Nezaměstnanost a možnosti řešení (esej)

Desatero proti nezaměstnanosti prof. Ing. Kamila Janáčka,CSc, aktivní politika zaměstnanosti

Nezaměstnanost, jako taková, je v České republice fenoménem poměrně mladým. Důvod je prostý - čtyřicet let centrálně plánovaného hospodářství, kdy pracovních míst, ač uměle vytvořených a neefektivních, bylo dostatek pro všechny. Ne každý v reálu pracoval, ne každý se předřel, zaměstnanost byla však plná.

Je to rok 1989, který představuje pro českou společnost významný mezník. Po sametové revoluci došlo k bezpočtu společenských změn, které přinesly mnoho dobrého, ale i nějaká ta negativa. Nejvýznamnější změnou byl přechod na tržní hospodářství a s ním logicky nástup nezaměstnanosti. Jde ve své podstatě o přirozený jev, ale je samozřejmě nutné, aby byla míra nezaměstnanosti udržena na určité úrovni.

To se do roku 1996/7 dařilo poměrně dobře(4%). Přestože propuštěných ze zemědělství bylo poměrně hodně, dokázali se integrovat do nových rozvíjejících se odvětví. Roku 1997 nastala recese a s ní nárůst nezaměstnanosti(9%). Od roku 2003 se změnila metodika vypočítávání míry nezaměstnanosti, která hodnotu snižuje asi o jedno procento proti metodě předchozí. V posledních několika letech se české ekonomice velmi dařilo a míra nezaměstnanosti pomalu a jistě klesala. V roce 2008 se dostala na výborná čísla k hranici 4,5%, což ale bohužel, díky mediální bublině zvané „světová hospodářská krize", dnes už neplatí.

(Dle mého názoru je pojem „krize" velmi silný, a proto by se s ním mělo šetřit. Klasické ekonomické velmoci, typu G7, jsou na konci svého hospodářského cyklu, jejich ekonomiky nerostou, či se dostávají do mírné recese, ale světová ekonomika, díky novým velkým hospodářským hráčům typu Indie a Čína, zřejmě dále poroste! Stejně tak, doufejme, i ekonomika česká. Růst, ač mírný, světového bohatství já nemohu nazvat globální krizí. Možná se mýlím, názor je to subjektivní.) Hlavním tématem mé práce je nezaměstnanost dlouhodobá, kterou tvoří lidé, kteří stráví na úřadu práce více jak 12 měsíců a stále nemohou najít vhodné zaměstnání.

Zatímco celková nezaměstnanost v ČR je ve srovnání s EU pod průměrem, v dlouhodobé nezaměstnanosti jsme na tom mnohem hůře. Přes zlepšující se trend, kdy nezaměstnanost činila kolem zmiňovaných 5%, podíl dlouhodobě nezaměstnaných byl více jak 50%.

Dlouhodobá nezaměstnanost má velký vliv na psychiku lidí. Důležitá, z hlediska návratu člověka do pracovního procesu, je právě délka trvání nezaměstnanosti. Znovuzařazení dlouhodobě nezaměstnaných vyžaduje vyšší náklady než zprostředkování práce osobám, pro které je nezaměstnanost jen krátkou životní epizodou. Dlouhodobá nezaměstnanost je spojena i s velkým výskytem období opakované nezaměstnanosti v průběhu pracovní kariéry jedince. Proces restrukturalizace postihl zejména nekvalifikované občany, kteří spolu s mladistvými, zdravotně postiženými, národnostními menšinami(zejména Romy),ženami s malými dětmi a dále pak lidmi staršího věku (řekněme nad 50let), tvoří skupinu dlouhodobě a opakovaně nezaměstnaných.

Dlouhodobá nezaměstnanost znamená vyřazení z pracovního procesu, a tento fakt s sebou přináší řadů problémů jako ztrátu pracovních návyků, kvalifikace a sociální izolaci. Řada těchto lidí se tak ocitá na okraji společnosti a stává se prakticky nezaměstnatelnou skupinou osob.

