Byl jednou jeden dům…

Koupit byt v domě zahrnujícím 48 bytů, mi nepřipadalo tak strašné, když jsme do toho šli. Sice více hlav, více ví, ale taky se více různí jejich názor na hledání společného řešení, to mi v tu chvíli asi mělo dojít, nicméně teď už pozdě „bycha honiti“.

V srpnu 2009 naplnil náš byt tolik očekávaný pocit štěstí z právě narozených dvojčat a taky řevu – dvojhlasného. Znáte určitě všichni onu známou situaci, byť jen z televizních obrazovek, kdy po špičkách neslyšně zavíráte dveře od místnosti za níž dítě konečně usne a modlíte se, ať proboha aspoň hodinu spí, protože tlačítko „on- off“ na zádech jaksi postrádá, a teď si to představte dvakrát.

V září 2009 došlo v našem domě na plánovanou výměnu stoupaček představující 6 týdnů vrtání, sekání, mlácení a ohlušujícího rámusu po celém domě. Mnoho chytrých sousedů ve stejné chvíli začíná s kompletní rekonstrukcí celého bytového jádra, domnívajíc se, že vše se ztratí v jednom velkém rámusu. A tak již s dvoudenním předstihem máme pocit, že na nás spadne strop, u souseda nad námi se již začalo.

Někdy, tuším, na začátku prosince roku 2009 přemýšlím kolik celistvých zdí může zůstat v bytě, kde se již tři měsíce neúnavně vrtá a zabývám se i otázkou, jak dlouho udrží zeď, teď již zřejmě podobná ementálu, další 4 patra nad sebou. V tu dobu vrtání ustává.

Zcela pohlcena kolotočem kolem dvojčat, kdy jsem bušila do topení vždy ve chvíli, kdy holky konečně usnuly a ze zhora se ozvalo neúnavné „vrrrrrrrrrrrrr“ tuto situaci přijímám s neskrývanou radostí. Holkám je 5 měsíců a ač byly předtím zřejmě hluché, teď již nejsou a vzbudí je opravdu cokoliv.

Mezi tím vším kolotočem nadávám (ač sama kuřák) i na druhý výrazný problém společného soužití a to jsou sousedé kuřáci ve vyšších patrech nad námi. S povzdechem skoro denně odfoukávám z čistého prádla housenky popela, odklepnutého z cigarety kdesi nad námi a ulpěného na mém čistém prádle a směrem vzhůru pronáším tiše něco o kreténech, doufajíce, že jednou ten vajgl nepřistane přímo na oblečení a nevypálí zde slušivou díru přímo uprostřed zad, případně nespadne do kočáru a nezažehne požár. Ale mlčím, skřípu zuby, to je holt daň za to, že bydlíme v paneláku.

Nastává krásný předvánoční čas, okna se rozsvítí tisíci tržnicových světélek a na mě sedá krásná nostalgie. V domě je, zdá se, krásný klid- konečně. Až jednou večer zjistím, že předvídal pověstně mnohem větší bouři, než jsem si dokázala představit.

Tato bouře je asi pětadvacetileté vyžle, které kdesi našel náš soused, bydlící nad námi a mám pocit, jako by jí vyzvedl z neúspěšného castingu na dabování filmu pro dospělé. Neúspěšného proto, že to co začalo nad našimi hlavami znít noc co noc, den co den, asi tak co dvě hodiny, připomíná velmi nešťastně nadabovaný pornofilm. Po pár týdnech neustálého hýkání, vzdychání a řevu si začínáme zvykat na stále se opakující intenzitu, sílu a komedii, která se ze zhora ozývá. Nejhorší na všem je, že nikdy nepoznáme, kdy dotyčná dáma dospěla svého vrcholu, protože mezi výkřiky typu „jo, jo, jo, bože ano miláčku“ a fází finále není žádný rozdíl. Půl hodiny umělého řevu a pak ticho, buď se po pěti minutách zopakuje to samé a nebo je už klid, takže pravidelně usínáme až po druhé hodině ranní.

Po půl roce už se baví celá ulice, kromě nás. Vystupujeme právě z auta obtěžkáni taškami z nákupu a jako první slyšíme ono známé: „jo,jo, jo“. Užasle sledujeme v pravé poledne zvědavé hlavy sousedů v oknech nyní už i přilehlých domů v ulici, aby ne, když nad naším bytem je okno dokořán. U výtahu přemýšlíme, zda ona dáma dojde k vrcholu během naší cesty domů a my pak budeme mít už v bezpečí bytu konečně klid, když nás vítá nejstarší dcera se slovy, že se tak děje již hodinu.

