Hrdinové a antihrdinové českých médií – „fackující“ ředitel, Mynář a Hradílek

O médiích se někdy říká, že jsou sedmou velmocí. Byť je možná takové označení mírně nadsazené, faktem je, že ovlivnit myšlení poměrně velké části obyvatel mohou tisk i televize hodně.

Proto se chci v tomto článku na základě 3 konkrétních příkladů zamyslet nad tím, jak současná česká média fungují.

Po několikáté (a snad už dnes naposled) se vracím k případu ředitele pražské základní školy, kterého kvůli pohlavku, uštědřeného drzému žákovi, chtěli městští zastupitelé na Praze 8 odvolat z funkce ředitele. Jak známo, pan ředitel nakonec v důsledku psychického tlaku, kterému byl vystaven a který ještě vzrostl po medializaci celého případu, sám rezignoval.

Novináři MF DNES a IDNES, kteří o celém případu informovali, tentokrát postupovali poměrně objektivně – dali prostor jak psychologům, kteří hájili žáka, tak i čtenářům, kteří se naopak jednoznačně postavili na stranu ředitele. Je jen otázkou, zda je rozumné dávat v tomto případě tak velký prostor „extremistům“ typu Džamily Stehlíkové, kteří nejsou schopni rozlišit mezi výchovným pohlavkem a agresivním násilným útokem.  A také mi přijde trochu nefér, když jméno pana ředitele je uváděno ve všech novinách, zatímco jméno matky žáka, která na ředitele podala žalobu, je čtenářům utajeno.

Prezidentův kancléř Vratislav Mynář je samozřejmě úplně jiná kapitola – toho se na rozdíl od ředitele základní školy nezastávám a jsem stále přesvědčen, že prezident Zeman škodí především sám sobě, když ho drží ve funkci. Přesto mi však celý ten mediální humbuk kolem jeho prověrky přišel trochu přehnaný. Zvlášť když se včera ukázalo, že hlavním důvodem jejího neudělení byla zřejmě skutečnost, že Mynář téměř před 30 lety jakožto nerozvážný osmnáctiletý mladík řídil auto opilý a naboural do obecního rozhlasu. Když si zpětně vybavím, jak někteří novináři spekulovali o tom, že NBÚ nechce Mynářovi vydat prověrku z důvodu toho, že je napojen na kontroverzní podnikatelské kruhy a jak velké bezpečnostní riziko jeho přítomnost na Hradě pro naši zemi představuje, tak mi to nyní přijde docela úsměvné.

Poslední případ je z oblasti sportu. Vodní slalom patří již řadu let mezi naše nejúspěšnější olympijské sporty a letos jsme na mistrovství světa získali dvě zlaté medaile, které vybojovali kajakáři Kateřina Kudějová a Jiří Prskavec. Přestože šlo o velký úspěch, mediální slávy se ani jeden z nich v českých médiích nedočkal. Výrazně je v tomto směru předčil především fotbalista David Limberský, ale také jejich reprezentační kolega Vavřinec Hradílek. Důvod? Hradílkovi jakožto bývalému mistru světa letošní sezóna příliš nevyšla, novináře však potěšil tím, že odmítnul přijít na Pražský hrad, kde byl jako řada dalších českých reprezentantů pozván při příležitosti podepsání přihlášky České republiky na olympijské hry do Rio de Janeira. Svou neúčast pak zdůvodnil na Twitteru prohlášením: „Bohužel nemám sílu na to, abych tam jako minule seděl v zakouřeném prostředí. Raději si užívám krásného sychravě podzimního dne venku na vodě.“

O Vavřinci Hradílkovi se ví, že v prezidentské volbě před 2 lety veřejně podporoval Zemanova největšího soupeře Karla Schwarzenberga a na svůj postoj má samozřejmě plné právo. Ale neodpustím si poznámku k pánům novinářům: Mistru světa v daném roce by dle mého názoru měla být věnována podstatně větší mediální pozornost než sportovci, který se kriticky vyjádří k politikovi, kterého novináři zrovna moc nemusí.