Je tedy zřejmé, že v tomto stádiu se nacházejí řešení velmi těžko a rozhodně mezi ně nepatří štědrý sociální systém. Nezaměstnanosti je třeba zejména předcházet a jelikož je to starostí především státu, vidím řešení v aktivní politice zaměstnanosti.

Hospodářský růst je jedním z důležitých faktorů ovlivňujících nezaměstnanost. Obecně platí předpoklad, že růst ekonomiky vyšší než 4% vede ke stagnaci a následnému poklesu nezaměstnanosti. Udržení takto vysokého růstu ve střednědobém horizontu pak může, nikoli musí, vést k udržení nezaměstnanosti lehce nad přirozenou mírou (mezi 4-5%). Není to ovšem pravidlem, proto se nelze spoléhat pouze na ekonomický růst. (Hospodářský boom pracovně nenáročných odvětví zaměstnanost příliš nezvýší narozdíl od služeb, kde je pracovní intenzita obrovská.)

Česká republika dohání vyspělé ekonomiky v produktivitě práce. Na první pohled by se mohlo zdát, že produktivita jde přímo proti zaměstnanosti, protože vysoká produktivita přináší nové technologie a úspory lidského kapitálu, tudíž i vyšší nezaměstnanost. V krátkodobém horizontu ano, do budoucna nikoliv. (Jak píše klasik Henry Hazlitt v knize „Ekonomie v jedné lekci", kapitola „Stroje jako prokletí"- kde vysvětluje iluzi, že stroje berou lidem práci, jako absolutně mylnou. Práce by muselo být neměnné množství, jenže ve skutečnosti jí přibývá. Navíc nové technologie s sebou přináší nová odvětví, kde se tvoří nespočet nových pracovních míst.)

Každý chce co nejlepší výsledky s co nejmenším úsilím, tzn. např. vyrobit více výrobků při vynaložení stejné práce. Při maximalizaci výroby je nezbytným vedlejším produktem nezaměstnanost. Ale my nesmíme zapomínat (jak tomu bylo v minulém režimu), že výroba je cílem a zaměstnanost pouze prostředkem k dosažení toho cíle.

Je nutná deregulace trhů a otevření ekonomiky, což vede k navýšení konkurence, která nutí k co největší produktivitě práce. To by v konečném důsledku mělo zvednout i poptávku po pracovní síle. Poptávka po práci je přímo úměrná poptávce po výrobku, proto je pružný trh výrobních faktorů důležitým aspektem k navýšení zaměstnanosti.

Za významného nepřítele nezaměstnaných považuji odbory. Přeci jen jsou to zástupci těch zaměstnaných a právě pro ně oni vydobýjejí lepší pracovní podmínky a vyšší platy. Nezaměstnaným aktivity odborů naopak škodí. Jejich tlak na vyšší mzdy zdražuje lidský kapitál(práci), tudíž snižuje nabídku práce a zvyšuje nezaměstnanost. Toto není problém jen České republiky, ale celé poválečné Evropy.

Zaměstnanec nezná svou tržní hodnotu a proto má slabou pozici pro vyjednávání. Proto existují odbory, které mu zajistí zlepšení lokálních pracovních podmínek a reálnou tržní hodnotu odměny(tedy jen pokud je jejich členem). To že odbory mohou významně zvýšit reálnou mzdu je klam (viz.další odstavec)

Přílišné zvyšování mezd přináší velké makroekonomické náklady. Stát by měl brát na zřetel, že mzdy nesmí růst rychleji než produktivita práce. Efektem by totiž byla tzv. „mzdová nákaza" a narušení soutěživosti mezi podniky. Nepřiměřené zvyšování mezd je oblíbeným populistickým nástrojem levicových vlád, ale v konečném důsledku pro obyčejné lidi nic neřešícím. Množství peněz v ekonomice se nezdravě zvýší, což přinese logicky také vyšší inflaci. (vyšší mzdy → vyšší poptávka → růst cen) Reálná mzda tedy zůstává na stejné úrovni.

