Paní Ivana Dianová napsala vzpomínkový blog s názvem Příběh mé rodiny, na který jsem reagovala krátkým příspěvkem. Její článek mě inspiroval k napsání mých vzpomínek na tu dobu, jak jsem ji prožívala v útlém dětství. Díky Ivanko.
Ano, za války bylo málo jídla, možná někde i hlad, hlavně ve městech. Na venkově si pracovití rolníci a sedláci sami vypěstovali obilí, brambory a zeleninu - a také maso - chovali slepice, kačeny, husy, králíky a také nějaké to prasátko. A někdy i něco navíc "načerno", například dvě prasata namísto jednoho, a podobně. A proč načerno? Protože se tehdy všechno domácí zvířectvo muselo nahlásit na obci, sepisovalo se, a odváděly se z toho "desátky". (Vejce, maso, sádlo, krupon a další). Všichni se ale báli udavačů, hlavně německého gestapa. Za každý přečin nebyla jen pokuta, ale i vězení, nebo dokonce koncentrák. Byla to těžká a zlá doba, vzpomínám na ni nerada...
Regály v obchodech s potravinami i s průmyslovým zbožím byly prázdné, české fabriky sice vyráběly, ale hlavně zboží pro Německo a pro německou armádu. Byli jsme prostě PROTEKTORÁT Čechy a Morava.
Na venkov přijížděli z měst šmelináři s textilem a jiným průmyslovým zbožím, a měnili je s vesničany (za nekřesťanskou cenu) za ovoce, zeleninu, maso a další potraviny. Takový byl tehdy život na vesnici. Vzpomínám si například na dva ubohé proužkované svetříky pro mne a moji mladší čtyřletou sestřičku, které rodiče vyměnili za velkou, vykrmenou, sádelnatou, málem osmikilovou husu.
Moji rodiče byli velmi pracovití. Maminka zdědila po rodičích několik měřic pole, otec, kromě práce na poli, dojížděl z naší jihomoravské vesnice do dvě stě kilometrů vzdálené Moravské Ostravy, kde těžce pracoval v jedné betonářské firmě.
A maminka? Ta se, také komě práce na poli, starala o nás děti a o hospodářství - a když se jí podařilo sehnat nějakou látku, všechno oblečení pro nás i pro sebe šila sama. S mojí o dva roky mladší sestrou jsme byly vždy hezky oblečeni.
A byla také výborná kuchařka - a cukrářka, ještě dnes je pro mne příkladem. To cukroví pekla jen na Vánoce a na jiné větší svátky, ale pečivo - různé buchty a koláče pekla pravidelně dvakrát týdně. Prý abychom si nemusely stále mazat jen chleba se sádlem. Hladem naše rodina ani za války nikdy netrpěla.
Na moje hodné, starostlivé a pracovité rodiče stále vzpomínám. Nám, později čtyřem dětem, umožnili získat vzdělání, vychovali nás k práci, ke skromnosti a k úctě k druhým, k našim učitelům a k dospělým, hlavně však ke starým lidem. To dnes bohužel u dětí a mládeže často postrádám - i když naštěstí nejsou všichni stejní.
