Pokus o znásilnění, který nevyšel...

 Poslední dobou došlo v Praze ke dvěma  brutálním násilnostem, jedna na nezletilé dívce i s pokusem vraždy,  druhá na dospělé ženě. Média o tom obšírně  informovala, vyjádřil se k tomu i ministr vnitra a policejní inspektor. 

Při té příležitosti jsem si vzpomněla na příhodu, která se stala kdysi  dávno mně. 

Bylo mi  již téměř dvacet let, a přesto jsem byla  dosud „nepolíbená“, tak jak se tehdy říkávalo nezkušeným mladým dívkám.  Po maturitě na brněnské ŠUŘce  jsem získala umístěnku (zaměstnání) jako vedoucí výtvarných kroužků v mimoškolním zařízení, v Domě dětí a mládeže ve Zlíně. (Působila jsem tam pouze dva roky, ale to je  jiná záležitost). Do Zlína jsem to měla daleko, a  proto jsem byla  ubytována v jednom ze zlínských internátů,  které tam kdysi nechal postavit  pro své zaměstnance zlínský  továrník Tomáš  Baťa.  Po znárodnění baťovských továren se firma přejmenovala na n. p. Svit a ty baťovské internáty, ženské a  mužské, sloužily dále stejnému účelu. K ubytování externích pracovníků  zlínských  továren,  i jiných pracovišť a institucí ve městě.   

V jedno z těch internátů pro ženy jsem byla ubytována i já a moje kolegyně z práce.  Na různé kulturní akce nebo do kina jsme chodívaly  spolu, ale když  kolegyně  odjela domů,  šla jsem do kina sama. Ve zlínském Velkém kině, které stálo opodál, dávali  francouzský film s tehdy velmi populárním Gérardem  Philipem, a ten jsem si nechtěla nechat ujít. 

To zlínské Velké kino, které  bylo na tu dobu skutečně velké, největší nejen ve Zlíně ale  prý  i v republice (pro 2000 diváků), tam stojí dodnes, i když je již delší dobu v rekonstrukci.

Do kina jsem šla na pět hodin odpoledne a film končil kolem sedmé hodiny večer. Pak jsem se vracela  ještě plna  dojmů do internátu.  Nedaleko něho,  dole na zábradlí u schodů vedoucích nahoru, ležérně postával  mladý, asi tak třicetiletý muž. Na první pohled na mne nedělal dobrý dojem,  a to jak pro své výstřední oblečení, tak i vystupování. Když jsem ho míjela oslovil mě a  požádal o informaci týkající jakési ulice, kde  prý bydlí  jeho známá, kterou chce navštívit. Řekl mi, že on není zdejší a  v městě se nevyzná. Odpověděla jsem mu, že také nejsem zdejší,  takže mu nemohu poradit,  a chtěla pokračovala v chůzi. 

Nenechal se  odbýt a dal se mnou do řeči.  Začal se mě vyptávat  kde pracuji,  jestli mě ta práce  baví, a co mě  baví nejvíc. Začala jsem mu odpoovídat,  a to byla chyba...  Řekla jsem kde jsem zaměstnaná a že mě nejvíc baví  kroužek maňáskový, ve kterém s dětmi nacvičujeme různé  pohádky, například tu o Budulínkovi. „A jaké tam máte loutky?“ zeptal se. Když jsem řekla že přece maňásky, začal mi tvrdit, že lepší než hadroví maňásci jsou loutky dřevěné, marionety. Ty prý  používá  zdejší loutkový soubor ve kterém působí i on. A jsou  prý ty jejich marionety velice pěkné – a kdybych je prý chtěla vidět, mám možnost. Dole v parku  je sklad, ve kterém  jsou uloženy,  a on  má  od toho skladu klíče. Ten  člověk mi nebyl opravdu nijak sympatický, ale tím, že se zajímal  o loutky,  si mě poněkud získal. Zdráhala jsem se, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit a do toho skladu loutek jsem se s ním přece jen vydala.   

