Poslední dobou došlo v Praze ke dvěma brutálním násilnostem, jedna na nezletilé dívce i s pokusem vraždy, druhá na dospělé ženě. Média o tom obšírně informovala, vyjádřil se k tomu i ministr vnitra a policejní inspektor.
Při té příležitosti jsem si vzpomněla na příhodu, která se stala kdysi dávno mně.
Bylo mi již téměř dvacet let, a přesto jsem byla dosud „nepolíbená“, tak jak se tehdy říkávalo nezkušeným mladým dívkám. Po maturitě na brněnské ŠUŘce jsem získala umístěnku (zaměstnání) jako vedoucí výtvarných kroužků v mimoškolním zařízení, v Domě dětí a mládeže ve Zlíně. (Působila jsem tam pouze dva roky, ale to je jiná záležitost). Do Zlína jsem to měla daleko, a proto jsem byla ubytována v jednom ze zlínských internátů, které tam kdysi nechal postavit pro své zaměstnance zlínský továrník Tomáš Baťa. Po znárodnění baťovských továren se firma přejmenovala na n. p. Svit a ty baťovské internáty, ženské a mužské, sloužily dále stejnému účelu. K ubytování externích pracovníků zlínských továren, i jiných pracovišť a institucí ve městě.
V jedno z těch internátů pro ženy jsem byla ubytována i já a moje kolegyně z práce. Na různé kulturní akce nebo do kina jsme chodívaly spolu, ale když kolegyně odjela domů, šla jsem do kina sama. Ve zlínském Velkém kině, které stálo opodál, dávali francouzský film s tehdy velmi populárním Gérardem Philipem, a ten jsem si nechtěla nechat ujít.
To zlínské Velké kino, které bylo na tu dobu skutečně velké, největší nejen ve Zlíně ale prý i v republice (pro 2000 diváků), tam stojí dodnes, i když je již delší dobu v rekonstrukci.
Do kina jsem šla na pět hodin odpoledne a film končil kolem sedmé hodiny večer. Pak jsem se vracela ještě plna dojmů do internátu. Nedaleko něho, dole na zábradlí u schodů vedoucích nahoru, ležérně postával mladý, asi tak třicetiletý muž. Na první pohled na mne nedělal dobrý dojem, a to jak pro své výstřední oblečení, tak i vystupování. Když jsem ho míjela oslovil mě a požádal o informaci týkající jakési ulice, kde prý bydlí jeho známá, kterou chce navštívit. Řekl mi, že on není zdejší a v městě se nevyzná. Odpověděla jsem mu, že také nejsem zdejší, takže mu nemohu poradit, a chtěla pokračovala v chůzi.
Nenechal se odbýt a dal se mnou do řeči. Začal se mě vyptávat kde pracuji, jestli mě ta práce baví, a co mě baví nejvíc. Začala jsem mu odpoovídat, a to byla chyba... Řekla jsem kde jsem zaměstnaná a že mě nejvíc baví kroužek maňáskový, ve kterém s dětmi nacvičujeme různé pohádky, například tu o Budulínkovi. „A jaké tam máte loutky?“ zeptal se. Když jsem řekla že přece maňásky, začal mi tvrdit, že lepší než hadroví maňásci jsou loutky dřevěné, marionety. Ty prý používá zdejší loutkový soubor ve kterém působí i on. A jsou prý ty jejich marionety velice pěkné – a kdybych je prý chtěla vidět, mám možnost. Dole v parku je sklad, ve kterém jsou uloženy, a on má od toho skladu klíče. Ten člověk mi nebyl opravdu nijak sympatický, ale tím, že se zajímal o loutky, si mě poněkud získal. Zdráhala jsem se, ale nakonec jsem se nechala přesvědčit a do toho skladu loutek jsem se s ním přece jen vydala.
Prošli jsme stmívajícím se parkem až k jakémusi nízkému betonovému stavení které vypadalo jako kiosek, nebo betonový bunkr, on odemkl dveře a vešli jsme dovnitř. Tam u stěny, v rozměrnější vestavěné dřevěné skříni visela na kovové tyči řada asi čtyřiceti centimetrových loutek, marionet. Zběžně jsem si je prohlédla, pochválila že jsou pěkné, poděkovala mu a chtěla odejít. Nic na to neřekl, zamířil ke dveřím a zamknul je zevnitř.
Vtom jsem si uvědomila, že je zle, že jsem byla vlákána do pasti... Kategoricky jsem ho požádala aby ty zamknuté dveře okamžitě odemknul, ale on neposlechl. Začal mě nejprve přemlouvat, pak vyhrožovat a nakonec se se mnou prát - a já se bránila. Při té tahanici se mu najednou rozepnul rukáv té jeho módní dederonové košile, kýčovitý manžetový knoflík spadl na zem, já jsem na něj šlápla - jen to křuplo... Ten chlápek se rozzuřil, dal mi facku a já mu ji bryskně vrátila. (Byla to první a snad poslední facka v mém životě, jak získaná, tak i opětovaná).
A bylo dobře, že se rozzuřil... V tom momentě ho kupodivu přešly všechny jeho násilnické sexuální choutky. Najednou vypadal schlíple, směšně a málem provinile. A to jeho oblečení "páska"... - „Dederonová košile, nohavice „trubky“, křiklavě barevná kravata, kýčovité manžetové knoflíky, polobotky na „podezdívce"...
Pak jsem mu poručila aby okamžitě odemknul dveře a vyprovodil mě tím tmavým nočním pakem až k osvětlené ulici. Řekla jsem mu, že mám obavu, aby tam nebyli nějací podobní darebáci jako je on. Poslechl.
Z té nemilé příhody jsem byla tenkrát pořádně zdrblá, ale nikomu jsem o tom neřekla. Snažila jsem se na ni zapomenout. A pak - nikoho jsem ve městě neznala - a také jsem měla obavu, že by mi lidé nevěřili, anebo by si o mně pomyslili bůhví co... Tenkrát se o takových věcech veřejně nemluvilo, každý si to nechával sám pro sebe. Uvědomila jsem si také, že jsem si to částečně zavinila sama, protože jsem uvěřila řečem muže, kterého jsem neznala.
A co bylo dál? Na toho „fešáka“, který mi chtěl ublížit, a který mi lhal, když tvrdil že nebydlí ve městě, a přitom měl od skladu loutek klíče, jsem pomalu zapomínala. Až jednou, asi po čtvrt roce se mi sám připomněl. Šla jsem něco koupit do Prioru (to byl tehdy jediného obchodního domu ve Zlíně), a najednou vidím, že u jedné z výloh postává ten "kašpar", známý lhář a násilník. Poznala jsem ho - on mne také, ale jen co mě zahlédl okamžitě přistoupil k estébákovi (policistovi), postávajícímu u vchodu do obchodňáku, a začali se spolu živě bavit. Jejich debata, která vypadala jakoby byli dobří známi, mě odradila od jakékoli další akce. Ale možná to byla jen jeho finta, abych ho nechala být. Od té doby jsem tohoto člověka už nikdy nespatřila. ..
Dnes bych ale doporučila dívkám, které by se dostaly do podobné situace jako já, aby to tak nenechaly a oznámily to na policii. Nejenže si ti darebáci zaslouží aby byli potrestáni, ale tím ochrání i jiné dívky a ženy, kterým by ten darebák chtěl také ublížit.
