Jak se z Ewy stala Eva

Ke zrušení dvojitého w došlo v roce 1849, tedy před 163 lety. Je to už dlouho, nebo teprve krátce? A co nám přineslo? A pak: Co z toho plyne pro Poláky? Stane se z Ewy Farne jednou Eva Farna?

Národ a jazyk

Ve staré češtině mohlo slovo »jazyk« označovat i národ.

"Jazyky jsou, abych tak řekl, nástrojem, který odhaluje tomu, kdo se je učí, ducha národa." Giambattista Vico

Každý jazyk je sdělovacím kódem vázaným na určité lidské společenství, s nímž a díky němuž se jeho užití rozšiřuje, nebo naopak omezuje. Jazyk je přitom více než pouhým dorozumívacím prostředkem; je tím hlavním, co určuje identitu národa. Je to také nástroj, s jehož pomocí jedinec chápe sám sebe a prostředí, v němž žije.

"Myslím si, že demokracie bez národního státu je nemyslitelná. Je totiž založena na svobodné a intenzivní komunikaci, a ta je nemožná bez té zvláštní vazby, která spojuje navzájem lidi mluvící tímtéž jazykem. Národ je společenství přirozené řeči a já zatím neznám žádnou jinou přirozenou řeč než různé národní jazyky. Jen ve společenství přirozené řeči je možná ta komunikace, na níž stojí demokracie a jejímž symbolem je svobodná literatura: komunikace nekontrolovatelná, neplánovatelná a nemanažovatelná. Bez ní by se veřejný prostor brzy stal kořistí plánovačů a manažerů." Václav Bělohradský

Stotožnění jednotlivce se svým jazykem se označuje jako lingvo-empatie.

Ferdinand de Saussure popsal dvě protichůdné síly: duch provincialismu a sílu styku.

Vzdalování jazyků je často urychlováno zásahy států nebo institucí. Může se stát, že se přirozený jazyk rozdvojí – jako se to stalo u srbochorvatštiny, která se rozdělila na chorvatštinu a srbštinu. Jestliže takto vzniklé jazyky užívají různá písma, pak se jejich rozdílnost ještě zvyšuje. Těmto problémům se věnoval Heinz Kloss.

Některé jazyky vznikly až ve víceméně nedávné době. Vedle důvodů jazykovědných sehrály svou roli i aspekty psychologické, emocionální a politické. Řada jazyků nevznikla pro svou odlišnost, ale především pro posílení identity národa. Takto se v 18. století oddělila švédština od dánštiny, v 19. století slovenština od češtiny a ve 20. století makedonština od bulharštiny a moldavština od rumunštiny.

Naopak čínština má řadu územních variant. Standardní čínštině se říká mandarínská. Na jihu Číny se mluví tzv. jižními dialekty, které však nejsou srozumitelné s mandarínskou čínštinou, ani vzájemně mezi sebou. Z jazykovědného hlediska jde spíše o samostatné jazyky. Uznání těchto "nářečí" za samostatné jazyky by ovšem posílilo identitu národů a etnik. Čínská vláda to ví, proto s jejich uznáním nijak nespěchá.

"Jazyk a říše kráčely vždy ruku v ruce." Antonio de Nebrija

Jazyk a písmo

Má se za to, že vstup národa či civilizace do dějin začíná ve chvíli, kdy přijme písmo. S tím můžeme i nemusíme souhlasit. Psané podoby se dostalo menší části jazyků. Avšak 97 % světové populace mluví jazyky, které písmo užívají.

Bylo by nespravedlivé tvrdit, že pouze jazyky užívající písmo mají své dějiny, zatímco národy s ústní tradicí jsou »bez historie«. Například stará indická kultura byla dlouho předávána jen ústní formou, ať už šlo o védy prvních bráhmánů, 200.000 šestnáctislabičných veršů Mahabharáty nebo 88.000 veršů Rámájany. Pro mně je těžké si přestavit, že se tak rozsáhlá literární díla dala recitovat bez písemné opory.

Vynález písma umožnil zvěčnit literární bohatství starých národů, které se tak ocitly na stránkách historie. Mrtvé jazyky můžeme dnes poznávat jen díky písmu.

I jazyky bez písma mají svůj korpus textů, který je však předáván ústně, z generace na generaci; mimo příslušné jazykové společenství jej zná pouze několik málo odborníků. Tyto jazyky se tak uzavírají samy do sebe a jejich kulturní dosah je omezený.

