Přísný učitel a nešťastný vraždící student

Vražda učitele, kterou provedl mačetou jeho žák, logicky vyvolala spoustu emotivních ohlasů a řada lidí se ihned ujala role „soudců“, posuzujících, kdo tuto tragickou událost zapříčinil.

O tragédii, která se tento týden stala na Středním odborném učilišti v Ohradní ulici Praze, už toho bylo napsáno i řečeno mnoho. Vražda učitele, kterou provedl mačetou jeho žák, logicky vyvolala spoustu emotivních ohlasů a řada lidí zejména na internetových diskusích se ihned ujala role „soudců“, posuzujících, kdo tuto tragickou událost zapříčinil.

O případu včera napsal zde na iDNES bloger Jan Korytář článek s titulkem Bylo příčinou tragédie ponižování, skryté za úsměvem a slovy o nutné přísnosti? Jak již vyplývá z titulku, pan Korytář je názoru, že příčinou toho, proč se nešťastná událost stala, byl dost možná přístup zavražděného učitele k žákovi, neboť si na něj mohl zasednout a ponižovat ho před třídou. Tento názor pana Korytáře přitom není ojedinělý, i na některých internetových diskusích pod články, které se tragické události věnovaly, jsem ho zaregistroval docela často.

Jelikož neznám detailní okolnosti případu a vycházím jen z toho, co ohledně něho bylo dosud publikováno v médiích, nemohu objektivně posoudit vinu jedné či druhé strany a do konečného vyšetření případu by tak neměl činit ani nikdo ostatní. Zvláště ne ti, kteří vraha ani jeho oběť osobně neznali. Proto mi přijde trochu nefér, když právě někteří takoví lidé mají předem „jasno“ ohledně toho, že šlo o špatného učitele, který vraždícímu studentovi vědomě ubližoval.

Publikované názory na zmiňovaného kantora, kterého ředitel učiliště označuje jako pedagoga s velkým P, se totiž liší. Někteří o něm mluví jako o učiteli, který dával spoustu pětek a hodně toho od studentů vyžadoval, jiný bývalý student o něm naopak píše jako o vstřícném učiteli, který si nikdy na nikoho nezasedl (viz odkaz zde).  Student či učeň Jaroslav, který ho zavraždil, je pak líčen (například v článku zde) jako dosud bezproblémový žák, který v předchozím školním roce prospěl s vyznamenáním a navíc obdržel pochvalu za vzornou docházku do školy (taková pochvala mi s ohledem na to, že v předchozím školním roce museli být žáci kvůli covidu jeho velkou část povinně doma na distanční výuce, přišla trochu zvláštní) a problémy měl jen se zmiňovaným učitelem.

Někteří lidé narážejí například na to, že dle výpovědi jednoho z žáků byl Jaroslav v učitelově předmětu zkoušen i celých 45 minut, a přesto to k jiné známce než k pětce nevedlo. Což bloger Korytář ve svém článku komentuje slovy: „To je ta přísnost, o které mluvil zavražděný učitel? Nebo spíše ponižování? Nebo pod úsměvem skrytý a navoněný sadismus vydávající se za spravedlnost?“ Takové předjímání mi opravdu přijde nefér, pokud jsme nebyli očitými svědky dané situace. Zkoušet jednoho žáka celou vyučovací hodinu přijde divné i mně, nicméně znamená to nutně, že chtěl učitel žáka před třídou ponižovat a užíval si toho? Co když to naopak dělal kvůli tomu, aby se žák aspoň na něco chytil a mohl mu tak s klidným svědomím dát čtyřku?

Někteří diskutéři pak zase kritizují skutečnost, že dotyčný kantor ještě učil ve svých 73 letech. Jenže je bohužel známou skutečností, že sehnat kvalifikované učitele na odborné předměty je pro řadu středních škol (a zejména pak učilišť) často velkým problémem. Nicméně se domnívám, že pokud by šlo o neoblíbeného učitele, tak by nejspíš ve školství nezůstával ještě 10 let poté, co dosáhl důchodového věku.

Jak už jsem zmínil výše, detailní okolnosti případu neznám, a proto nemohu dost dobře posoudit, zda se zavražděný pedagog choval k žákovi zcela korektně, nebo mu naopak ubližoval. Ovšem i v případě, kdy by ta pětka od něho (která pro devatenáctiletého žáka znamenala problém ohledně připuštění k závěrečné zkoušce) byla nespravedlivá, není omluvitelným řešením jít zavraždit svého učitele mačetou. Žák má přece v takovém případě možnost požádat o komisionální přezkoušení, případně vykonat opravnou zkoušku z předmětu, ve kterém neuspěl. Případně se se svými problémy obrátit na školního psychologa či na rodiče. Kdyby některé z těchto možností využil, nemuselo dojít ke ztrátě života na straně jedné a zkaženého života hned na prahu dospělosti na straně druhé.