Máte pravdu. Nic nemám proti míchaným vajíčkům, ani jiným rychlým pokrmům... Neměly by být ovšem dennodenně... Leda v nějaké časově vypjaté době. Dělám je dost často - se zeleninou - aspoň se zelenou paprikou apod.

Prochází. I prostá míchaná vajíčka připravovaná a servírovaná s láskou jsou bonusem

Díky, Martino, kvůli tomuto psaní, také teprve začínám vařit... (Pikantní játra)... A máte pravdu. Manžel se jednou s kolegou vracel z dlouhé služební cesty, oba byli hladoví jako vlci, a jeho paní, co sama neustále hubla a hladověla, jim připravil k večeři jakýsi zelný list posypaný nějakými zrníčky a strouhankou.. Ó jak se zaradoval po návratu domů z nadívaného ho (libového ) bůčku s kysaným zelím... , Jo, i když se člověk živí střdmě, měl by to občas vystřídat něčím pořádným. Už kvůli vyváženosti...

Teda paní Mirko, co mi to děláte takhle před obědem? Šilhám už hlady...Moc hezky jste to napsala. A váš postřeh, že žena která nevaří, si neumí vychutnat jídlo a je hubená, sedí jak poklička (no chtěla jsem napsat jiné slovo) na hrnec. Mám takovou kamarádku. Není tedy nepříjemná a nevrlá, to ne. Stolovat s ní je ale na zabití. Zatímco já si jídlo vyšušńávám, tak ona se v něm jen tak rýpe. Jo - a krásně malujete!

Někdy to tak bývá, ale rozumná matka dceru k vaření pustí - i když očekává různé ztráty... Já se dost jako malá naučila jak se co dělá jen tím koukáním když maminka vařila. V kuchyni jsme měli jen jeden stůl a když maminka vařila, já seděla na rohu a psala úkoly. Zajímavé bylo např. krájení nudlí - to mi občas dovolila, ale moc mi to nešlo. Díky, Marie, za zájem o můj článek.

Nudle, to je kapitola sama pro sebe. To neumím dodnes, kupuji je. Už jsem líná i dělat je na krájecím strojku, který mi mamka radši sama koupila

Moje pětileté vnučky smí v mé kuchyni od malička ve všem pomáhat. I tříletí vnoučci smí mít svůj podíl. Naše nejnovější akce jsou piškotoví brumíci. Malí patlalové se snaží plnit formičky a jsou na své výrobky velice pyšní.

Musím potvrdit. Tedy až na tu pasáž o prospěšnosti pomocných kuchyňských prací. Moje matka byla výborná kuchařka, ale mizerná "mistrová". Zapíchla mne u těch pomocných prací (příprava a topení ve sporáku, mytí nádobí-našpinila mi toho ažaž, míchání apod.) Pořád jen říkala -dívej se , uč se - ale k ničemu mne nepustila nebo mi to za chvíli vyrvala z ruky, že se na to nemůže dívat.

Obrat nastal až ve chvíli, kdy mne o prázdnínách tak od osmé třídy svěřila vaření ve všední den. Vařila jsem jen z levných materiálů a nic složitého - bramborový guláš, polívky, omelety, rýžový nákyp a tak. Mnohem později mi dovolila i další věci jako řezy a dorty, ale houskové knedlíky třeba vůbec, tam jsem důvěru nedostala.

Takže jsem udělala závěr - nejvíc se naučily ty, které doma měly matku nevalnou kuchařku, ale v dosahu nějakou schopnou tetu. Dcery excelentních kuchařek se buď vůbec nenaučily vařit, nebo to doháněly až v samostatné kuchyni. Moje kmotra uměla jen bramborový guláš a vařila ho denně. Až za půl roku se kmotr ozval, že jako Maruško, děláš ten guláš výborně, ale nemohla bys zkusit i něco jiného? Takového dobráka aby pohledal, že? Přitom matka této mojí kmotry byla vyhlášená kuchařka, ale dceru k ničemu nepustila.

Jano, já peču, tak jednou týdně - aby byl něco na neděli ke kafe, anebo když má přijít nějaká návštěva... Také si občas ráda za mlsám. (I když jinak sladím málo, nebo vůbec). Někdy člověk ale neodolá. Díky za reakci.

Mirko, nádhera - díky!!!

Moc nepeču, ale když na to dojde, vařím jako o život

A je to na nás vidět, Ivanko. Všimla jsem si, že když některá žena nerada vaří, a sama si neumí vychutnat dobré jídlo, je většinou hubená, nevrlá a protivná... Chudák manžel a její děti... Tak to nám i nehrozí... (Pozn.: Zatím jsem se jspokojila jen s jedním mužem a změna nepřipadá v úvahu - oboustranně ... Díky za poznámku...

Je pravda, že každého chlapa (počítám i kamaráda, otce, syna,...) v mém životě potěšilo, že vařím. Snad dobře, ale hlavně ráda. A to i toho posledního, který sám výborně vaří