Zavedení písma, které by mělo být přizpůsobené fonetice daného jazyka, a s tím související kodifikace pravopisu, je důležitým krokem na cestě ke kulturnímu vzestupu. Chod a snad i sama existence moderních států jsou závislé na užívání písma.

Známe zhruba 100 jazyků se starými písemnými památkami. A vedle nich je na světě asi 150 jazyků, které přijaly písmo až v průběhu 19. nebo 20. století. Jejich literární korpus byl dlouho předáván jen ústně. Avšak po přijetí písma mohly tyto jazyka zaznamenávat a šířit svá literární díla a být vyučovány. Získání úředního statutu na úrovní státní nebo regionální jim pak umožnilo samostatný kulturní vývoj.

Ve společnosti, která používá písmo, v níž existují knihy – v takové společnosti může člověk dospět k poznání sám. Jeho vlastní poznání často vyvažuje hodnoty předávané kolektivními institucemi.

Vývoj písma představuje složitý proces, navíc dosud plně nepoznaný. Předstupněm písma byly piktogramy. Jsou to stylizované kresby. Zaznamenávají naše zážitky a zkušenosti, nikoli však jazyk. Piktogram může zachytiti obsah sdělení, ale ne jeho zvukovou podobu. Příjemce mu může rozumět, aniž by znal jazyk autora. S piktogramy se dosud hojně setkáváme – jsou jimi některé dopravní značky, různé symboly, emblémy i comicsy beze slov.

Piktogramy vyjadřují sdělení konkrétně, zatímco ideogramy abstrakně. Mnohé symboly jsou spíše ideogramy. Zde se využívá asociací: kolo – věčný návrat, hvězda – naděje, Davidova (židovská) hvězda – rovnováha, kříž – smrt a zmrtvýchvstání, svastika – život nebo štěstí, jin a jang – mužský a ženský princip. Dnes symbol kříže často označuje kostel a židovská hvězda synagogu, pak jde bezesporu o ideogramy.

Prvním opravdovým písmem byly ideogramy – písemné symboly označující pojmy. Každé vyprávění se skládá z vět, každá věta ze slov. Nabízí se tak možnost znázornit pomocí znaků jednotlivá slova. Znaků bude sice mnoho, zato však umožní přepsat větu »slovo od slova«.

Znaky se nevážou k určité zvukové podobě slova, ale k pojmu (ideji). Často se využívá asociací (např. slunce – světlo, teplo; měsíc – tma; vločka – zima). Dalo by se říci, že znaky jsou stylizované a schématizované obrázky. Znaky většinou ztrácí podobnost s označovaným předmětem.

Znakům pojmového písma se říká ideogramy, složitým ideografickým znakům hieroglyfy. Písmo se pak nazývá pojmové, znakové, ideografické nebo logografické. Do této kategorie patří i klínová písma.

Někteří jazykovědci preferují termín logogram. Je to z toho důvodu, že znaky často obsahují jak prvek reprezentující jejich význam, tak i prvek reprezentující jejich výslovnost. Význam téhož znaku se může v různých jazycích mírně lišit (typické u čínských znaků).

Může dojít k tomu, že určitý znak ztratí onu ideu. Pak označuje pouze slabiku nebo skupinu hlásek. Takové znaku jsou už fonogramy.

Specialitou jsou znaky zvané determinativy. Těch se užívá k rozlišení stejně znějících slov. Pro ně není obdoby v hláskovém písmu. Jako bychom si za slovo "vlna" nakreslili buď ovci, nebo vodní kapku. Jiné příklady: Za znak pro "list" se dá ještě další znak, který upřesní, zda jde o list papíru nebo list rostliny. Podobně je možné upřesnit, jestli sloveso "mít" znamená něco vlastnit nebo mít nějakou povinnost.

Poznámka: V čínštině se k zápisu vlastních jmen používá ideogramů, které však v tomto případě ztrácí svůj význam a tedy označují jen zvukovou podobu jména.

