Debakl Pirátů, bída lidovců i SPD

Byť výsledky voleb do Evropského parlamentu již od samotného rána okomentovala řada mých kolegů blogerů, snad zdejší server nebude až tak moc zatížený, pokud tak učiním i já.

Zatímco vítěz voleb do Evropského parlamentu je jasný (hnutí ANO získalo 26,1 % hlasů a celkem 7 poslaneckých mandátů), na internetových diskusích se vedou vášnivé spory ohledně toho, kdo je jejich největším poraženým. Jedni v této souvislosti mluví o Pirátech, jiní o hnutí STAN, kterému ani prezidentská kandidátka a ještě donedávna i hlavní kandidátka na post eurokomisařky Danuše Nerudová nepomohla k dvoucifernému zisku, příznivci současné české vládní koalice se pak trochu alibisticky utěšují z neúspěchu Okamurovy SPD nebo Rajchlovy strany PRO. Případně pak Sociální demokracie se stále víc nevýrazným předsedou Šmardou či ČSSD předsedy Jiřího Paroubka.

Byť pro příznivce všech výše uvedených politických subjektů musely být výsledky, oznámené včera po 23. hodině, zklamáním, za největšího poraženého letošních eurovoleb považuji (v rámci České republiky) Pirátskou stranu. Vždyť Piráti v porovnání s volbami před 5 lety dostali 2,25 krát nižší počet hlasů (v roce 2019 13,95 %, letos pouhých 6,2 %) a ze tří euromadátů obhájili pouhý jeden. Což muselo být pro stranu, která je z celé vládní koalice (společně s TOP 09) největším zastáncem jednotné Evropy a prakticky všeho, co z Bruselu přichází, obzvlášť bolestné.

Piráti však dle mého názoru doplatili ani ne tak na své „eurohujerství“, jako spíše na své účinkování ve vládní koalici. Sice v ní získali tři ministerské posty (a ve Sněmovně pak navíc pro Olgu Richterovou místopředsednické křeslo), ovšem za cenu řady programových ústupků především koalici Spolu, kterými často popřeli sami sebe. A když se podíváme na jejich účinkování v samotné Fialově vládě, tak o ministru pro legislativu Šalamounovi většina lidí nejspíš neví, že ve vládě vůbec je, předseda Pirátů Bartoš coby ministr pro místní rozvoj také příliš vidět není. Takže jediným opravdu viditelným pirátským politikem ve vládě je ministr zahraničních věcí Lipavský, který sice části národa imponuje, ovšem jeho vystupování při cestách v zahraničí poměrně často připomíná jakéhosi ratlíka, který z uctivé vzdálenosti štěká na mnohem větší psy.

Není proto divu, že voliči při hlasování do Evropského parlamentu tyto skutečnosti Pirátům spočítali, a pokud se Bartoš, Michálek a spol. z debaklu nepoučí, může to pro ně příští rok při sněmovních volbách dopadnout ještě hůř. To ostatně platí i pro KDU-ČSL, která před pěti lety kandidovala v evropských volbách samostatně, a dostala tehdy 7,24 % hlasů, což znamenalo zisk dvou mandátů. A zatímco europoslanec Tomáš Zdechovský v Bruselu zůstává, Michaela Šojdrová, která se při jeho vykonávání nejvíce „proslavila“ snahou dostat do České republiky syrské sirotky, v Evropském parlamentu končí. Těžko řící, kolik hlasů by lidovci dostali, pokud by kandidovali ve volbách samostatně, ovšem s ohledem na to, že jim průzkumy již delší dobu přisuzují zisk 2-3 %, by v takovém případě nejspíš neměli mandát žádný.

Co se týká opozičních českých stran, tak tam byl určitě dost velkým zklamáním zisk pouhých 5,7 % pro koalici stran SPD a Trikolora. V roce 2019 měla přitom samotná SPD 9,14 % hlasů. Šéf SPD Tomio Okamura tak nejspíš doplatil na příliš sebevědomé a často až arogantní vystupování v předvolebních debatách, ve kterých napadal jak zástupce vládní pětikoalice, tak i ostatních opozičních stran.

Toť z mého pohledu „amatérského politologa“ vše, jak se říká: sláva vítězům, čest poraženým. Faktem navíc je, že 21 českých europoslanců asi příliš výrazně politiku ve více než 700 členném Evropském parlamentu neovlivní, spíše bude zajímavé sledovat, jaký dopad budou mít výsledky letošních voleb na domácí politickou scénu.