Pro příznivce multikulturalismu to nebyl zrovna povedený večer…

I když od finálového zápasu fotbalového mistrovství Evropy mezi Anglií a Itálií uplynulo již pět dnů, jeho hodnocení stále vyvolává v médiích či na sociálních sítích spoustu emocí.

Těžko říct, kolik lidí u nás i ve světě ve finálovém zápase fotbalového Eura více fandilo Anglii a kolik naopak Itálii. I já jsem byl v tomhle směru trochu na vážkách. Na jednu stranu bych Angličanům titul přál, neboť ho ještě nikdy v historii evropských šampionátů nezískali a v současné době mají dost možná jeden z nejlepších týmů ve své historii, opřený o výrazné individuality, jakými jsou Kane, Sterling či Pickford. Na druhou stranu asi nejenom mně dosti vadilo, že semifinálový zápas s Dánskem vyhráli Angličané díky nafilmované penaltě, při které navíc někteří angličtí fanoušci v publiku svítili dánskému brankáři do očí laserem.

Proto řada lidí brala jako výraz jakési sportovní spravedlnosti, když se mistry Evropy stali po penaltovém rozstřelu fotbalisté z Apeninského poloostrova. Že to mnozí angličtí fanoušci takhle necítili, lze samozřejmě pochopit. Ovšem co je pro mě stěží pochopitelné, je to, že mnozí z nich svádějí vinu z finálové porážky na rozhodčího, a dokonce na britských ostrovech koluje petice (do včerejšího dne ji podepsalo přes sto tisíc lidí), požadující, aby se finále fotbalového Eura opakovalo! Nizozemský rozhodčí prý hrubě ovlivnil zápas tím, když italskému stoperovi Chiellinimu neudělil červenou kartu za přidržení unikajícího anglického hráče za dres (podotýkám, že nikoliv v pokutovém území), ale napomenul ho pouze kartou žluté barvy.

Ještě víc nepochopitelné pak pro mě bylo, když tři angličtí fotbalisté, kteří v rozhodujícím penaltovém rozstřelu neproměnili pokutový kop, následně čelili na sociálních sítích rasistickým urážkám (shodou okolností byli všichni tři černé pleti). Je totiž obzvlášť paradoxní, když se něco takového děje v zemi, kde řada lidí obviňuje některé ostatní národy z rasismu třeba kvůli tomu, že jejich hráči se před začátkem zápasů nepřipojují k pokleknutí na trávník na podporu hnutí Black Lives Matter. Také je paradoxní, že fotbalová asociace UEFA (jak jsem již informoval v mém předchozím blogu) jen pár dnů předtím potrestala za údajné projevy rasismu v hledišti maďarský fotbalový svaz zákazem vstupu diváků na příští zápasy, zatímco Angličané dostali za zjevné bučení svých fanoušků při hymnách soupeře jen symbolickou pokutu.    

Anglický list The Economist v souvislosti s finálem Eura píše, že „pro příznivce multikulturalismu nebyl nedělní večer zrovna příznivý“. Ovšem komentář tohoto týdeníku nenaráží tímto pouze na výše zmíněné rasistické urážky vlastních hráčů, ale v souvislosti s jejich finálovým soupeřem poukazuje na to, že v týmu vítěze nebyl ani jeden hráč, kterého by šlo „označit za barevného“ (viz odkaz zde). A vinu tomuto „prohřešku“ britští novináři přičítají skutečnosti, že v Itálii je například pro děti z rodin přistěhovalců složité získat státní občanství…   

Opravdu je pro mě těžko pochopitelné, když je v souvislosti s fotbalovým i jakýmkoliv jiným sportovním zápasem rozebíráno, nakolik „multikulturní“ bylo složení toho či onoho mužstva. Já sám jsem se při rozhodování toho, kterému týmu fandit, ničím takovým nikdy neřídil. Například při fotbalových mistrovstvích světa obvykle fandím Brazilcům nikoliv proto, že v jejich týmu je obvykle poměr „bílých a tmavých“ hráčů vyvážený, ale proto, že reprezentace Brazílie předvádí líbivý technický fotbal. A pevně věřím, že většina fotbalových fanoušků to má úplně stejně a zrovna tak jako já nechápe jak ty, kteří některému mužstvu nefandí jen proto, že je v něm příliš hráčů tmavé pleti, nebo naopak ty, kteří některému týmu drží palce hlavně kvůli tomu, že je příkladně „multikulturní.“