Dalším vývojovým stupněm je slabičné písmo. Vychází z této myšlenky: každé slovo se skládá z jedné nebo více slabik. A slabik je daleko méně než slov. Písmo, které bude užívat znaky pro slabiky, bude úspornější než písmo pojmové. Pokud nejde o jednoslabičné slovo, pak platí, že slabika a znak, který jí odpovídá, nemají žádný obsah a jsou tak pouhým zvukem. Proto je slabičné písmo zvukové. Při jeho čtení je nutné vědět, jak se znaky vyslovují. Mezi slabičná písma patří písma drávidská, některá indická, písmo etiopské a staroperské a také japonská písma hiragana a katakana. Slabičné písmo užívali Řekové v mykénském období. V 19. století si slabičné písmo osvojili Indiáni kmene Cherokee.

Posledním vývojovým stupněm je hláskové písmo. Dokonalé hláskové písmo má znaky pro všechny hlásky, které se v jazyce vyskytují. Takové písmo se může nazývat abeceda. Předností tohoto písma je úspornost a přesnost: Pomocí několika desítek znaků dokáže zachytit zvukovou podobu jazyka.

V hláskovém písmu mají své místo interpunkční znaménka. Jimi vyjadřujeme strukturu a organizaci textu. Užívá se jich teprve od středověku. Pro čtenáře jsou dobrým pomocníkem; škoda jen, že ne všichni s nimi umí zacházet. Takové psaní více vykřičníků za sebou je jen teatrálnost a pozérství. 

Bohužel, hláskové písmo klade největší nároky na náš mozek: Vyžaduje vzájemnou spolupráci obou mozkových hemisfér. A poruchami čtení (dyslexií) trpí nejčastěji právě uživatelé hláskového písma.

Dokud člověk písmena dobře nezná a jejich sestavy pouze ›luští‹, zaměstnává především hemisféru pravou. Jakmile začne spojovat tvary písmen se zvuky a zvláště, když je pak naplňuje věcným obsahem, tj. když čte významy vnímaných slov, nutně vstupuje do hry hemisféra levá a přebírá vedoucí roli.

Mezi uživateli jazyků z jednodušším pravopisem je 3 – 5 % dyslektiků; u jazyků se složitějším pravopisem to může být až 10 %.

Jednotlivé vývojové stupně písma se mohou prolínat. Ve znakovém písmu Egypťanů najedeme vedle hieroglyfů také znaky pro jednotlivé slabiky a dokonce i hlásky. Podobně na tom byli Mayové. Rovněž čínské znaky jsou zčásti ideogramy a zčásti fonogramy.

Naopak my, uživatelé hláskového písma, používáme několik ideogramů (#, $, €, £, %, ‰, &, §, @). Arabské i římské číslice jsou také ideogramy. A takoví Maďaři s nimi umějí pěkně pracovat: Maďarské slovo hármas [-š] znamená tři nebo trojka a dá se zapsat jako 3-as.

Některé vodní a dopravní značky (např. zákaz zastavení a stání) jsou spíše ideogramy. Totéž se dá říci o symbolech na prádlu a o němých značkách Krkonoš. Právě na dopravních značkách zákaz zastavení a stání je možné ukázat vznik sdělovací konvence. Ta předchází konvenci jazykové. Ideogramů využívají i mnohé těsnopisné soustavy.

Některé znaky hláskového písma mohou označovat více hlásek i celé slabiky. V latince je to nám dobře známé X a Q, v řecké abecedě jde o Ξ a Ψ, v cyrilici pak například znak, který znamená slabiku [ja] – třeba v ruském slově "jabloko" . Jindy však měkčí předchozí hlásku, a pak se čte jako [a] – jako příklad uvádím jméno "Táňa" .

Mám pocit, že naše uspěchaná doba si časem vynutí větší užívaní ideogramů. Co kdybychom se ohlédli do historie a vzali si to nejlepší od Egypťanů, Číňanů a Mayů? Pak bychom mohli vytvořit znaky pro moderní Evropany, které by se prolínali s našimi hláskovými písmy.

Kolébkou písma byly patrně jen čtyři oblasti na světě: Egypt, Mezopotámie, Čína a Yucatán. Egyptské hieroglyfy byly opravdu propracované v měřítku tehdejší i dnešní doby. Vyžadovaly však precizní postup při psaní, a proto docházelo k postupnému zjednodušování hieroglyfů. Prvním zjednodušením vzniklo hieratické písmo, dalším pak démotické písmo, které se v Egyptě udrželo až do roku 452.