Zástupci „insiderů" ,odbory, by rozhodně měly být apolitické. Když užší vedení, nebo samotný předseda odborů sbírá politické body, za účelem znovuzvolení do senátu, tlakem na vyšší platy, či vyšší minimální mzdu, rozhodně tím nezaměstnaným jen škodí. (Viz. Milan Štěch,od r. 1994 místopředseda a od r.2002 dokonce předseda ČMKOS, přitom člen ČSSD a jeden z mála senátorů, působících v senátu od jeho vzniku,od r. 1996.)

Další faktor ovlivňující nezaměstnanost je zmiňovaná minimální mzda. Zákony o minimální mzdě existují v mnoha vyspělých zemích. Zastánci je ospravedlňují tím, že chtějí zabránit zaměstnavatelům tlačit cenu práce (tedy mzdu) dolů, pod úroveň mezní produktivity dělníků, protože ti jsou při velké nezaměstnanosti nuceni i takovou, pro ně nevýhodnou, práci přijmout. To jest nesporně příznivý sociální efekt minimální mzdy.

Škodlivé důsledky této legislativní úpravy nakonec přehluší ty potenciálně příznivé. Pokud je minimální mzda nezdravě zvýšena (např. jako populistický krok vlády na konci politického cyklu, tj. na konci vládního období), zamezuje osobám s produktivitou nižší, než je minimální mzda vstup na pracovní trh a taktéž vyvolává propouštění zaměstnanců s nižší produktivitou (dle OECD je mezní hranice asi 40% průměrné mzdy).Výsledkem je nerovnováha na trhu práce a velký růst nezaměstnanosti. Minimální mzda je bariéra zabraňující vstupu na pracovní trh méně produktivním, často méně kvalifikovaným pracovním silám (Tzn. že lidé, kteří mají pro zaměstnavatele nižší hodnotu, než je minimální mzda, nejsou zaměstnáni vůbec. Nízká mzda je tak nahrazena nezaměstnaností.)

Základní pravda je taková, že nemůžeme rozdat více bohatství, než je vytvořeno, tudíž dlouhodobě nemůžeme platit pracujícím, jako celku, více, než vyprodukují. Reálné mzdy se odvozují z výroby, ne z vládních nařízení. Stát by proto měl zvážit, do jaké míry a v jakém rozsahu jsou zákony o minimální mzdě nutností.

Podobně špatný vliv na trh práce má přílišné daňové zatěžování pracovní síly. Nejen, že je samo o sobě silně demotivující, ale v porovnání různých ekonomik nám jasně vychází kladný vztah mezi velkou daňovou zátěží a velkou nezaměstnaností. Daně snižují pracovní úsilí!

Stejně tak různé odvody a daně podnikatelů. U nás v České republice je to již takový folklór. Pravicové strany podnikatelům a firmám snižují daně a obyčejní lidé nad tím nechápavě kroutí hlavou. Vždyť právě tyto subjekty se mají nejlépe, proč stát nesníží daně nám, obyčejným lidem? Politické body jdou na konto levice, která se zasazuje o sociálně spravedlivý stát a slibuje 30% daň pro bohaté.

A to je v ČR, řekl bych, kámen úrazu zapříčiněný především čtyřicet let trvající komunistickou hegemonií. Podnikatel je v očích mnoha lidí člověk živící se nepoctivě na úkor ostatních, řádně pracujících. Pravda je ale taková, že malé a střední firmy zaměstnávají nejvíce lidí a mají i největší potenciál dále tvořit nová pracovní místa. Stát jim k tomu musí dát dostatečný prostor. Nástrojů má mnoho, nejde jen o snižování daní.

Krokem správným směrem k potlačení nezaměstnanosti by jistě bylo zjednodušení legislativy. Kroků k založení obchodní společnosti, nebo např. k vyřízení stavebního povolení je velmi mnoho. Navíc tyto procesy a různé čekací lhůty zabírají mnoho času a ekonomiku jen podvazují. Zjednodušení by se mělo týkat i pracovních smluv, aby se pracovní vztah stal pružnějším. Stát má určovat pouze základní standardy ochraňující zaměstnance a ostatní detaily a zpřesnění nechat na dohodě zaměstnavatele a zaměstnance. 

