Jednou učitelé domácími úkoly žáky přetěžují, podruhé jich dávají nejméně na světě...

Dostávají čeští žáci domácích úkolů příliš mnoho, nebo naopak příliš málo? Případně, je správné volat po tom, aby domácí úkoly nebyly povinné? Nad těmito otázkami jsem se pokusil zamyslet v mém dnešním blogu.

Včera mě na iDNES zaujal článek České děti mají nejkratší domácí úkoly na světě, ukázal mezinárodní průzkum. Jak je následně v článku redaktorky Radky Hrdinové napsáno, dle jakési studie think-thanku IDEA je tomu skutečně tak. Dle mezinárodního průzkumu, kterého se zúčastnili žáci ze 45 zemí světa, vyšel u českých osmáků ze všech nejkratší průměrný čas, který domácím úkolům věnují. U žáků 4. tříd základních škol jsme pak úplně nejhorší ze všech sice nebyli, nicméně i čeští čtvrťáci se na pomyslném žebříčku umístili až na 41. místě ze 45 srovnávaných zemí.

Zmíněné výsledky jsou pro mě překvapující především z toho důvodu, že dle toho, co bývalo ještě donedávna v médiích obvykle psáváno, měl čtenář spíše dojem, že čeští žáci naopak dostávají domácích úkolů příliš a jsou jimi zbytečně stresováni. Mnozí vzdělávací odborníci pak českým učitelům rovnou spílali, že od takového přežitku jako jsou domácí úkoly již dávno neupustili. Namátkou jsem vygoogloval například přes 3 roky starý článek na iDNES s výmluvným titulkem Domácí úkoly jsou k ničemu, výzkumy to potvrzují. Učitel a novinář Armin Himmelrath v něm tenkrát psal o tom, že domácí úkoly žákům nic pozitivního nepřináší, a naopak je silně demotivují v učení. Zhruba před rokem se pak dostalo v mnoha médiích velké slávy rodiči s nickem „Táta parťák“, který si vybojoval od školy, kam chodí jeho syn, souhlas, že jeho dítě nemusí domácí úkoly dělat (viz odkaz zde).

Jsou tedy povinné domácí úkoly přežitkem z dob Rakouska-Uherska, od kterého by se v dnešní moderní době mělo povinně upustit, nebo by jich čeští učitelé s ohledem na výsledky výše zmíněného mezinárodního průzkumu měli po vzoru svých kolegů z jiných zemí naopak zadávat více? Můj pohled coby učitele s pětadvacetiletou praxí je následující.

Všichni jsme kdysi chodili do školy a domácí úkoly nejspíš rád nedělal nikdo. Ale řada z nás pak nejspíš s odstupem času uznala, že psaní úkolů v rozumné míře smysl mělo. Samozřejmě za splnění určitých předpokladů, jako například že by vypracování úkolu nemělo žákovi (případně jeho rodičům) zabrat celé odpoledne, že by domácí úkol neměl spočívat v nastudování si učiva, které učitel nestihl probrat v hodině, ale mělo by se jednat především o úlohy na procvičení probrané látky, atd. Věřte, že učitelé opravdu nedávají žákům domácí úlohy z nějakého svého rozmaru či proto, aby si ulehčili práci. Oni jimi naopak přidávají práci i sami sobě, poněvadž je následně musí opravit. Ale vědí, že v rozumné míře domácí úkoly zpravidla jsou žákům ku prospěchu.

Opravdu se totiž nedomnívám, že je každé dítě od svého raného věku tak rozumově vyspělé, aby dle názoru „Táty parťáka“ a některých jiných samo od sebe přišlo na to, že napsání úkolu je pro něj prospěšné a dělalo ho vždy dobrovolně a rádo. Ono mnozí dnešní psychologové či „experti na vzdělávání“ razí teorii, že dítě by se nemělo k ničemu nutit a mělo by vždy dělat jen to, co samo chce. Zajímalo by mě ovšem, zda podle této teorie mají například někteří rodiče respektovat i rozhodnutí dítěte, že bude jíst jen to, co mu chutná. Tedy, že například bude jíst jen hamburgery a čokoládu, kdežto mléčné výrobky, ryby či zeleninu nikoliv. Případně, zda se i při zapojování svých dětí do domácích prací tito rodiče rovněž řídí zásadou, že je do ničeho nenutí a nechávají vždy svobodně na dětech, zda chtějí utírat nádobí či luxovat, nebo si raději hrát na počítači.