Komunismem zdegenerovaný národe český…

Přestaň si neustále stěžovat! Přestaň spílat nad hloupými politiky, kteří údajně mohou za tvá trápení! Přestaň spekulovat, proč má druhý něco více nežli ty! Nekřič, to je nespravedlnost! Raději zvedni svůj zadek a začni něco dělat.

Myšlením komunisté

Čtyřicet let – rudé nadvlády, totality, porušování lidských práv, lží, pohodlného života v pseudojistotě, ničení lidské důstojnosti a morálky, zabíjení individuality a iniciativy, umrtvování talentu, nutnosti být si roven v bídě… to vše a mnohem více negativně ovlivnilo mentalitu českého národa. Bohužel více, než si vůbec jsme ochotni připustit. Řečeno lékařskou terminologií – naše tělo je už zdravé, žijeme v demokracii, ale duše nemalé části české společnosti je stále nemocná. Proto je naše mladá demokracie tak nedokonalá, komunismem zdegenerovaná.

Netřeba si pod souslovím „komunismem zdegenerovaná společnost“ něco představovat, stačí se pouze rozhlédnout. Jaká je? Absolutně nezodpovědná, stále jen čekající na chůvu stát, který má mít za nás, dospělé lidi, zřejmě zodpovědnost. Společnost až hnusně závistivá, ve které jsou slova podnikatel a zloděj synonymy. Společnost, kde spravedlnost znamená jediné - mít stejně. Společnost, která si volí své reprezentanty snad jen proto, aby na ně mohla čtyři roky nadávat. Společnost věčně a se vším nespokojená, zároveň neochotná cokoli pro změnu obětovat. Společnost, jejíž členové si zvykli hledat chyby a vinu všude, jen ne u sebe.

Chápu, že si lidé zvykli na neodpovědnost, vždyť čtyřicet let nemohli svobodně volit. Ano, to potom chápu, že si zvykli říkat – to ne já, to stát, to strana, to politici. Ale nyní? Je přeci demokracie a těm, kteří si to ještě v hlavě nepřepnuli, musím s politováním oznámit, že vše, co jsme si tu za posledních 20 let nadrobili, včetně státního dluhu, je jen a jen naše chyba a naše odpovědnost. Nadávat? Ano! Ale jedině na sebe! Já špatně zvolil, já se nechal opět nachytat a já byl hloupý a naivní. Proč do toho plést Paroubka nebo Topolánka? Myslím si, že bych to dělal lépe? Do toho! Nestačí prášit 3x týdně v oblíbené hospůdce! Obětuji se! Omezím koníčky, uberu čas rodině, založím iniciativu, stranu nebo sdružení a začnu být aktivní! Kdo nám brání?

Zklamala vás demokracie? Nenaplnila se vaše očekávání do ní vkládaná? Stěžujete si, kam jsme to dopracovali? Dokud budeme přemýšlet jako komunisté, je nám demokracie na nic.

Solidarita není rovnostářství, aneb kde je spravedlnost?

Spravedlnost je pojem složitý a těžko uchopitelný, protože každý ji vnímá zcela odlišně. Dalo by se říci, že je to pojem relativní. Já tvrdím, a je to pouze můj osobní názor, že život je skutečně nespravedlivý. Už proto, co každý z nás dostane do vínku, nebo pro některé opravdu složité a smutné osudy lidí. Rozhodně ale nesouhlasím s komunistickým degenerátem, který považuje za největší nespravedlnost to, že zrovna on není bohatý.

Právě kvůli existující nespravedlnosti je mezi námi malé procento těch, kteří se o sebe sami postarat nedokážou i kdyby chtěli sebevíce. Proto by v každé vyspělé společnosti měla fungovat solidarita. Přesně řečeno a to dvakrát podtrhuji – solidarita mezi skupinou těch, kteří se o sebe mohou postarat s těmi, kteří nemohou. Všimli jste si, že ti, kteří se o sebe postarat nechtějí, zůstali vně našeho kruhu solidarity? V takovém případě je dobrovolná míra solidarity vždy vysoká, protože je to lidské.

Komunismem zdegenerovaná společnost však vyžaduje solidaritu bohatých s obecně chudšími. (Co znamená chudý, že nejezdím na zahraniční dovolené?) Jistě! Pokud nemám kozu já, nebude jí mít ani soused! Nebo ať kouká půlku navalit! V naší postižené společnosti se nezkoumá, proč jste bohatý, jestli si to čirou náhodou nezasloužíte. Máte maserati a tečka, jste podezřelý. Míru solidarity lze v takovém případě odhadnout asi takto – O jakou část spravedlivého výdělku lze oloupit pracovitého člověka a dát to občanovi slabšímu, prostě tak, aby v zemi existoval sociální smír. Dobrovolná míra této solidarity je mnohem menší, než v případě solidarity s nemohoucími či znevýhodněnými.

Bohužel neexistuje žádná ekonomické teorie ani žádný vzoreček, který by stanovil ideální hladinu solidarity (zdanění) ke spokojenosti všech. Větší část společnosti zastává názor, že jedině progresivní zdanění je spravedlivé a solidární. Já osobně, na rozdíl od sebevědomé většiny, nedovedu zodpovědně odůvodnit, proč by jeden měl přispívat desetinou a druhý třeba celou polovinou výsledku své práce, zvláště pak mají li oba hlavu na krku, dvě zdravé ruce i nohy. Ale jsem přesvědčen, že čím bohatší člověk jest, tím úměrně více by měl i přispívat. (rovná daň)

Naše postkomunistická společnost by si měla uvědomit, že prosperity nikdy nedosáhne pouhým přerozdělováním z jedné hromádky na druhou. Vždyť je to prosté, ze sta holých zadků nemůže vzniknout nic jiného než jedna velká holá pr...! Pokud je lid chudý, je i stát chudý! Naopak bohatý stát není ten, který vezme lidem vše od svobod po jmění, a pak po kapkách vrací, komu uzná za vhodné. Bohatý stát je tvořen bohatými lidmi! Bohatí lidé nejsou žádní zloději, nepřátelé ani vykořisťovatelé. Bohaté lidi naopak potřebujeme. Platí daně, kupují zboží, dávají práci. Čím větší počet bohatých lidí mezi 10 milióny Čechů, tím větší pravděpodobnost, že jste bohatí i vy! Je to tak těžké pochopit?

Dávám bolševikovi 10, maximálně 20 let, aby shnil v hlavách vědomě i nevědomky komunisticky smýšlející části národa. Pak snad ke svobodám, které nám demokracie nabízí, přijmeme konečně i odpovědnost za sebe a své rodiny. Z mladé demokracie se stane demokracie vyzrálá a nám všem se zde bude žít lépe. Není však možné na jedné straně využívat svobody a naopak odpovědnost za své činy delegovat státu. Demokratický stát totiž není nic jiného, než my, my všichni.