Za Říp zalesněný

Říp dnes známe jako zalesněnou horu. Pro mě je to ten známý zelený klobouk. Ale celý holocén* byl dost holý. To zní jako slovní hříčka. V článku se zamyslím nad tím, zda má Říp zůstat zelený.

Václav Cílek v TV pořadu »Magické hory« (odkaz) řekl: "Lidé v 19. století Říp s velkým nákladem zalesnili a tím ho úplně zničili". Nejsou to příliš silná slova?

Říp je pro Čechy horou mytickou a posvátnou. Nesporně je součástí naší národní identity.

Ze zeměpisného hlediska je ovšem Říp pouhý vrch. Ale právě slovo hora z něj dělá posvátné místo.

Legendu o vojvodovi (praotci) Čechovi, který Říp určil jako střed nové domoviny příchozích Slovanů, zmiňují ve svých kronikách už Kosmas s Dalimilem. Název hory je však zjevně předslovanského původu, zřejmě je odvozen od germánského ›rip‹ (hora, kopec). Takto se označovaly jen ty hory, jež byly považovány za mystické kam nemohl každý chodit. Říp patřil víc bohům než lidem. O tom svědčí i nedostatek archeologických nálezů.

Na úbočí Řípu najdeme pramen, kde praotec Čech prý opustil svůj lid a vzhůru už stoupal sám s ochranitelskými bůžky. Svým způsobem to navazuje na pověst o Mojžíšovi, který zanechal svou družinu u pramenů pod horou Tábor a šel sám na vrchol hovořit s bohem. "Může se nám zdát, že je to laciná varianta starozákonního příběhu, ale lidem té doby se jednalo o to, propojit ten český národ, jeho příběh, s dějinami světa," vysvětluje pozadí staré české pověsti Václav Cílek.

V 10. století byla na Řípu postavena románská rotunda sv. Jiří a hora se záhy stala cílem mnoha poutí a shromáždění lidu.

Je prokázáno, že Říp nebyl v minulosti úplně zalesněn – jednak díky přírodním podmínkám, které přirozené rozšíření lesa neumožňovaly; jednak proto, že jako vrch prvořadého strategického a rituálního významu byl lidmi jako holý udržován. Říp byl lysý až do 19. století, kdy ho lidé zalesnili. Na jaře na něm kvetly stepní rostliny včetně kosatců.

Botanik Jiří Sádlo napsal článek se skoro skandálním názvem: »Zapalte ho – ať hoří!« (odkaz) V něm mimo jiné uvádí: "Světle zelený travnatý Říp pod vysokým letním nebem, přehledný a volný, stepní vulkanit s majkami a otakárky, křepelkami a skřivany. Otevřený poutníkům a s kaplí na vrcholu do daleka patrnou. Ta dnešní mračná lesnatá hora hlídající kraj jako pes ve žlabu je až dílem nové doby. Onen les je totiž stár jenom asi století."

Jiří Sádlo pokračuje: "A pak je tu les, kterému je sto let, a v tom je jeho vada. Měl by sice být přirozený, ba původní; ale je kompletně umělý a je mu to vidět na nose. Naprali tam všechno, co tenkrát bylo k výsadbě po ruce. Jsou tu v neladné směsici duby, javory, habry, jasany, dokonce buky, smrky a modříny a ovšem akáty, a pod tím bezinky, kopřivy a kakost smrdutý."

Zalesňování Řípu bylo zahájeno v roce 1847. Mělo tuto památnou horu ›navrátit do (víceméně) přírodního stavu, v jakém na ní vystoupil praotec Čech‹ – takové byly představy tehdejších vlastenců. Lidé tu zhmotnili romantickou představu hlubokého lesa starých Slovanů.

Dnes už sice víme, že v »přírodním stavu« byl Říp holý. Je však důležité, co je a není přírodní stav? A je tak zásadní, zda je les původní či nepůvodní?