Egyptské hieroglyfy ovlivnili také vznik sinajského písma. Semitsky mluvící lidé byli okouzleni hieroglyfy, a tak převzali některé k zápisu jejich vlastního jazyka. Sinajské (protosinajské) písmo bylo přechodem mezi písmem pojmovým, slabičným i hláskovým.

Komu vděčíme za skutečnou hláskovou abecedu? Zdá se, že pouze Féničanům a Řekům. Fénické slabičné (a částečně hláskové) písmo, zřejmě odvozené ze sinajského písma, postupně ovládlo celé Středomoří, stejně jako Přední východ. Revoluci ve vývoji písma pak provedli Řekové: Fénické písmo upravili tak, aby jednotlivé znaky odpovídali hláskám. Byli tak první a snad i jediní lidé na světě, kteří vytvořili původní hláskovou abecedu. Je možné, že všechny dnes používané abecedy vycházejí z jejich odkazu. Východní varianta řeckého písma ovlivnila písma ve starověké Malé Asii; západní řecká abeceda se dostala s Řeky do Itálie, kde se stala základem latinského písma. Svůj díl na tom mají i Etruskové. Ze sjednocené (klasické) řecké abecedy se odvozuje písmo arménské, gruzínské, koptské a dále hlaholice i cyrilice, která je dodnes užívána k zápisu některých slovanských jazyků, však používají ji i mnohé asijské národy. Sluší se ještě připomenout, že velká řecká písmena získala dnešní podobu už v 5. století př.n.l., zatímco malá písmena pochází až z 9. století n.l. Proto jsou mezi nimi tak velké rozdíly.

Pak jsou tu ještě písma semitská – arabské a hebrejské písmo. Na ně navázala písma středoasijská a jihoasijská (např. indická). Relativně mladou historii má korejské písmo hangul.

Germáni vytvořili na řeckém, latinském i etruském základě runy. Ty našly uplatnění ve Skandinávii a na britských ostrovech. Runové písmo bylo vytlačeno latinských (spolu s přijetím křesťanství). Však na švédském venkově se runy udržely jako dekorace až do začátku 20. století.

Podobný původ jako runy mělo i písmo ogham, známé z raně středověkého Irska, Skotska a Walesu.

Latinské písmo prošlo složitým vývojem – už v době starého Říma. Tehdy se vyvinuly dvě formy latinského písma: kapitála a starší římská kurzíva, která se ve 3. století proměnila v mladší římskou kurzívu; zatímco na kapitálu navázala unciála a polounciála. V důsledku stěhování národů a christianizace se začala vyvíjet národní písma. Ve snaze sjednotit způsob zápisu latinského písma vznikla v 8. století karolinská minuskula; i ta ovšem podléhala změnám, až se nakonec ve 12. století proměnila v gotické písmo (někdy zvané lomené).

V době humanismu se lidé vrátili k okrouhlým literám. Vzniklo tak písmo humanistické v podobě antikvy a italiky. Humanistické písmo bylo velmi oblíbené v Itálii už od 16. století. Do jiných evropských zemí proniklo později. Jeho nástupcem je moderní latinské písmo (latinka), které je užíváno dodnes.

Nástupcem gotického písma se stalo písmo novogotické. Jeho variantami byly: bastarda, textura, švabach, kurent a fraktura. Novogotické písmo se udrželo nejdéle v Německu (až do roku 1941). Pro srovnání: V Čechách se s ním přestalo psát už v polovině 19. století.

Latinkou píše mnoho jazyků užívaných v mezinárodní komunikaci. Latinka stále více a více utváří vizuální podobu světa – už od dob kolonialismu, dnes pak v souvislosti s hospodářskou, kulturní a turistickou globalizací.

Původní latinská abeceda obsahovala pouze 20 písmen. Ve starověku lidé znali jen velká písmena, malá se začla utvářet až ve 3. století n.l. Ještě během starověku docházelo k přidávání dalších písmen: J bylo odvozeno z I, G z C, U z V; Y a Z byly převzaty z řecké abecedy. Ve středověku došlo ke vzniku W (spojením dvou V). Stejný původ má německé ostré ß (ze dvou S). Takto vznikla i písmena a a o používaná v severogermánských jazycích.

Zvláštností je písmeno Þ (thorn). Má původ v runovém písmu a jeho malá varianta je vlastně větší než velká. Písmeno mělo své místo ve středověké Británii a Skandinávii, kde je dnes nahrazeno spřežkou th. Dodnes se s ním setkáme na Islandu.