Byrokratická zátěž je v České republice někdy až odrazující. Přitom žebříček „The Wall Street Journal a The Heritage Foundation" pro rok 2008 opět potvrdil, že míra ekonomické svobody úzce souvisí s vyspělostí a blahobytem jednotlivých států. Státy jako Honk-Kong, Singapur, USA jsou v tomto ukazateli na špici a jinak tomu není v ekonomické vyspělosti. Česká republika na nelichotivém 37. místě silně zaostává. Nesrovnávám ji se zmiňovanými velikány v čele, ale stačí se podívat, jaké typy zemí skončili před námi. Botswana, Salvador, Gruzie, Arménie, Chile a také „socialistický ostrůvek "Západní Evropy, Belgie.

Pro malé a střední podniky je dále velmi důležitá snadná dostupnost finančního kapitálu. Každý podnik, i ten finančně zajištěný, využívá hojně cizího kapitálu, tedy úvěrů. Důvod je prostý. Cizí kapitál je výhodnější než vlastní, protože vzniklé úroky jsou nákladem, podnik tedy platí menší daně. (Tj. tzv. „efekt daňové páky" Cizího kapitálu ale nesmí být větší než přiměřené množství, jinak se podnik může hodně zadlužit, což ovlivňuje rozhodování managementu a další úvěry je obtížné získat.)

Programy na zvýšení počtu pracovních míst zkrácením zákonné pracovní doby, realizované ve Francii a Německu jsou velmi naivní, protože nikdy za posledních několik desítek let nevedly ke zvýšení poptávky po práci. Přitom vysvětlení je prosté.

Zkrácení pracovního týdne bez změny hodinové mzdy, tzn. že celkový objem mezd a kupní síla se nezvýší. Zaměstnáno je více lidí, ti dříve pracující chudnou a dotují nové pracující, dříve nezaměstnané. Oproti tomu, kdyby se změnila hodinová mzda tak, aby vydělávali stejně (aby se vlk nažral a koza zůstala celá), musí dojít k zvýšení hodinové mzdy o 33,33 %, což povede ke zvýšení výrobních nákladů, které vyvolají vyšší nezaměstnanost, protože se sníží poptávka po zdraženém výrobku. Nejméně efektivní firmy budou vytlačeny z trhu, nejméně efektivní pracovníci přijdou o místa. Dojde k omezení výroby, vzrostou ceny a za stejné peníze si koupíme méně statků a služeb.

Schvaluji kroky současné vlády, která se relativně snaží podporovat ony malé a střední podnikatele, narozdíl od vlád předchozích, socialistických. Každý rok je schválen tzv. „Národní program podpory podnikání". Publikace obsahuje přehled aktuálních informací o programových podporách v oblasti investičních podpor, poradenských, informačních, vzdělávacích a jiných služeb pro podnikatele a o dalších aktivitách zaměřených na rozvoj podnikání v České republice.

Opatření a změny na trhu práce, které jsou v této úvaze zmíněny, musí být orientovány především na dlouhodobě nezaměstnané. Navíc musí být aplikovány komplexně nikoliv částečně. Jedině včasná reakce státu a aktivní politika zaměstnanosti může vést k potlačení „hospodářské krize"  a z ní plynoucí nezaměstnanosti.

Legislativa a sociální systém by měly být nastaveny tak, aby motivovaly k práci a zároveň neumožňovaly zneužití lidmi jen parazitujícími na systému. „Švédský model" rozsáhlé sítě rekvalifikací, kdy se odmítnutí rekvalifikace rovná ztrátě podpory, považuji osobně za výborný a inspirativní i pro ČR.

Východiskem rozhodně není štědrý sociální systém, prodloužení doby podpory v nezaměstnanosti ani zvyšování daní firmám či podobné politické návrhy ČSSD.

Ondřej Kašák

hlavní zdroje:

Desatero proti nezaměstnanosti prof. Ing. Kamila Janáčka, CSc

Henry Hazlitt: Ekonomie v jedné lekci