Prochází láska žaludkem?

Co myslíte?  Známé přísloví  praví,  že  „láska prochází žaludkem“ -  a  tak mě napadlo,  jestli náhodou to vaření – nevaření v domácnostech  není také jedním z příčin dnešní vysoké rozvodovosti…

Ale nic ve zlém, s kritikou  tentokrát zamířím především  do vlastních řad.  Jsem už starší ročník a pocházím z venkova, tam se vařívalo denně -  a pořádně…  Bez polotovarů, bez různých náhražek a urychlovadel,  jako jsou například  předvařená rýže, čočka, polévky v pytlíku,  masové, nebo i jiné konzervy a podobně.  Když chleba, tak domácí – připravit kvásek,  přes noc  nechat nakynout těsto  a ráno štrycle  chleba ve slaměnkách  zavézt na trakaři k pekaři Crlíkovi. Zrovna tak  buchty, upéct  je doma v troubě - ale napřed roztopit kamna,  předehřát troubu, aby těsto pořádně  naskočilo. A když maso - chytit  na dvoře jednu z pobíhajících  slepic, zaříznout ji, oškubat  a uvařit, nebo udusit na paprice do měkka. To samé o králících v králíkárně nebo o prasátku ve chlívku. Z toho samozřejmě až po domácí zabíjačce…

Tak se to dělo u nás za mého dětství, maminka měla pořád práce nad hlavu. A my jí musely pomáhat… Byly jsme  čtyři děti, z toho tři dcery,  já byla nejstarší. Maminka považovala za svoji svatou povinnost naučit nás vařit. „Jednou se  vdáte“,  říkávala, „a co by to prý  bylo  za ženskou, která by ani  nedovedla  uvařit  oběd  vlastnímu manželovi“?  

Maminka měla samozřejmě  pravdu. U mých dvou poslušnějších  mladších sester se svou  teorií uspěla, jenom se mnou byla potíž… Namísto pomocných prací v kuchyni, kde se prý děvčica co nejvíc naučí, jsem byla stále někde v čudu.  Buď jsem byla údajně někde „zalezlá“ (aby mě nikdo nenašel) s knížkou, anebo jsem seděla venku na mezi a kreslila…  Kreslení byl od dětství můj koníček největší – který mě pak, díky mé mladistvé horlivosti,  později po celý takzvaný produktivní věk živil... (A je vlastně mojí největší zálibou dodneška).  

Tomu vaření  jsem se ale stejně  nevyhnula… Když jsem  dostudovala  a odešla z domu - ale  hlavně později, když jsem se vdala. A začátky byly krušné. A tak si vzpomínám, že jsme se kdysi s mojí spolubydlící kolegyní Liduškou  rozhodly, že si na víkend upečeme koláče. Vzpomněla jsem si, že je maminka vždycky dělávala pro rodinu z jednoho litru mléka. Koupila jsem si tedy větší mísu, vařečku, kvasnice,  vajíčka, mouku, cukr, tvaroh, sůl a zadělala na těsto.  Z těsta, které  krásně vykynulo, jsem nadělala koláče,  dala na plech a upekla  v troubě. S posýpátkem nahoře byly lákavé, krásně voňavé - ale bohužel - nedaly se jíst. Zapomněla jsem dát  totiž  do těsta   máslo, nebo  nějaký jiný  tuk…  Koláče, kterých byla vrchovatá mísa,  byly tak tvrdé, že by se s nimi daly  ořechy rážet…

Jednou jsem  zase – a to jsem již  byla vdaná, uvařila našemu čtyřletému synkovi zadělávaný hrášek. Velice mu chutnal – prý „ ňam, ňam, maminko, to je doblé“,  pochvaloval si… Ochutnám, a málem mě porazilo.  Já do hrášku  namísto  octa  nalila  lžíci  slivovice, která byla neprozřetelně v octové láhvi. Chlapci to  ale kupodivu chutnalo,  jen se olizoval…  

Tož takové byly  začátky mého vaření…  Časem se to sice lepšilo  - i když  nijak markantně. Později, při mém dennodenním dojíždění do zaměstnání a odpoledních  návratech domů,  nebylo na vaření mnoho času… A tak se většinou vařilo  narychlo, bez přípravy a dlouhého přemýšlení. Často  se rodina spokojila jen s párkem  a bramborovou kaší,  s knedlíky s vejci  a  tak podobně.  Jenom o víkendu jsem vaření  věnovala větší pozornost… Někdy se při přípravě nedělního oběda  zapojil i manžel,  to když se smažily řízky nebo rybí filé s tatarkou - to on rád.

Přiznám se, že pořádně vařit jsem se vlastně naučila až v důchodu. Na vaření, zrovna tak  jako na každou jinou pořádnou práci, člověk totiž potřebuje dostatek času, klidu  a pohody.  A  to mi teď už na štěstí nechybí…  A ještě navíc – každou chvíli  mohu pro inspiraci  nahlédnout  do internetu,  a  tam získané  kuchařské recepty si rovnou odzkoušet… Takže - to dříve pro mne tak otravné kuchtění,  pečení a vaření,  mě dnes dokonce začalo  bavit.

Takže, milé dívky a dámy,   nespokojené s úrovní  vašeho  kuchařského  umění,  nezoufejte,  nevěšte hlavu, v důchodu to určitě  všechno doženete…  Doufám ale, že většina z vás jste šikovné, nemáte mojí rady  vůbec zapotřebí.