Jako kuriozitu je možno uvést písmeno ∂ (šva), užíváné v ázerbajdžánštině a v africkém jazyce ewondo.

Bylo by třeba dál rozšiřovat latinku? Možná, ale…

Jazyků, které píší latinkou, je tolik, že i kdyby se pro každou hlásku zavedl samostatný znak, nikdy by běžný "čtenář" (např. turista) neznal zásobu kompletní a neměl by ani rámcovou představu, co má dělat. Vždyť latinkou píší i tak odlišné jazyky jako čeština a vietnamština.

Zbývá otázka: Jakou cestou by šly děti, kdybychom je nedali do školy? Myslím si, že děti by šly cestou od piktogramů k ideogramům. Všímejte si, co vaše děti kreslí. Možná v jejich obrázcích objevíte zárodky ideogramů. A pak, až půjdete na nákup, zkuste vymyslet znak pro rohlík a chléb, a potom třeba pro velký rohlík a malý chléb.

Jaký je vztah mezi jazykem a písmem? Spíše volný. Latinku užívá mnoho různých jazyků, z nichž celá řada nepatří do indoevropské jazykové rodiny. Jazyky někdy přecházejí od jednoho písma ke druhému. Turečtina užívá latinku teprve od roku 1926, předtím se psalo arabským písmem. V Chorvatsku se hlaholice udržela pro zápis náboženských textů až do 19. století. Rumunština užívala cyrilici až do roku 1860, od té doby používá latinku. Vietnamštinu je možné zapisovat latinkou už od 17. století, avšak až do začátku 20. století se užívalo k zápisu vietnamštiny také čínských znaků i vietnamských znaků. V Jižní Koreji se dodnes místní hláskové písmo (hangul) doplňuje čínskými znaky.

Poslovanštělí Tataři na Bílé Rusi psali v 16. století své náboženské texty bělorusky, přitom však arabským písmem. V českém literárním korpusu najdeme několik textů psaných písmem hebrejským. V 19. století byla v ruské zóně snaha zapisovat polštinu cyrilicí. A jsou i jazyky, které používají více písem regulérně, například srbština (2), nebo japonština (4).

Z toho plyne: Jedním písmem se dá zapsat více jazyků; jeden jazyk se dá zapsat více písmy. Vztah jazyka a písma je tedy volný. Mimo to platí, že hodnota téhož písmena může být různá. Například písmeno j se může číst jako [j], ale v angličtině jako [dž], ve francouzštině jako [ž] a ve španělštině [x].

Pravopis (ortografie) je způsob zaznamenávání jazykových projevů písmem. Písmo a pravopis se dohromady nazývají psací soustava. Podle vztahu mezi psanou a mluvenou podobou jazyka rozlišujeme několik druhů pravopisu:

1) fonetický: Písmena abecedy znázorňují výslovnost zvuku v daném slově.

2) fonologický (progresivní): Každému písmenu odpovídá jeden foném (základní jednotka zvukové stavby jazyka).

3) historický (etymologický): Vychází ze starší podoby jazyka. Více či méně se liší od mluvené řeči. Zohledňuje především původ slov.

V pravopisu se často uplatňuje morfologický princip: Snaha uchovat souvislost mezi příbuznými slovy a jejich tvary (sníh [-x], sněhu, sněhový). Stejně tak se uplatňuje symbolický princip: Tendence graficky odlišit stejně znějící slova (vížka – výška, vézt – vést, bílý – býlí – bílí).

V mnoha jazycích se uvedené typy pravopisů prolínají. Fonologické pravopisy slovanských jazyků v sobě obsahují i prvky dané historicky (v češtině: rozlišování ů/ú, psaní s/z v předponách a částečně i rozlišování i/y). Naopak historické pravopisy užívané v angličtině a francouzštině obsahují i fonologické rysy.

K rozchodu mezi psaným a mluveným jazykem dochází z několika důvodů. Psací soustava je prostředníkem mezi lidmi a literárním dědictvím, a proto získává jistou prestiž. Rovněž je pravda, že psací soustava někdy přechází do umění (typografie, kaligrafie). Svou roli tu sehrává konzervativní přístup a obecná nechuť měnit zavedený způsob psaní. Je to samozřejmě i otázka zvyku. Důvodem »zakonzervování« psaného jazyka může být i nejednotnost jazyka mluveného.

