Dostávají čeští žáci domácích úkolů příliš mnoho, nebo naopak příliš málo? Případně, je správné volat po tom, aby domácí úkoly nebyly povinné? Nad těmito otázkami jsem se pokusil zamyslet v mém dnešním blogu.
Včera mě na iDNES zaujal článek České děti mají nejkratší domácí úkoly na světě, ukázal mezinárodní průzkum. Jak je následně v článku redaktorky Radky Hrdinové napsáno, dle jakési studie think-thanku IDEA je tomu skutečně tak. Dle mezinárodního průzkumu, kterého se zúčastnili žáci ze 45 zemí světa, vyšel u českých osmáků ze všech nejkratší průměrný čas, který domácím úkolům věnují. U žáků 4. tříd základních škol jsme pak úplně nejhorší ze všech sice nebyli, nicméně i čeští čtvrťáci se na pomyslném žebříčku umístili až na 41. místě ze 45 srovnávaných zemí.
Zmíněné výsledky jsou pro mě překvapující především z toho důvodu, že dle toho, co bývalo ještě donedávna v médiích obvykle psáváno, měl čtenář spíše dojem, že čeští žáci naopak dostávají domácích úkolů příliš a jsou jimi zbytečně stresováni. Mnozí vzdělávací odborníci pak českým učitelům rovnou spílali, že od takového přežitku jako jsou domácí úkoly již dávno neupustili. Namátkou jsem vygoogloval například přes 3 roky starý článek na iDNES s výmluvným titulkem Domácí úkoly jsou k ničemu, výzkumy to potvrzují. Učitel a novinář Armin Himmelrath v něm tenkrát psal o tom, že domácí úkoly žákům nic pozitivního nepřináší, a naopak je silně demotivují v učení. Zhruba před rokem se pak dostalo v mnoha médiích velké slávy rodiči s nickem „Táta parťák“, který si vybojoval od školy, kam chodí jeho syn, souhlas, že jeho dítě nemusí domácí úkoly dělat (viz odkaz zde).
Jsou tedy povinné domácí úkoly přežitkem z dob Rakouska-Uherska, od kterého by se v dnešní moderní době mělo povinně upustit, nebo by jich čeští učitelé s ohledem na výsledky výše zmíněného mezinárodního průzkumu měli po vzoru svých kolegů z jiných zemí naopak zadávat více? Můj pohled coby učitele s pětadvacetiletou praxí je následující.
Všichni jsme kdysi chodili do školy a domácí úkoly nejspíš rád nedělal nikdo. Ale řada z nás pak nejspíš s odstupem času uznala, že psaní úkolů v rozumné míře smysl mělo. Samozřejmě za splnění určitých předpokladů, jako například že by vypracování úkolu nemělo žákovi (případně jeho rodičům) zabrat celé odpoledne, že by domácí úkol neměl spočívat v nastudování si učiva, které učitel nestihl probrat v hodině, ale mělo by se jednat především o úlohy na procvičení probrané látky, atd. Věřte, že učitelé opravdu nedávají žákům domácí úlohy z nějakého svého rozmaru či proto, aby si ulehčili práci. Oni jimi naopak přidávají práci i sami sobě, poněvadž je následně musí opravit. Ale vědí, že v rozumné míře domácí úkoly zpravidla jsou žákům ku prospěchu.
Opravdu se totiž nedomnívám, že je každé dítě od svého raného věku tak rozumově vyspělé, aby dle názoru „Táty parťáka“ a některých jiných samo od sebe přišlo na to, že napsání úkolu je pro něj prospěšné a dělalo ho vždy dobrovolně a rádo. Ono mnozí dnešní psychologové či „experti na vzdělávání“ razí teorii, že dítě by se nemělo k ničemu nutit a mělo by vždy dělat jen to, co samo chce. Zajímalo by mě ovšem, zda podle této teorie mají například někteří rodiče respektovat i rozhodnutí dítěte, že bude jíst jen to, co mu chutná. Tedy, že například bude jíst jen hamburgery a čokoládu, kdežto mléčné výrobky, ryby či zeleninu nikoliv. Případně, zda se i při zapojování svých dětí do domácích prací tito rodiče rovněž řídí zásadou, že je do ničeho nenutí a nechávají vždy svobodně na dětech, zda chtějí utírat nádobí či luxovat, nebo si raději hrát na počítači.
