Za války (příběh naší rodiny)

Paní Ivana Dianová napsala vzpomínkový blog s názvem Příběh mé rodiny, na který jsem reagovala  krátkým příspěvkem. Její článek mě inspiroval  k napsání mých vzpomínek na tu dobu, jak jsem ji prožívala v útlém dětství.  Díky Ivanko. 

Ano, za války bylo málo jídla, možná někde i hlad, hlavně ve městech.  Na venkově si pracovití rolníci a sedláci sami vypěstovali  obilí, brambory a zeleninu - a také maso - chovali slepice, kačeny, husy, králíky  a také nějaké to prasátko.  A někdy i něco navíc  "načerno", například dvě prasata namísto jednoho, a podobně. A proč načerno? Protože  se tehdy  všechno domácí zvířectvo muselo nahlásit na obci, sepisovalo se, a odváděly se z toho "desátky".  (Vejce, maso, sádlo, krupon  a další). Všichni  se ale báli udavačů, hlavně německého gestapa. Za každý přečin nebyla jen pokuta, ale i vězení,  nebo dokonce  koncentrák. Byla to těžká a zlá doba, vzpomínám na ni nerada... 

Regály v obchodech s  potravinami i s průmyslovým  zbožím byly  prázdné, české  fabriky sice vyráběly, ale hlavně zboží pro Německo a pro německou armádu. Byli jsme  prostě PROTEKTORÁT Čechy a Morava.

Na venkov přijížděli  z měst  šmelináři s textilem a jiným průmyslovým zbožím, a měnili je s vesničany (za nekřesťanskou cenu) za ovoce, zeleninu, maso  a další potraviny. Takový byl tehdy život na vesnici. Vzpomínám si například  na dva ubohé proužkované svetříky pro mne a moji mladší čtyřletou sestřičku, které rodiče  vyměnili  za velkou,   vykrmenou, sádelnatou,  málem osmikilovou husu. 

Moji rodiče byli velmi pracovití. Maminka zdědila po rodičích  několik měřic pole, otec, kromě práce  na poli,  dojížděl  z naší jihomoravské vesnice  do dvě stě kilometrů vzdálené Moravské Ostravy, kde těžce pracoval v jedné betonářské firmě. 

A maminka? Ta se, také  komě práce na poli, starala o nás děti a o hospodářství - a když se jí podařilo sehnat nějakou látku,  všechno oblečení pro nás i pro sebe šila sama. S mojí o dva roky mladší sestrou  jsme byly vždy hezky oblečeni. 

A byla také výborná kuchařka  - a cukrářka, ještě dnes je pro mne příkladem. To cukroví pekla jen na Vánoce a na jiné větší svátky, ale  pečivo - různé buchty a koláče pekla pravidelně dvakrát týdně. Prý abychom si nemusely stále mazat jen chleba se sádlem.  Hladem naše rodina ani za války nikdy netrpěla. 

Na moje hodné, starostlivé  a pracovité rodiče stále vzpomínám.  Nám,  později čtyřem dětem, umožnili získat  vzdělání, vychovali nás k práci, ke  skromnosti a k úctě k druhým,  k našim učitelům a k dospělým, hlavně však ke starým lidem. To dnes bohužel  u dětí a mládeže  často postrádám - i když naštěstí nejsou všichni stejní.