Jsem velmi rád, že tentokrát mohu pořad 168 hodin pochválit

V nedělním pořadu 168 hodin mě zaujala především reportáž s názvem „Máte Covid?!“, popisující přístup jedné nemocnice k pacientce s akutním zánětem ledvin.

O pořadu 168 hodin, který je takřka pravidelně možno zhlédnout v neděli večer na obrazovkách ČT1, jsem psal v mých blozích již několikrát. Většinou jsem se k jeho úrovni vyjadřoval kriticky, což někteří diskutéři nelibě nesli. Bylo mi předhazováno, že pořad kritizuji jen proto, že reportéři ČT v něm často šijí do Zemana a Babiše, či dokonce to, že kritici veřejnoprávní televize jsou lidé, kterým vadí svoboda slova a místo ní by chtěli zavést cenzuru jednoho z mála našich svobodných médií.

Věřte, že žádnou cenzuru českého veřejnoprávního vysílání si nepřeji. Ovšem opravdu nevidím žádné ohrožení naší demokracie v tom, když někdo Českou televizi za něco občas zkritizuje - zvlášť, když si za ni povinně platí koncesionářské poplatky. A když si za něco naše veřejnoprávní televize zaslouží pochvalu, nemám problém tak učinit. Proto v tomhle blogu budu Českou televizi výhradně chválit, konkrétně za její včerejší vydání pořadu 168 hodin.

Z jeho čtyř částí mě nejvíc zaujala reportáž s názvem „Máte covid?!“ (možno zhlédnout na stránkách České televize zde). Pojednávala o smutných zkušenostech jedné pacientky s přístupem nemocnice v Kadani. Přestože pacientka prodělala akutní zánět ledvin, v nemocnici ji odmítali plnohodnotně vyšetřit do té doby, než se mohla prokázat negativním testem na Covid-19. Zánět ledvin tato pacientka přitom už jednou prodělala, když to však lékařům v nemocnici říkala, neudělali jí ani rozbor moči, vše se prý točilo jen kolem možné nákazy Covidem-19…

Když ji pak navíc přivezli večer ve vážném stavu do nemocnice znovu a měla již negativní test na koronavirus, ani poté ji nehospitalizovali, neboť dle sdělení lékařky nebylo žádné lůžkové místo volné. Po žádosti rodiny jí pouze byl vystaven recept na antibiotika. Zcela jiný přístup naštěstí měli v nemocnici v Mostě, kam vážně nemocnou ženu její partner druhý den ráno zavezl. Tam jí na základě hloubkového vyšetření diagnostikovali akutní zánět ledvin a ponechali ji v nemocnici na hospitalizaci.

Není to poprvé, co jsem se v souvislosti s Covidem-19 doslechl o takto negativních zkušenostech ze strany některých pacientů. Samozřejmě, že v souvislosti s aktuálně strmě rostoucím počtem nakažených je potřeba co největší opatrnosti. Ale znamená to, že se má kvůli němu významně zhoršit péče o pacienty, postižených jinými, často mnohem vážnějšími nemocemi? Mně opravdu přijde nesmyslné, aby se riskovalo akutní zhoršení pacientova zdravotního stavu jen proto, že některý lékař chce mít stoprocentní jistotu, že pacient není nakažený koronavirem, a je po něm tak požadováno prokázání se negativním testem, na jehož výsledek může testovaný čekat i dva dny.

Chápu samozřejmě, že práce lékařů i pomocného zdravotnického personálu je v tomto období velmi náročná, ovšem vysoké riziko, že se dostane do styku s nakaženým, má zrovna tak i učitel ve škole, prodavačka v obchodě, číšník či servírka v restauraci, a mnohé další profese.  

Jsem proto rád, že reportéři pořadu 168 hodin tuhle reportáž do svého včerejšího pořadu zahrnuli, a přijde mi to mnohem smysluplnější než natáčet tendenční reportáže ve stylu politické masáže, jejichž hlavním cílem je co nejvíce poškodit nebo naopak co nejvíce vychválit toho či onoho politika – podle toho, zda je z té „nesprávné“ či „správné“ strany.

Výhrady jsem tentokrát neměl ani k jiným částem nedělního pořadu: v první části s názvem „Čau virus“ bylo vcelku objektivně rozebíráno to, jak jsme z pozice jakéhosi premianta ohledně počtu nákaz Covidem-19 v jarních měsících  v současné době klesli mezi nejvíce postižené evropské státy, tradičně vtipné „Malostranské korekce“ redaktora Miroslava Koreckého mě nezklamaly ani tentokrát, a velmi hezká byla především závěrečná část s názvem „Konec rozmarného léta“, věnovaná úmrtí významného českého režiséra Jiřího Menzela. Proto tentokrát nemám problém publicistický pořad reportérky Nory Fridrichové pochválit, a chci věřit tomu, že tak budu moci činit i v budoucnu.