Prošli jsme stmívajícím se parkem až k jakémusi nízkému betonovému stavení které vypadalo  jako kiosek,  nebo betonový bunkr,  on odemkl dveře a vešli jsme dovnitř. Tam u stěny, v rozměrnější vestavěné dřevěné skříni  visela na kovové tyči  řada asi čtyřiceti centimetrových loutek, marionet. Zběžně jsem si je prohlédla, pochválila že jsou pěkné,  poděkovala mu a chtěla odejít. Nic na to neřekl, zamířil  ke dveřím a zamknul je zevnitř.

Vtom jsem si uvědomila, že je zle, že jsem byla vlákána do pasti... Kategoricky jsem ho požádala aby ty zamknuté dveře okamžitě odemknul, ale on neposlechl. Začal mě nejprve přemlouvat, pak vyhrožovat a nakonec se se mnou  prát -  a já se bránila. Při té tahanici se mu najednou rozepnul rukáv té  jeho módní dederonové košile, kýčovitý manžetový knoflík spadl na zem,  já jsem na něj šlápla  - jen to křuplo... Ten chlápek se  rozzuřil, dal mi facku a já mu ji bryskně vrátila. (Byla to první a snad  poslední facka v mém životě, jak získaná, tak  i opětovaná).

A bylo dobře, že se rozzuřil...  V tom  momentě ho kupodivu přešly všechny jeho  násilnické sexuální choutky. Najednou vypadal schlíple, směšně  a málem  provinile.  A  to jeho oblečení  "páska"...  - „Dederonová košile,  nohavice „trubky“, křiklavě barevná  kravata,  kýčovité  manžetové knoflíky,  polobotky na „podezdívce"... 

 Pak jsem mu poručila aby okamžitě odemknul dveře a vyprovodil mě tím tmavým  nočním  pakem až k osvětlené ulici. Řekla jsem mu, že mám obavu, aby tam nebyli nějací podobní darebáci jako je on.  Poslechl.

Z té nemilé příhody jsem byla tenkrát pořádně zdrblá, ale nikomu jsem o tom neřekla.  Snažila jsem se na ni zapomenout.  A pak -  nikoho jsem ve městě neznala -  a také jsem měla obavu, že by mi lidé nevěřili, anebo by si o mně pomyslili bůhví co...  Tenkrát se o takových věcech veřejně  nemluvilo, každý si to nechával sám pro sebe. Uvědomila jsem si také, že jsem si to částečně zavinila sama, protože jsem uvěřila řečem muže, kterého jsem neznala.   

A co bylo dál? Na toho „fešáka“, který mi chtěl ublížit, a který mi  lhal, když tvrdil že nebydlí ve městě, a přitom  měl od skladu loutek  klíče,  jsem pomalu zapomínala. Až jednou, asi po čtvrt roce se mi sám připomněl. Šla jsem něco koupit do Prioru (to byl tehdy jediného obchodního domu ve Zlíně), a najednou vidím, že u jedné z výloh postává ten "kašpar", známý lhář a násilník.  Poznala jsem ho - on mne také, ale jen co mě zahlédl okamžitě  přistoupil k estébákovi (policistovi),  postávajícímu u vchodu do obchodňáku, a začali se spolu  živě bavit. Jejich debata,  která vypadala jakoby byli dobří známi, mě odradila od jakékoli další akce. Ale možná to byla jen jeho finta,   abych ho nechala být. Od té doby jsem tohoto člověka už nikdy nespatřila. ..

Dnes bych ale doporučila dívkám, které by se dostaly do podobné situace jako já,  aby to tak nenechaly a oznámily to na policii. Nejenže si ti  darebáci zaslouží aby byli potrestáni, ale tím ochrání i jiné dívky a ženy,  kterým by ten darebák chtěl také  ublížit.