Já jsem Bůh, kdo je víc???

Když se vám takhle v půl čtvrté ráno nasune do postele skoro čtyřletý junior, který to nedělá, víte, že máte problém. Trvalo mu asi půl hodiny, než z něj konečně vypadl důvod noční návštěvy. Bolelo ho ouško.

První pomoc v podobě propláchnutí ucha peroxidem se jaksi míjela účinkem, takže jsme o půl páté vzbudili společně tatínka a dostal nelehký úkol zajít do nemocnice na pohotovost, protože s přibývajícím hlášením „že to ouško fakt bolí“ mi bylo jasné, že do normálních ordinačních hodin náš syn prostě nevydrží. Vyzbrojeni průkazkou pojištěnce a patřičně velkým obnosem, aby mohli zaplatit regulační poplatek vyrazili do brzké ranní tmy.

V nemocničním vstupu se jich ujala ochotná paní recepční, které pouhý pohled na juniorovu zakuklenou hlavu naznačil s jakým problémem přichází. Jako první je poslala zaplatit již onen zmiňovaný regulační poplatek ve výši 90 korun. Už jen z tohoto úhlu pohledu se manžel domníval, že bude jasná neodkladnost vyšetření, ale při pohledu na přicházejícího nevrlého primáře oddělení ho veškerý optimismus přešel, přece jenom bylo pět hodin ráno.

Jako první si vyslechl, že je rodič na dvě věci, protože synovi musí uši pořádně vyčistit až chudák pan doktor. Nesouhlas, který dával syn najevo už při pouhém čištění zdravého ucha byl jasným znakem toho co bude nejspíš následovat. Po prohlídce bylo zřejmé, že „se to ucho teda píchne“ jak celkem stručně, nahlas a jasně vyjádřil primář směrem k manželovi vůbec nedbaje vyděšeného pohledu v očích našeho syna, který ač ho bolelo ucho, není hluchý.

Když se k němu přiblížil s „nástrojem hrůzy“ samozřejmě, že od vyděšeného dítěte, kterému se celou dobu nevěnoval, ani s ním nepromluvil, jako by se ani nejednalo o jeho ucho, přišla naprosto adekvátní zděšená reakce, provázená křikem znícím celou nemocniční chodbou a doprovázená zuřivým kopáním s vypětím všech sil, kterých je jen čtyřleté dítě schopné.

„No to snad není pravda, to jsem ještě nezažil, jemu už někdy píchali ucho, že tak vyvádí??? Podržte si laskavě to dítě pořádně!!!“ zněla nejspíš také adekvátní reakce primáře ušního oddělení.

Nebudu to dále dramatizovat, syna se podařilo zpacifikovat, ucho „píchnout“ a následně i uklidnit a doma uspat. Po probuzení z něj vypadla jen jedna věta. „Já sem se toho pana doktora strašně bál, maminko“.

Mrzí mě dnes, že jsem byla zastáncem lékařů z Vysočiny při jejich akci „Děkujeme – odcházíme“, že jsem chápala jejich požadavky, že jsem chápala nutnost takové akce, že jsem soucítila s jejich těžkým životem. Možná je to díky tomu, že doktory tak často nenavštěvuji ani já, ani moje děti a ti, ke kterým chodím, jsou opravdu lidé na svém místě. Protože stačilo tak málo, citlivý lidský přístup k malému dítěti, které by přes svůj strach dokázalo uvěřit doktorovi, že mu pomůže a přesto, že by se zákrok neobešel bez bolesti, rozhodně se mohl obejít bez psychického traumata, které vůbec nebylo nutné.

Doufám, že tento primář tričko s nápisem akce na sobě nikdy neměl, protože po dnešním zážitku bych ho skutečně poslala ke všem čertům!