Něco "veselejšího," třeba jak jsem se topila...

Blíží se konec srpna,  horko je stále  téměř tropické, ti kteří mohou,  jsou u vody, anebo tráví polední dny prázdnin někde v ZOO, nebo  s dětmi na výletech, které jim možná slíbili již na začátku prázdnin.  

 A tož jsem si řekla v tomto smutném, stále ještě koronavirovém čase, že vám napíši něco "veselejšího," třeba o tom, jak mě po prve oklamal dospělí, anebo jak jsem se kdysi  topila.

Začnu trochu zeširoka. V mé dávné  vzpomínce -  jak jsem se cítila po prve oklamána, figurují nejen moji rodiče, ale i cizí pan fotograf. Bylo to opravdu dávno, byla jsem ještě malé, asi tak dvouleté dítě. Naší dědinu tehdy navštívil  jakýsi potulný fotograf a přemlouval občany,  aby se nechali vyfotografovat. Fotografování bylo  tehdy vzácné, málokdo  měl doma fotoaparát. Zabouchal i na naše dveře,  elektrický zvonek v dědině neměl téměř nikdo,  rodiče mu otevřeli  a byli pro - aby vyfotografoval mne, jejich  dcerku. . 

Maminka mě oblékla do pěkných šatiček s kanýrkama,  na hlavu mi přivázala bílou mašli, posadila mě na dřevěné zábradlí na náspi,  a  vedle mne položila talířek  třešní. Pan fotograf si mezitím přichystal  stojan s fotoaparátem, stoupl si za  tu "bedýnku s otvorem"  a  řekl mi: "Hezky seď,  nehýbej se,  a koukej tady naproti do té dírky, vyletí z ní  ptáček.“ (A rodiče mu přisvědčovali). Já,  tenkrát celá natěšená, koukala napjatě do  objektivu  - a ono nic… Žádný ptáček z něho nevletěl. První velké zklamání… Pak nám fotograf poslal malou černobílou fotečku jak tam sedím u toho talířku  třešní. Ta malá fotka (6 x 9 cm) byla dlouhou dobu mezi ostatními fotografiemi v rodinném albu, ale  pak se najednou ztratila -  a dnes již není bohužel k nalezení.

A jak to bylo s tím mým topením? To bylo horší -  a bylo to  dvakrát...  Život v jihomoravské dědině ve 40. letech minulého století nebyl růžový. Vodovody tam zavedeny nebyly,  pitné vody bylo málo, chodilo se pro ni s kýbly a vážkami na ramenou  přes  půl dědiny. Pokud měl někdo doma studni s  pumpou, nebo s  řetězem a rumpálem,  málokdy to byla voda  pitná. Většinou byla vhodná jen pro dobytek, nebo na zalévání.

My jsme doma studnu s pumpou  měli, ale voda v ní byla tak „tvrdá,“ že se v ní nedalo vůbec  prát. Mýdlo, nebo prací prášek, se v ní okamžitě srazily v tuhou  bílou hmotu, která plavala na povrchu.  A také nebyla vhodná k vaření, byla strašně hořká. Byla vhodná jen pro drůbež nebo  na zalévání zahrádky. Proto  se v té době v každé chalupě chytala "měkká" dešťová voda,  dýšťůvka,“ na praní z rýn (ze střešních okapů) do kýblů, a pak se nalévala do dřevěných škopků.

Náš větší dřevěný škopek s dešťovou vodou  stával doma na  náspí (na verandě) a  stále vzbuzoval moji pozornost. Byla jsem tehdy opravdu  hodně malinká,  když jsem si k tomu škopku  přinesla z kuchyně malou stoličku, stoupla jsem si na ni a prstíkem ve vodě  posunovala jakési malé dřívko, které jsem považovala za lodičku…  A jak jsem se tam tak pořád nakláněla  - najednou žbluňk - po hlavě jsem do toho škopku spadla. Vzpomínám, že jsem chtěla volat maminku, ale nešlo to, jenom to kolem mne žbluňkalo...  Měla jsem ale štěstí.  Maminka, která  byla naproti v kuchyni, něco podezřelého zaslechla, přiběhla  a ze škopku mě vytáhla,.

 A jak to bylo s tím mým druhým  topením? To jsem měla asi šest roků a moje mladší sestřička čtyři. To  už naši rodiče nechytali dešťovou vodu na praní do škopků, ale do "betónu.“ To byla na dvoře pod střechou studna z betonových skruží, zapuštěných do země. Do té sváděli dešťovou vodu přímo plechovou rýnou.  Aby do ní  nepadalo smetí, nebo nedejbože drůbež – a neutopila se, opatřil ji tatínek masivním dřevěným poklopem (deklem). A aby se voda ze studny snadněji kýblem nabírala, udělal ten poklop dvojdílný, otvírací, a ty dvě části spojil železnými panty. 

Kdysi odpoledne odešli oba naši rodiče na pole a my se sestrou jsme zůstaly samy  doma. Slíbily jsme, že budeme hodné, a sousedka jim slíbila, že na nás dohlédne. Ale znáte to - děti… Nejdřív jsme si hrály pokojně s panenkami, ale pak jsme začaly běhat po dvoře,  hrály jsme se „na honěnou," „na schovávanou“  - a podobně....

Nakonec  jsme se tak rozdováděly, až jsem v zápalu hry - té honičky po dvorku prudce vyskočila na ten dřevěný kryt, zrezivělé panty poklopu  praskly,  jeho polovina se pode mnou propadla do studny -  a já s ní.  Vody tam bylo tenkrát tak do tří čtvrtin –  z části jsem se do ní  namočila – a  v poslední chvíli jsem se rukama zachytila  okraje studny. Její okraj  byl ale poměrně hodně široký, snažila jsem se těma mýma ručkama vytáhnout nahoru,  ale nešlo to. Ruce jsem měla krátké a slabé, tak-tak že jsem se udržela nad vodou -  zoufale  jsem volala o pomoc. Moje malá, čtyřletá sestra,  jen bezradně pobíhala kolem, nevěděla co dělat. Bylo  štětí, že se k nějaké pomoci neodhodlala, kdyby  spadla do studny za mnou,  mohly jsme se v ní utopit obě.

A zase jsem měla štěstí. Ten můj zoufalý křik uslyšela za plotem sousedka, přiběhla se podívat co se u nás na dvorku děje, a ze studny mě vytáhla. Pak mě převlekla do pyžámka  a strčila  do postele pod duchnu, takže díky ní - "strážného anděla," mi byl zachráněn  život.

A závěr? Prostě, v létě číhá na člověka, ale  hlavně na děti,  spousta   různých nástrah a nebezpečenství. Dávejme proto pozor na sebe, ale hlavně na naše děti. Neštěstí číhá všude, každou chvíli na ně někdo doplatí. Stačí sledovat zprávy v televizi. Přeji vám pěkný zbytek prázdnin i vaší dovolené.