Myslím si, že u Řípu je nejdůležitější estetické hledisko. A z tohoto pohledu je les lepší volbou. Krajina kolem Řípu byla a je bezlesá. Komu by se pak líbil pohled na holý Říp?

Řípu můžeme dát různá jména. Můžeme o něm poeticky uvažovat jako o "prsu matky země" (Václav Cílek) nebo ho roztomile nazývat "hromádkou, ze které vyleze krteček" (Květa Fialová). Mě napadá: Je to ›zelený klobouk uprostřed žlutých polí‹. A nebo: Říp vypadá jako ›krunýř obrovské želvy‹.

A želvy sehrály svou úlohu v lidské fantazii: »Země je přece plochá a leží na krunýři velké želvy.«

Domnívám se, že krása Řípu spočívá především v onom kontrastu s okolní krajinou. Zelená se tak krásně vyjímá uprostřed žluté…

Naproti tomu lysý Říp by příliš splýval s okolní krajinou, a proto by byl tuze obyčejný, nudný, fádní… Na jaře by možná rozkvetly kostace, ale to by byla jen malá »cena útěchy«.

Jiří Sádlo je sice zkušený, ale občas radikální botanik. Tak radikální, že uvažuje o tom, co jiné děsí: O zapalování Řípu: "K záchraně stepí na Řípu by to chtělo v první fázi krabičku sirek a sekeru (každý začátek je lehký)." Zatvrzele si stojí za tím, že by se měla vypálit a vysekat alespoň celá jižní strana Řípu. Jak by takový obnažený Říp vypadal, to je druhá věc.

Je to možná otázka zvyku. Připouštím, že po odlesnění by víc vynikly řípské skály. Každopádně by však holý Říp působil divně. Lesu na Řípu je už 165 let. Je to moc, nebo málo? Těžko říct. Z pohledu našeho života je to doba dlouhá, z pohledu života národa zase krátká.

Malá odbočka: V roce 1849 byl řípský les dvouletý a v tom roce Češi zrušili dvojité w. Podrobně se tomu budu věnovat v budoucím článku ›Jak se z Ewy stala Eva‹. Došlo k tomu, čemu nadneseně říkám ›Hankůw welký třesk‹.

V březnu jsem navštívil a Polský institut. Zde jsem polské knihovnici vyprávěl o tom, kterak Češi zrušili dvojité w. Vyprávěl jsem, že se to stalo před 163 lety. Odpověděla mi: "To už je dlouho". A já na to: 'Je to teprve krátce, jsme přece starý národ'. A celou cestu domů jsem přemýšlel o významu spojení »už dlouho« a »teprve krátce«.

S lesem na Řípu je to podobné. Domnívám se, že Češi by lysý Říp nepřijali. Vždyť je zelený po celý život současníků, stejně jako byl zelený za časů jejich otců, dědů, pradědů…

Možná v nás dodnes žijí romantické představy o hlubokém lese. Jestli je tomu tak, nemohli bychom holý Říp vzít za svůj.

Proto se i já přikláním k zachování lesa. Avšak je třeba přeměnit dosavadní porost na skutečný les. Některé stromy by měly být pokáceny a na jejich místo zasazeny jiné. Druhová skladba by měla odpovídat přirozenému lesu v této oblasti. Bylo by třeba dostat na Říp i hajní byliny.

Hlavním argumentem odpůrců lesa je skutečnost, že z Řípu není kruhový rozhled. Částečné rozhledy umožňují jen vyhlídky na úbočích. Jiří Sádlo mi napsal: "Chtěl bych podívat se od kaple a vidět na obzoru Krušné hory a Ještěd, ne stromy, kopřivy a hospodu." I to se dá vyřešit – rozhlednou.

Spojení kostela a rozhledny není ničím neobvyklým. Setkáme se s tím na Křemešníku nebo v Králíkách. Možná bude jednou rozhledna i na Svaté Hoře. Tak proč ne na Řípu?

