami po cestě v různých místech. Po návratu jsem byl tázán na zážitky. Tak jsem to chrlil vše páté přes deváté, jak jsem to viděl – krásný chrám a před ním žebráci, pěkný hrad a kousek od něj ubohé chudinské domečky atd. Byl to takový pel-mel hezkého i nepříjemného dohromady, zkrátka všechno, co bylo pro nás tehdy nové a nezvyklé. (Dnes už jsou žebráci a bezdomovci součástí našeho denního života natolik, že by asi člověka nenapadlo je zmiňovat jako zajímavost.)

Po chvíli mi KX povídá „ty mluvíš skoro jako komunistický propagátor“. Žebráci, bezdomovci, chudinská čtvrť, slamy to ho dráždilo, jak jsem pak zjistil; chtěl slyšet jen to hezké (slibovanou růžovou budoucnost). Vyjel jsem na něj tehdy, jestli není vadnej, jestli teda, když mu ukazuji fotku vchodu do chrámu, tak mám držet palec na místě, kde jsou ti žebráci, aby je neviděl a tedy aby jako nebyli a tak.

No došlo mi to až trochu s odstupem, proč celkem chytrý ing. plácl takovou hovadinu přesto, že mě už pár let znal. KX byl tehdy pár let po škole, zkušenosti skoro žádné, poznatky ze života taky nic moc (v té době ještě nebyl na západě), jen tři roky (od převratu) masivní kampaně, jak nám komunisti ve všem lhali. A v té době jsme tu žebráky, bezdomovce ani nezaměstnané ještě neměli a nikdo ani nehlásal, že budou součástí nového systému. Naopak lidi byli ujišťování, že to je jen komunistická propaganda. A teď najednou mu někdo presentuje fakta, označovaná za nepřátelskou propagandu, že skutečně existují. V tu chvíli prostě nemohl strávit fakt, že v některých věcech komunisti nelhali* – znamenalo by to, že jeho názor je chybný. Tak reagoval, jak reagoval.

 * Poznámka pro ty, co mají potíže s porozuměním psanému textu: neřeším v kolika věcech nám lhali či nelhali, píšu o problému s přijímáním existujících faktů skrze clonu vštípené víry.