Stále se uklidňujeme myšlenkou, že frekvence kopulační činnosti našich sousedů se časem určitě sníží, možná se ona dáma něco přiučí a přestane svůj divoký orgasmus, čítající hodinu až dvě, hrát tak strašně nepřesvědčivě jako doposud a třeba se jim narodí děti a bude konečně klid. Ale bohužel se tak nestává. V noci nám budí děti, po ránu nás a během oběda nám svým strašlivě hraným vzrušením v síle mnoha decibelů kazí chuť k jídlu, postupem času i k samotnému sexu u nás doma, ačkoliv nám podobné doprovodné jevy znějící opravdově nevadí běžně ani v mnohem vyšší hlasitosti. O pobavených návštěvách, leckdy přespávajících bohužel právě přímo pod „místem činu“ ani nemluvím.

Přes vše se však lze přenést a tak si jednoho dne uvědomuji, že už jí neslyším každý den, přesto že dřív jsem jí slýchala i v bytě rodičů mého muže, vzdáleného od našeho bydliště 150 km. Odpovědí mého muže na toto zjištění bylo jen strohé: „ ty taky??“ Ale opravdu se frekvence snížila, opět slyším onu dámu asi až po dvouměsíční pauze – prázdninové, což vysvětlilo vše a od září letošního roku začala nanovo. I když nutno dodat že ne dennodenně, pouze každý čtvrtek ve dvě v noci, v pátek v šest a v osm ráno, v sobotu a v neděli mě naštěstí nebudí a díky tomu, že obědváme později ani netvoří kulisu k jídlu a pak je celý týden až na pár výjimek klid až zase do čtvrtka.

V tu dobu mám doma jiné starosti a možná díky nim už nevnímám vše, co se nahoře odehrává, nejvíc energie věnuji tomu, aby mi naše akrobatka (jedna z dvojčat, teď už roční), nezůstala viset za zadnici až u stropu, protože výšky jsou pro ni největším lákadlem.

Stále oklepávám popel z vypraného prádla, vtipně přilepený vždy na bílé části oblečení. Že se nikdy netrefí do černého. Až jednou na prádle nacházím přiškvařený kus i s vajglem uprostřed, utvrzující mě v mé nedávné obavě o vlastní bezpečnost. Sedám a píši hromadný e-mail s žádostí vůči majitelům bytu nad námi, aby se zdrželi takového konání, neházeli mi vajgly na prádlo a pokud nemají na popelník, že jim ho ráda věnuji.

Za tři dny přichází odpověď na naprosto jinou otázku, vtipně právě od souseda nad námi, kde si stěžuje na nepřizpůsobivé sousedy, kteří svým kouřením na balkoně zničili jeho šanci otevřít si balkónové dveře, vyvětrat a ti co vtipně kouří doma na WC zase zapříčili, že svůj nově nainstalovaný protipožární systém vyhodil do koše, jako zbytečný, když reagoval na cigaretový kouř. Připojuje se tímto k mé stížnosti, navrhuje aby byl v domě zaveden absolutní zákaz kouření, kuřáci vyhnáni se svou cigaretou na ulici před dům a vše se projednalo na schůzi majitelů bytů pod heslem spokojeného soužití všech.

Protože jsem to já, kdo mu kouří pod jeho balkonem, ještě týž večer sedám a píši odpověď. Pokud chce hnát kuřáky 50 metrů od baráku (nebudeme přece omezovat ani práva nekuřáků bydlících v přízemí), mohly by vzápětí následovat další  požadavky - kupříkladu odpůrců česneku, aby se jeho výpary nešířily větrací šachtou, bezdětných párů, aby se křik dětí nešířil domem  a mimo jiné i ten , aby se veškeré sexuální aktivity s vysokou decibelovou silou konaly tamtéž co kouření cigaret, ze stejného důvodu…..spokojeného a klidného soužití 48 bytů v jednom domě.

Pro úplnost dodávám návrh řešení mého muže, který jsem panu sousedovi nepsala, ale možná by mu vyhovoval, cituji:

„To bychom taky mohli zřídit v baráku nějakou komisi na kontrolu chování v jednotlivých bytových jednotkách, která by měla oprávnění kdykoliv kontrolovat, co se v bytech děje a taky by mohla mít k 
dispozici klíče od všech bytů, aby tam mohla nerušeně a nenápadně vstupovat, a tím zajišťovat důkazy proti nepohodlným majitelům bytů.“

Mohla bych začít tím co je na začátku - více hlav více ví, ale má také více řešení na jeden problém a více řešení se vlastně rovná více problémům. Přeji panu sousedovi jen to dobré a jen doufám, že si uvědomí s jakou absurditou se na nás obrátil. Možná by mohl začít ctít heslo: „Nečiň druhým to, co nechceš aby oni činili Tobě.“