Na Řípu by měla stát rozhledna dřevěná, aby opticky nepřebíjela kostel. Naopak, mohla by tvořit s kostelem harmonickou dvojici. Mohla by to být rozhledna inspirovaná bránou slovanského hradiště. Říp by pak mohl vhodně propojovat naši minulost a současnost.

Kdyby bylo dost vůle, mohla by být otevřena ještě letos – nejlépe 28. října. Mohlo by se pod ní napsat: 'Rozhledna na Řípu z posledního roku starého věku.'

Čtu knihu o mayských proroctvích. Čím jsem dál, tím víc mám pocit, že rok 2012 je tím posledním rokem starého věku. Nevěřím na konec světa, ale domnívám se, že nás čekají velké přírodní i společenské změny…

K zamyšlení: Podíval jsem se na žebříček jmen dávaných dětem v lednu 2011. A zjistil jsem, že slovanská jména pomalu mizí. Do první padesátky mužských jmen se dostalo jen sedm slovanských: Vojtěch (9. místo), Václav (21.), Jaroslav (31.), Miroslav (35.), Radim (36.), Radek (41.) a Zdeněk (47.). Mužská slovanská jména se často udržují díky rodinným tradicím.

Pohled do žebříčku ženských jmen je překvapivý: Do první padesátky se dostalo jen jediné slovanské** jméno: Šárka (38. místo).

Co to o nás vypovídá? Možná skutečnost, že slovanství se dnes už moc nenosí.

Na Řípu bych rád viděl rozhlednu ve tvaru brány slovanského hradiště. Mohli bychom vystoupit na vrchol, užít si rozhled do kraje a nakonec se zamyslet nad naším slovanstvím. Třebaže v běžném životě slovanství příliš nevnímáme, na Řípu bychom se nad ním měli zamyslet. Nebo jinak: Kde jinde, když ne na Řípu?

Není náhodou, že jsme tu zůstali. Připomínám, že z území budoucí NDR byli Slované vytlačeni (zůstali jen lužičtí Srbové). Pokud se vám nelíbí slovo vytlačeni, mohu říct, že Slované ve »východním« Německu byli vyhubeni (a ti zbylí poněmčeni).

Velká část českých dějin je o soupeření Čechů s Němci. Třeba v 19. století se nám Němci posmívali nějak takhle: ›Stejně jste Němci, jen o tom nevíte‹. A nebo: ›Vždyť v tom vašem 'echt böhmisch Theatr' nemáte ani co hrát‹.

Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp! Ale na Řípu bychom nemuseli jen rozjímat. Díky rozhledně bychom si mohli užít výhled na České středohoří, hluboké lesy Kokořínska, řeky Labe a Vltavu; a za dobré viditelnosti bychom mohli spařit i špičku katedrály svatého Víta na Pražském hradě.

*) "Holocénem nazýváme nejmladší geologické období, které začalo koncem poslední doby ledové před 12 000–10 500 lety (tedy v letech 10 000–8500 př. n. l). Konec doby ledové byl způsoben rozsáhlou klimatickou změnou – oteplením, které umožnilo přechod lidstva od sběračství a lovectví k pastevectví a zemědělství a tím vytvořilo podmínky pro vznik prvních civilizací.

Na počátku holocénu vyhynuly mnohé druhy velkých savců (například šavlozubí tygři a mamuti).

S vědomím skutečnosti, že doby ledové se opakují (trvají cca 100 000 let) a jsou střídány kratšími dobami meziledovými, je holocén nejnovější dobou meziledovou.

V současnosti je některými vědci prosazováno ještě kratší a mladší geologické období – antropocén, které by bylo definováno jako období, kdy začalo mít lidstvo globální vliv na Zemi. To by bylo mladší součástí dnešního holocénu." (Wikipedie)

**) Jméno Šárka je velice staré. Možná je starší než sami Slované. Srovnejte jej s korsickým slovem sarra (horský hřbet, návrší), se španělským sierra, nebo s albánským sharane.