Proč je EU nesolidární a žádné ruské diplomaty nevyhostí? Svádět to na Zemana je alibismus

Proč se další evropské země nepřidaly ke Slovensku či pobaltským zemím a kvůli vrbětické kauze žádného ruského diplomata nevyhostily?

Když premiér Andrej Babiš a vicepremiér Jan Hamáček oznámili 17. dubna celému národu, že do výbuchu vrbětického areálu v roce 2014 byli podle zpráv BIS zapojeni dva příslušníci ruské tajné služby a v důsledku toho bude z České republiky vyhoštěno 18 pracovníků ruské ambasády, zazněla záhy poté z řady zemí slova podpory pro české vládní představitele. Řada vrcholných politiků z členských zemí EU či NATO rázný krok české vlády pochválila a mluvila o potřebné solidaritě s českými spojenci.

Znělo to velmi hezky a mnozí političtí komentátoři i opoziční politici se takřka předháněli v chvále na naše západní spojence a zdůrazňovali, jak je důležité konečně se zcela odstřihnout od vlivu Ruska a ukázat, že naše země jednoznačně patří na Západ.  Jak se ovšem říká, jednou věcí jsou slova a druhou činy. A když bychom nyní s odstupem zhruba 3 týdnů měli zanalyzovat, jakými konkrétními činy členské státy EU v kauze Vrbětice Českou republiku podpořily, tak toho bohužel moc není…

Když britské tajné služby v roce 2018 zjistily, že se ruští agenti pokusili na jejím území otrávit dvojího agenta Skripala, projevily USA a také řada států EU velkou solidaritou, v jejímž důsledku bylo z různých zemí vyhoštěno dohromady kolem 115 ruských diplomatů (z ČR tři). Letos v reakci na akci ruských tajných služeb u nás vyhostila dva ruské diplomaty Litva, po jednom zbylé dvě pobaltské země Lotyšsko a Estonsko, sousední Slovensko tři, Rumunsko jednoho.

Další solidarity se pak naší zemi dostalo na půdě Evropského parlamentu, kde před necelými 14 dny jeho členové výraznou většinou (569 z 682 hlasujících) vyzvali členské státy EU, aby kvůli kauze Vrbětice koordinovaně vyhostily ruské diplomaty. Dokonce vyzvali vrcholné politiky EU k tomu, aby Unie snížila závislost na ruské energii, zastavila stavbu plynovodu Nord Stream 2 a nenechala ruskou společnost Rosatom budovat na území EU jaderné elektrárny (viz odkaz zde).

Když se ke Slovensku a pobaltským zemím přesto nepřipojili klíčoví bruselští hráči, zejména pak Německo a Francie, pokusil se na ostatní státy po českém ministru zahraničí apelovat i sám premiér Andrej Babiš, který na víkendovém summitu v Portugalsku vyzval prezidenty a premiéry ostatních zemí EU, aby v rámci solidarity aspoň jednoho ruského diplomata vyhostili. Ani tohle vcelku skromné přání předsedy české vlády však splněno nebylo… Po pondělním jednání ministrů zahraničí totiž šéf unijních diplomatů Josep Borell oznámil, že EU v kauze Vrbětice sice jednoznačně stojí za Českem, ovšem žádné další ruské diplomaty vyhošťovat nebude, neboť nechce nadále zvyšovat napětí mezi Bruselem a Moskvou (viz odkaz zde).

Nejenom pro současné představitele české vlády, ale i pro všechny výrazně probruselské politiky to nejspíš musela být ledová sprcha. Jak je možné, že nás západní země nechaly na holičkách a nepodpořily nás vyhoštěním aspoň jednoho jediného ruského diplomata? Pokud byste od některých „eurohujerů“ čekali jejich kritiku, pak byste nejspíš byli naivní. Při pročítání mnohých komentářů či diskusních příspěvků na internetu se totiž člověk často dozví, že Merkelové, Macronovi, Johnsonovi a dalším evropským lídrům nelze mít jejich postoj za zlé. Proč by si prý kvůli Česku dělali problémy, když náš prezident nemá automaticky jasno a mluví o dvou vyšetřovacích verzích ve vrbětickém případu, premiér v souvislosti s ním mluví o útoku na zboží, a až den poté o teroristickém útoku, vicepremiér chtěl údajně kauzu ututlat výměnou za vakcínu Sputnik apod. Někteří v souvislosti s naším „neuvědomělým“ postojem dokonce kritizují i účast českého velvyslance na vojenském přehlídce v Moskvě při příležitosti oslav konce druhé světové války či náš nekritický postoj vůči evropskému „rebelovi“ Maďarsku…

Tito lidé si holt nejsou ochotni připustit, že byť ze strany západních zemí často zní kritika Ruska za to či ono, konkrétní činy jsou vždy limitovány jejich ekonomickými zájmy. A v případě malé České republiky, která na evropském poli opravdu není významným hráčem, byť by jejím prezidentem či premiérem byl kdokoliv, opravdu nelze očekávat, že by velmoci typu Německa či Francie riskovaly jejich zhoršení. Byť se to řadě lidí nemusí líbit, realita je prostě taková.