Blíží se konec srpna, horko je stále téměř tropické, ti kteří mohou, jsou u vody, anebo tráví polední dny prázdnin někde v ZOO, nebo s dětmi na výletech, které jim možná slíbili již na začátku prázdnin.
A tož jsem si řekla v tomto smutném, stále ještě koronavirovém čase, že vám napíši něco "veselejšího," třeba o tom, jak mě po prve oklamal dospělí, anebo jak jsem se kdysi topila.
Začnu trochu zeširoka. V mé dávné vzpomínce - jak jsem se cítila po prve oklamána, figurují nejen moji rodiče, ale i cizí pan fotograf. Bylo to opravdu dávno, byla jsem ještě malé, asi tak dvouleté dítě. Naší dědinu tehdy navštívil jakýsi potulný fotograf a přemlouval občany, aby se nechali vyfotografovat. Fotografování bylo tehdy vzácné, málokdo měl doma fotoaparát. Zabouchal i na naše dveře, elektrický zvonek v dědině neměl téměř nikdo, rodiče mu otevřeli a byli pro - aby vyfotografoval mne, jejich dcerku. .
Maminka mě oblékla do pěkných šatiček s kanýrkama, na hlavu mi přivázala bílou mašli, posadila mě na dřevěné zábradlí na náspi, a vedle mne položila talířek třešní. Pan fotograf si mezitím přichystal stojan s fotoaparátem, stoupl si za tu "bedýnku s otvorem" a řekl mi: "Hezky seď, nehýbej se, a koukej tady naproti do té dírky, vyletí z ní ptáček.“ (A rodiče mu přisvědčovali). Já, tenkrát celá natěšená, koukala napjatě do objektivu - a ono nic… Žádný ptáček z něho nevletěl. První velké zklamání… Pak nám fotograf poslal malou černobílou fotečku jak tam sedím u toho talířku třešní. Ta malá fotka (6 x 9 cm) byla dlouhou dobu mezi ostatními fotografiemi v rodinném albu, ale pak se najednou ztratila - a dnes již není bohužel k nalezení.
A jak to bylo s tím mým topením? To bylo horší - a bylo to dvakrát... Život v jihomoravské dědině ve 40. letech minulého století nebyl růžový. Vodovody tam zavedeny nebyly, pitné vody bylo málo, chodilo se pro ni s kýbly a vážkami na ramenou přes půl dědiny. Pokud měl někdo doma studni s pumpou, nebo s řetězem a rumpálem, málokdy to byla voda pitná. Většinou byla vhodná jen pro dobytek, nebo na zalévání.
My jsme doma studnu s pumpou měli, ale voda v ní byla tak „tvrdá,“ že se v ní nedalo vůbec prát. Mýdlo, nebo prací prášek, se v ní okamžitě srazily v tuhou bílou hmotu, která plavala na povrchu. A také nebyla vhodná k vaření, byla strašně hořká. Byla vhodná jen pro drůbež nebo na zalévání zahrádky. Proto se v té době v každé chalupě chytala "měkká" dešťová voda, dýšťůvka,“ na praní z rýn (ze střešních okapů) do kýblů, a pak se nalévala do dřevěných škopků.
Náš větší dřevěný škopek s dešťovou vodou stával doma na náspí (na verandě) a stále vzbuzoval moji pozornost. Byla jsem tehdy opravdu hodně malinká, když jsem si k tomu škopku přinesla z kuchyně malou stoličku, stoupla jsem si na ni a prstíkem ve vodě posunovala jakési malé dřívko, které jsem považovala za lodičku… A jak jsem se tam tak pořád nakláněla - najednou žbluňk - po hlavě jsem do toho škopku spadla. Vzpomínám, že jsem chtěla volat maminku, ale nešlo to, jenom to kolem mne žbluňkalo... Měla jsem ale štěstí. Maminka, která byla naproti v kuchyni, něco podezřelého zaslechla, přiběhla a ze škopku mě vytáhla,.
A jak to bylo s tím mým druhým topením? To jsem měla asi šest roků a moje mladší sestřička čtyři. To už naši rodiče nechytali dešťovou vodu na praní do škopků, ale do "betónu.“ To byla na dvoře pod střechou studna z betonových skruží, zapuštěných do země. Do té sváděli dešťovou vodu přímo plechovou rýnou. Aby do ní nepadalo smetí, nebo nedejbože drůbež – a neutopila se, opatřil ji tatínek masivním dřevěným poklopem (deklem). A aby se voda ze studny snadněji kýblem nabírala, udělal ten poklop dvojdílný, otvírací, a ty dvě části spojil železnými panty.
Kdysi odpoledne odešli oba naši rodiče na pole a my se sestrou jsme zůstaly samy doma. Slíbily jsme, že budeme hodné, a sousedka jim slíbila, že na nás dohlédne. Ale znáte to - děti… Nejdřív jsme si hrály pokojně s panenkami, ale pak jsme začaly běhat po dvoře, hrály jsme se „na honěnou," „na schovávanou“ - a podobně....
Nakonec jsme se tak rozdováděly, až jsem v zápalu hry - té honičky po dvorku prudce vyskočila na ten dřevěný kryt, zrezivělé panty poklopu praskly, jeho polovina se pode mnou propadla do studny - a já s ní. Vody tam bylo tenkrát tak do tří čtvrtin – z části jsem se do ní namočila – a v poslední chvíli jsem se rukama zachytila okraje studny. Její okraj byl ale poměrně hodně široký, snažila jsem se těma mýma ručkama vytáhnout nahoru, ale nešlo to. Ruce jsem měla krátké a slabé, tak-tak že jsem se udržela nad vodou - zoufale jsem volala o pomoc. Moje malá, čtyřletá sestra, jen bezradně pobíhala kolem, nevěděla co dělat. Bylo štětí, že se k nějaké pomoci neodhodlala, kdyby spadla do studny za mnou, mohly jsme se v ní utopit obě.
A zase jsem měla štěstí. Ten můj zoufalý křik uslyšela za plotem sousedka, přiběhla se podívat co se u nás na dvorku děje, a ze studny mě vytáhla. Pak mě převlekla do pyžámka a strčila do postele pod duchnu, takže díky ní - "strážného anděla," mi byl zachráněn život.
A závěr? Prostě, v létě číhá na člověka, ale hlavně na děti, spousta různých nástrah a nebezpečenství. Dávejme proto pozor na sebe, ale hlavně na naše děti. Neštěstí číhá všude, každou chvíli na ně někdo doplatí. Stačí sledovat zprávy v televizi. Přeji vám pěkný zbytek prázdnin i vaší dovolené.
