O čem nemluví Zeman a o čem nemluví novináři

V dnešní MF DNES mě zaujal komentář redaktora Martina Bibena s názvem O čem prezident Miloš Zeman nemluví. Jak se z jeho titulku dá usoudit, je v něm rozebírán prezidentův projev, pronesený 17. listopadu na Albertově.

Zemanův projev byl v posledních 4 dnech již rozebrán snad ve všech médiích, totéž již učinili i mnozí moji kolegové blogeři zde na Idnes. Když bych ho měl stručně zhodnotit já, nejspíš bych řekl, že v něm prezident uvedl řadu myšlenek, s kterými určitě souhlasím – především to, že by nám neměl zvenčí kdokoliv diktovat, co máme nebo nemáme dělat nebo to, že je zapotřebí tolerance k odlišným názorům a ve svobodné společnosti má každý právo odlišný názor vyjádřit.

Na druhou stranu, pokud hlava státu například mluví o tom, že lidé by neměli odpůrce islámu automaticky označovat za rasisty, xenofoby či islamofoby, tak by se slušelo dodat, že by zrovna tak všichni, kteří mají k uprchlíkům kladný vztah nebo jen nesouhlasí s příliš radikálními názory pánů Okamury či Konvičky, neměli být automaticky označováni za sluníčkáře, islamofily či dokonce podporovatele teroristů.

Pan redaktor Biben toho však prezidentovi Zemanovi v této souvislosti vytýká podstatně víc. Konkrétně například píše: „Povrchnost a zjednodušení lze v prezidentově prohlášení dokázat velmi snadno na českém příkladě. Když Zeman hovoří o půl milionu cizinců, kteří zde spořádaně žijí, chválí tím i muslimy, kterých je v Česku podle odhadů už nyní 22 tisíc.“ Nebo: „Evropa ani Česká republika uprchlíky tak jednoduše a šmahem, jak říká Zeman, odmítnout nemůžou, neboť podle Ženevské konvence máme povinnost přijmout válečné uprchlíky.“ 

Zejména první citovaný výrok mně však přijde od pana redaktora dosti demagogický. Je podstatný rozdíl, pokud je v České republice v současné době 22 000 muslimů mezi 10,5 milionu obyvatel a pokud je naopak jejich koncentrace tak vysoká jako je tomu ve Francii či Belgii. Asi není náhodou, že ke krvavým teroristickým útokem došlo minulý pátek zrovna ve Francii, v Bruselu je v době, kdy tento článek píši, vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti kvůli obavám z teroristického útoku. V úterý pak byly kvůli teroristickému nebezpečí zrušeny mezistátní fotbalové zápasy v Belgii i Německu, zatímco zápas Polsko – Česká republika se bez problémů odehrál, obdobně jako fedcupová bitva mezi českými a ruskými tenistkami minulý víkend v pražské O2 Aréně.

Že je třeba pomáhat válečným uprchlíkům, rovněž téměř nikdo nezpochybňuje. Otázka však zní, kolik z těch statisíců migrantů, mířících v současné době do Evropy, skutečně utíká před válkou. Další otázka, která se následně nabízí, je ta, proč lidé, u kterých tomu tak opravdu je, nezůstanou v první bezpečné zemi a téměř všichni mají namířeno do Německa či Švédska. O tom představitelé sedmé velmoci obvykle nemluví či nepíší…

Pan redaktor Biben naopak ještě před necelým měsícem kritizoval na stránkách MF DNES Maďarsko za stavbu hraničních plotů a poněkud populisticky je tenkrát přirovnával k železné oponě, která ještě před 26 lety oddělovala socialistický svět od kapitalistického. Dnes již se pro stavbu hraničních zábran rozhodlo i Slovinsko a Rakousko, uvažuje o nich i zprvu vůči imigrantům velmi vstřícné Německo. Po teroristických útocích v Paříži přišly dokonce některé země s návrhem na vytvoření „malého schengenského prostoru.“

Je pravdou, že jak Miloš Zeman, tak i většina dalších politiků, obvykle nemluví o tom, co se jim „nehodí do krámu.“  Je ovšem velkým paradoxem, když novináři, kteří je za tuto skutečnost kritizují, sami takto činí v míře vrchovaté. Současné téma uprchlické krize je toho víc než názornou ukázkou.