Co myslíte? Známé přísloví praví, že „láska prochází žaludkem“ - a tak mě napadlo, jestli náhodou to vaření – nevaření v domácnostech není také jedním z příčin dnešní vysoké rozvodovosti…
Ale nic ve zlém, s kritikou tentokrát zamířím především do vlastních řad. Jsem už starší ročník a pocházím z venkova, tam se vařívalo denně - a pořádně… Bez polotovarů, bez různých náhražek a urychlovadel, jako jsou například předvařená rýže, čočka, polévky v pytlíku, masové, nebo i jiné konzervy a podobně. Když chleba, tak domácí – připravit kvásek, přes noc nechat nakynout těsto a ráno štrycle chleba ve slaměnkách zavézt na trakaři k pekaři Crlíkovi. Zrovna tak buchty, upéct je doma v troubě - ale napřed roztopit kamna, předehřát troubu, aby těsto pořádně naskočilo. A když maso - chytit na dvoře jednu z pobíhajících slepic, zaříznout ji, oškubat a uvařit, nebo udusit na paprice do měkka. To samé o králících v králíkárně nebo o prasátku ve chlívku. Z toho samozřejmě až po domácí zabíjačce…
Tak se to dělo u nás za mého dětství, maminka měla pořád práce nad hlavu. A my jí musely pomáhat… Byly jsme čtyři děti, z toho tři dcery, já byla nejstarší. Maminka považovala za svoji svatou povinnost naučit nás vařit. „Jednou se vdáte“, říkávala, „a co by to prý bylo za ženskou, která by ani nedovedla uvařit oběd vlastnímu manželovi“?
Maminka měla samozřejmě pravdu. U mých dvou poslušnějších mladších sester se svou teorií uspěla, jenom se mnou byla potíž… Namísto pomocných prací v kuchyni, kde se prý děvčica co nejvíc naučí, jsem byla stále někde v čudu. Buď jsem byla údajně někde „zalezlá“ (aby mě nikdo nenašel) s knížkou, anebo jsem seděla venku na mezi a kreslila… Kreslení byl od dětství můj koníček největší – který mě pak, díky mé mladistvé horlivosti, později po celý takzvaný produktivní věk živil... (A je vlastně mojí největší zálibou dodneška).
Tomu vaření jsem se ale stejně nevyhnula… Když jsem dostudovala a odešla z domu - ale hlavně později, když jsem se vdala. A začátky byly krušné. A tak si vzpomínám, že jsme se kdysi s mojí spolubydlící kolegyní Liduškou rozhodly, že si na víkend upečeme koláče. Vzpomněla jsem si, že je maminka vždycky dělávala pro rodinu z jednoho litru mléka. Koupila jsem si tedy větší mísu, vařečku, kvasnice, vajíčka, mouku, cukr, tvaroh, sůl a zadělala na těsto. Z těsta, které krásně vykynulo, jsem nadělala koláče, dala na plech a upekla v troubě. S posýpátkem nahoře byly lákavé, krásně voňavé - ale bohužel - nedaly se jíst. Zapomněla jsem dát totiž do těsta máslo, nebo nějaký jiný tuk… Koláče, kterých byla vrchovatá mísa, byly tak tvrdé, že by se s nimi daly ořechy rážet…
Jednou jsem zase – a to jsem již byla vdaná, uvařila našemu čtyřletému synkovi zadělávaný hrášek. Velice mu chutnal – prý „ ňam, ňam, maminko, to je doblé“, pochvaloval si… Ochutnám, a málem mě porazilo. Já do hrášku namísto octa nalila lžíci slivovice, která byla neprozřetelně v octové láhvi. Chlapci to ale kupodivu chutnalo, jen se olizoval…
Tož takové byly začátky mého vaření… Časem se to sice lepšilo - i když nijak markantně. Později, při mém dennodenním dojíždění do zaměstnání a odpoledních návratech domů, nebylo na vaření mnoho času… A tak se většinou vařilo narychlo, bez přípravy a dlouhého přemýšlení. Často se rodina spokojila jen s párkem a bramborovou kaší, s knedlíky s vejci a tak podobně. Jenom o víkendu jsem vaření věnovala větší pozornost… Někdy se při přípravě nedělního oběda zapojil i manžel, to když se smažily řízky nebo rybí filé s tatarkou - to on rád.
Přiznám se, že pořádně vařit jsem se vlastně naučila až v důchodu. Na vaření, zrovna tak jako na každou jinou pořádnou práci, člověk totiž potřebuje dostatek času, klidu a pohody. A to mi teď už na štěstí nechybí… A ještě navíc – každou chvíli mohu pro inspiraci nahlédnout do internetu, a tam získané kuchařské recepty si rovnou odzkoušet… Takže - to dříve pro mne tak otravné kuchtění, pečení a vaření, mě dnes dokonce začalo bavit.
Takže, milé dívky a dámy, nespokojené s úrovní vašeho kuchařského umění, nezoufejte, nevěšte hlavu, v důchodu to určitě všechno doženete… Doufám ale, že většina z vás jste šikovné, nemáte mojí rady vůbec zapotřebí.