Nakonec je tu i otázka technická: Pravopisná reforma je v dnešní době složitý a nákladný tah. Pravopisné změny se občas pojí se změnami politickými (např. konec války, nová ústava). A tak se může pravopisná reforma stát začátkem nové národní identity.

Zmínil bych tu vžitou a nesprávnou představu o jazykovědcích? Že by to byli staří vousatí pánové, kteří celý den zkoumají, jak se co správně píše, a střeží pravopis jako oko v hlavě? Tak to ovšem není. Spíš naopak, oni by někdy chtěli pravopisné změny, ale lidé o ně nestojí.

Třeba se mezi dětmi vyskytnou touhy po pravopisných změnách. A co my na to? Můžeme dát děti do školy a tam je držet pod kontrolou.

Víc hlásek než znaků

Jak označit hlásky, pro které nemá původní písmo znaky. Jsou ty čtyři možnosti:

1) využít písmeno určené pro nebližší hlásku – primitivní pravopis: r pro [ř], s pro [š] atd.

2) spojit několik písmen, vytvořit spřežky – spřežkový pravopis: v čestině ch pro [x], v polštině cz pro [č], v němčině sch pro [š], v chorvatštině nj pro [ň], v maďarštině gy pro [ď] atd.

3) použít doplňující znaménka (diakritiku) – diakritický pravopis: č, š, ľ, ł, ü, ç ap.

4) vytvořit nové znaky: ß, æ, œ, Þ aj.

Poznámka: Nad písmeny i a j se píše tečka, zde však nemá rozlišovací funkci. Je nedílnou součástí znaku. Proto se nejedná o diakritiku. Je tedy na místě otázka, zda tam tečka opravdu musí být. Návrhy "zrušit tečku nad i a j" mají své opodstatnění.

Dům a omítka

Pravopis není tím, co by zaměstnávalo lingvisty především. Psací soustava totiž de facto není jazykem, je jeho vnějším projevem. Rozdíl mezi psací soustavou a jazykem je asi stejný, jako mezi domem a jeho omítkou. Omítka může být bílá, žlutá; hladká, hrubá…

Omítka je to, co je vidět; a podle ní často my, laici, hodnotíme, jak je který dům pěkný. Všichni ale cítíme, že to podstatné je pod ní – tvar domu, jeho funkčnost i zasazení do okolního prostředí je dáno spíš jeho vnitřním uspořádáním, než barvou a povrchem jeho omítky.

Jazyk bez písma – písmo bez jazyka?

Jak už bylo uvedeno, víc je jazyků, které písmo neužívají. Avšak těmito jazyky mluví poměrně málo lidí na naší planetě.

Nabízí se i tato otázka: Může stát písmo osamoceně, bez vztahu k určitému jazyku? Latinka byla původně určena pro zápis latiny, avšak dnes ji užívá mnoho odlišných jazyků. Mnoha jazykům psaných latinkou nerozumíme, ale nápisy si číst můžeme.

Stejně tak cyrilice slouží k zápisu mnoha odlišných jazyků. Spojovat si ji jenom s ruštinou by bylo nesprávné. Ruština je největší jazyk, který používá cyrilici. Ovšem původně byla cyrilice určena k zápisu staroslověnštiny. Následně byla využita k zápisu bulharštiny. Však také vznikla na bulharském území.

Dnes cyrilicí píše mnoho lidí, mluvících rozdílnými jazyky. Některé jsou ruštině blízké, jiné jsou zcela odlišné. Mohu zde uvést kazaštinu (turkický jazyk), avarštinu (kavkazký jazyk), udmurštinu (uralský jazyk) nebo mongolštinu (altajský jazyk). Písmo může být svým způsobem pojítkem mezi různými jazyky. Lidé si můžou přečíst nápisy, zkratky a vlastní jména. Někdy rozumí, jindy ne; ale číst je můžou.

Myslím si, že znalost azbuky by měla patřit k všeobecnému vzdělání. Azbuka by se měla vyučovat na základních školách (v rámci ČJ spolu se základy jazykovědy). Avšak učila by se bez vztahu ke konkrétnímu jazyku. Písmo by se cvičilo především na vlastních jménech.

