„Není upřímná“ - vzpomínka ze školních let

K napsání tohoto příběhu  mě  inspiroval výborný kreslený vtip pana Tomáše Gayera o důležitosti matematiky pro praktický život. Připomnělo mi ale i něco dalšího, co s příběhem  souviselo… .

Na vyšším stupni základní školy v Žarošicích, tehdy devítiletky, jsme měli osvíceného učitele matematiky, pana učitele Františka Šmída (bohužel již dávno nežije), a  ten nás na začátku každé hodiny matematiky deset minut „trápil“  přemrskáváním  násobilky, později matematických vzorečků, jako je obvod kruhu, plocha kruhu, obsah krychle  a podobně. Říkával: „Kdyby vás, žáci, někdo o půl noci zbudil, musíte to odříkat  jako když bičem mrská."  Ó, jak jsme ho za to tenkrát nenáviděli - ó, jak jsem mu za to dodneška vděčná…

Ale jeho snaha měla pro mne, tehdy jedenáctiletou žákyni  šesté třídy, kdysi i nemilou - až trapnou dohru, na kterou dodnes vzpomínám.

Začínala  kdysi  hodina matematiky, do třídy vstoupil  pan učitel Šmíd a začal nás jednoho po druhém vyvolávat a zkoušet násobilku. Nejdřív ty pohotovější žáky z předních lavic, a pak ty pomalejší z těch zadních. Když vyvolal žáka Frantu Kl….  z předposlední levice a zeptal se ho kolik je sedmkrát osm, nastalo mlčení…Učitel  ho po nějakou dobu nechal  trapně stát v lavici, ale když se žádné  odpovědi nedočkal, rozčilil se - a mně, co jsem seděla ve druhé lavici, přikázal, abych zašla o poschodí níž do čtvrté třídy a  přivedla  žáka  Antonína  P….. Poslechla jsem, ale když jsem Toníka vedla po chodbě a on se mě zeptal proč ho vedu do naší třídy, řekla jsem mu: „Víš, pan učitel Šmíd  nás zkouší  násobilku  a  Franta Kl….  neví kolik je 7 x 8."  Já  totiž tenkrát vůbec netušila, že  mu to říkat nemám... Vstoupili jsme  spolu do třídy, učitel se ho hned u dveří zeptal kolik  je sedmkrát  osm a on zvučným hláskem odpověděl: „Sedmkrát osm je padesát šest.“ Učitel  ho pochválil, ale  hned se ho zeptal: „ A neřekla ti žákyně K….á na co se tě budu ptát?“  A on  po pravdě odpověděl: „Ano, já jsem se jí na to zeptal, a ona mně to řekla.“

Učitel poslal malého Toníka zpět,  ale mně  okamžitě přikázal, abych mu přinesla svoji žákovskou knížku a do té mi napsal poznámku: „ Žákyně  Miroslava K…..á  není upřímná.“  Protože jsem ve svých jedenácti  letech  ještě netušila co slovo upřímnost znamená, a nevěděla proč mi to  tam poznámku napsal, považovala jsem jeho poznámku za  nespravedlivou,  přišlo mi to líto, a já se  rozbrečela… 

O přestávce se  v naší třídě zastavil učitel občanské výchovy Josef B…, viděl, že pláču, zřejmě si myslil, že se mi stalo něco vážného, a zeptal se mě proč brečím. Styděla jsem se mu to říct  a tak jsem mlčela. Na lavici ležela moje rozevřená žákovská knížka, nahlédl do ní a ptá se: „Ty brečíš kvůli té poznámce že jsi neupřímná?“ Přisvědčila jsem, že ano. „No vidíš, pan učitel Šmíd ale má  pravdu, nejsi upřímná… Kdybys byla upřímná, řekla bys  mi proč pláčeš - ale neřeklas mi to. Ta  jeho poznámka byla  tedy namístě..." A dál se již na nic neptal a odešel. 

Ach jo, tož tak dopadne člověk, když  nerozumí smyslu slov... Ta příhoda  byla v mém životě sice jen  malou  epizodkou, ale dodnes jsem na ni nezapomněla... 

Nevím proč, ale v něčem mi  připomněla  dnes  populární šestnáctiletou dívku,   Gretu Thunbergerovou…