Kdo by se měl omlouvat, aneb jak vidím Habermannův mlýn já?

Když se před nedávnem objevily v tisku zprávy o odkrytém hrobě „násilně odsunutých Němců“ zdvihla se vlna pozdvižení a nevole Čechů k vlastním předkům. V poslední době se o poválečných zločinech opravdu hodně diskutuje a tak mě ani nepřekvapil projev prezidenta Klause (ačkoliv tohoto pána moc nemusím, ale ve spoustě věcí se nedá, než s ním souhlasit) o uvědomění si nás, potomků, že skutečně si poválečné zločiny v ničem nezadají se zločiny války samotné.

Ještě v pondělí jsem se chystala napsat článek o filmu Habermannův mlýn, který jsem o víkendu shlédla a opět zjišťuji, že už nejsem zdaleka první, kdo má potřebu jeho děj komentovat. Ovšem musím překvapivě konstatovat, že dochází právě k tomu, před čím nás prezident Klaus varuje a zdaleka není prvním prezidentem, který tak činí.

Film je zajímavě natočen, já jsem tuto dobu nezažila a nejsem ani hltač válečných událostí, abych znala dějiny pomalu den po dni. Přesto nějaký postoj k válce zaujímám už od dětství, vím, že je to zlo, pro které neexistuje slovo omluvy, ani možnost pochopení. Ale když se na film podíváte pozorně, nabudete dvou nesporných dojmů, válka nás vlastně jen „lízla“ a ve skutečnosti se tu nic moc nedělo a pak jediný charakterově rovný jedinec ve vesnici plné Čechů je Němec. Tvůrci se sice snažili nastínit, že i zde byl zcela nesporný důkaz o jeho podílu na vraždách tamějších českých obyvatel těsně před koncem války, aby se dílu nedalo nic vytknout, protože lynč, který na zrádci byl poté páchán byl přece ve stylu oko za oko, zub za zub, ale právě tímto se váš soucit a obdiv k německému hrdinovi jenom zvýší, protože vy jediní znáte přece pravdu.

Možná, kdyby tvůrci svou kamerou nezabraly zamřížovaná okénka „prasečáku“ se židovskými dětmi jen z velké dálky, ale prošli pěkně vagon po vagonu vnitřkem, měli bychom z filmu trošku jiný dojem. Takhle se nemůžu ubránit pocitu, že vlastně nemám být na co hrdá, když jsem Češka.

Já to však stále cítím jinak, možná bohužel pro tvůrce, stále se domnívám, že nikdo v dnešní době nemá právo odsoudit tehdejší zločiny, nikdo z nás (mladších) nezakusil ten absolutní pocit bezmoci člověka, kterému před vlastními zraky jiný člověk ničí vše, co má. Zabíjí jeho nejbližší, zcela bez důvodu, jen tak, protože je válka a nikdo z nás nebyl v situaci, kdy si po takové ztrátě přestal vážit nejen svého života, o jehož smysl tímto vším přišel a zbyla mu jen touha se pomstít. Pořád nedokáži pochopit, když Německo nemá potřebu omlouvat se donekonečna zbytku světu za své zločiny, proč máme tu potřebu my? Ať se stalo, co se stalo, nikdo z nás už na tomto faktu nic nezmění a dneska už bohužel nemáme možnost tolik slyšet o bezmoci, bezpráví, děsu a neštěstí od lidí, kteří tehdy žili, protože už jich mezi námi je opravdu hodně málo a většina se snaží o jediné – spásné zapomnění.

Já nechci popřít, že se nestala spousta křivd, ale jednu pravdu prostě neskryjete, Čechům přes jakýkoliv vztek a vybíjení nevinných (pro ně) zrádců jedna úcta k životu zůstala a to dětskému, protože neměli potřebu vybít si svůj vztek na všech, bez rozdílu, jen díky tomu, že promluvil německy. Možná se mýlím, ale o dětských kostrách v hromadných hrobech jsem opravdu ještě nečetla, můžete to samé říci o Němcích?