K napsání tohoto příběhu mě inspiroval výborný kreslený vtip pana Tomáše Gayera o důležitosti matematiky pro praktický život. Připomnělo mi ale i něco dalšího, co s příběhem souviselo… .
Na vyšším stupni základní školy v Žarošicích, tehdy devítiletky, jsme měli osvíceného učitele matematiky, pana učitele Františka Šmída (bohužel již dávno nežije), a ten nás na začátku každé hodiny matematiky deset minut „trápil“ přemrskáváním násobilky, později matematických vzorečků, jako je obvod kruhu, plocha kruhu, obsah krychle a podobně. Říkával: „Kdyby vás, žáci, někdo o půl noci zbudil, musíte to odříkat jako když bičem mrská." Ó, jak jsme ho za to tenkrát nenáviděli - ó, jak jsem mu za to dodneška vděčná…
Ale jeho snaha měla pro mne, tehdy jedenáctiletou žákyni šesté třídy, kdysi i nemilou - až trapnou dohru, na kterou dodnes vzpomínám.
Začínala kdysi hodina matematiky, do třídy vstoupil pan učitel Šmíd a začal nás jednoho po druhém vyvolávat a zkoušet násobilku. Nejdřív ty pohotovější žáky z předních lavic, a pak ty pomalejší z těch zadních. Když vyvolal žáka Frantu Kl…. z předposlední levice a zeptal se ho kolik je sedmkrát osm, nastalo mlčení…Učitel ho po nějakou dobu nechal trapně stát v lavici, ale když se žádné odpovědi nedočkal, rozčilil se - a mně, co jsem seděla ve druhé lavici, přikázal, abych zašla o poschodí níž do čtvrté třídy a přivedla žáka Antonína P….. Poslechla jsem, ale když jsem Toníka vedla po chodbě a on se mě zeptal proč ho vedu do naší třídy, řekla jsem mu: „Víš, pan učitel Šmíd nás zkouší násobilku a Franta Kl…. neví kolik je 7 x 8." Já totiž tenkrát vůbec netušila, že mu to říkat nemám... Vstoupili jsme spolu do třídy, učitel se ho hned u dveří zeptal kolik je sedmkrát osm a on zvučným hláskem odpověděl: „Sedmkrát osm je padesát šest.“ Učitel ho pochválil, ale hned se ho zeptal: „ A neřekla ti žákyně K….á na co se tě budu ptát?“ A on po pravdě odpověděl: „Ano, já jsem se jí na to zeptal, a ona mně to řekla.“
Učitel poslal malého Toníka zpět, ale mně okamžitě přikázal, abych mu přinesla svoji žákovskou knížku a do té mi napsal poznámku: „ Žákyně Miroslava K…..á není upřímná.“ Protože jsem ve svých jedenácti letech ještě netušila co slovo upřímnost znamená, a nevěděla proč mi to tam poznámku napsal, považovala jsem jeho poznámku za nespravedlivou, přišlo mi to líto, a já se rozbrečela…
O přestávce se v naší třídě zastavil učitel občanské výchovy Josef B…, viděl, že pláču, zřejmě si myslil, že se mi stalo něco vážného, a zeptal se mě proč brečím. Styděla jsem se mu to říct a tak jsem mlčela. Na lavici ležela moje rozevřená žákovská knížka, nahlédl do ní a ptá se: „Ty brečíš kvůli té poznámce že jsi neupřímná?“ Přisvědčila jsem, že ano. „No vidíš, pan učitel Šmíd ale má pravdu, nejsi upřímná… Kdybys byla upřímná, řekla bys mi proč pláčeš - ale neřeklas mi to. Ta jeho poznámka byla tedy namístě..." A dál se již na nic neptal a odešel.
Ach jo, tož tak dopadne člověk, když nerozumí smyslu slov... Ta příhoda byla v mém životě sice jen malou epizodkou, ale dodnes jsem na ni nezapomněla...
Nevím proč, ale v něčem mi připomněla dnes populární šestnáctiletou dívku, Gretu Thunbergerovou…