Znalost azbuky by jednak umožnila čtení nápisů ve východní Evropě a v části Asie. Také by ulehčila studium těm, kteří se později začnou učit ruštinu, ukrajinštinu, bulharštinu nebo jiný jazyk užívající cyrilici. Oni by se pak nemuseli zdržovat poznáváním písma, ale mohli by se začít učit jazyk rovnou.

Byl bych také rád, kdyby žáci lépe poznali řecké písmo (v hodinách matematiky). Jejich znalost řeckého písma by už neměla končit u písmene delta. Problémem je velký rozdíl mezi velkými a malými řeckými písmeny, což je dáno historicky.

Poznámka: Často se zaměňují pojmy cyrilice a azbuka. Cyrilice je v češtině obecným pojmem pro písmo odvozené od velké řecké abecedy. Azbuka pak označuje národní abecedy užívané v jednotlivých státech. Naproti tomu v ruštině je slovo azbuka označením pro pořadí písmen abecedy – tedy cyrilice. A tak termín azbuka zde může označovat libovolnou abecedu.

"Západní civilizace zvítězila mimo jiné díky své převaze v mezilidské komunikaci. Ale rovněž zjišťujeme, že se tato převaha prosadila na úkor komunikace se světem. Po konci koloniálního věku pociťujeme nejasnou potřebu vrátit této komunikaci se světem její význam. Jenže i v tomto případě se zdá, že vážně míněný pokus předběhla parodie.

Američtí hippies se v 60. letech, na protest proti ideálům své vlasti, pokusili o návrat k životu ušlechtilého divocha. Chtěli se vzdát peněz, zapomenout na knihy a psané slovo, nestarat se o oblečení a přestat používat stroje. Tato společenství však byla přirozeně odsouzena k nezdaru, protože roubovala ony ›primitivní‹ rysy na zcela moderní individualistickou mentalitu." Cvetan Todorov

O polštině

Prvním písmem Slovanů byla hlaholice. Užívala se i v Polsku, však zachovalo se jen málo rukopisů. A většina z nich se nachází mimo dnešní území Polska.

Rozporuplný krok udělal papež Štěpán V., který v roce 885 vydal bulu "Quia te zelo fidei", v níž zapověděl používání slovanské liturgie. Hlaholici tak čekal neodvratný úpadek.

Hlaholice se do Polska načas vrátila ve 14. století do klášterů v Olešnici a Krakově. Rukopisy však později shořely.

Díky poloze Polska ›mezi západem a východem‹ mohlo docela dobře dojít k využití cyrilice. Je možné si představit, že by Poláci mohli psát cyrilicí i latinku současně. Avšak jediný vážně míněný pokus o zápis polštiny cyrilicí spadá do roku 1852. Tehdy se ruský car Mikuláš I. pokusil o její zavedení v ruské zóně (polský stát tehdy neexistoval). Tento ›alternativní zápis polštiny‹ byl značně nepopulární, vzhledem ke špatným polsko-ruským vztahům.

Počátky polského státu jsou spojené s přijetím křesťanství. Spolu s křesťanstvím přijali Poláci i latinské písmo. Bylo jeho přijetí pro Poláky šťastné? Ano i ne. Získali sice další pojítko s Římem, ale také bychom mohli říci: Písmo určené původně Římanům bylo ›roubováno‹ na jazyk s úplně odlišnou fonetikou. Možná, že právě v tom byl základ budoucích problémů.

Ve vrcholném středověku byl polský pravopis značně primitivní. Například písmeno s mohlo označovat jak hlásku s, tak i (tvrdé) š a dokonce i měkké ś. A to není vše: Třeba písmeno t se někdy užívalo k zápisu měkkého ć.

Později se začali psát spřežky. Ale i zde byla problémem značná nejednotnost. Tvrdé š bylo možné zapsat jako ss, sz nebo sch.

Časem se zápis tvrdých č, š a ř ustálil takto: cz, sz, rz. Vznik těchto polských spřežek byl zřejmě inspirován středověkou češtinou.

V 15. století se začalo s odlišováním měkkých ć, ś a ź. Tyto měkké hlásky se počaly zapisovat jako ci, si, zi. Někteří autoři však psali cy, sy, zy. Měkčení čehokoliv pomocí tvrdého y může dnes působit kuriózně, ale v maďarštině to funguje i v současnosti.

Významné bylo dílo Jakuba Parkoszowica, rektora krakovské univerzity. Parkoszowic chtěl, aby obojetné souhlásky měly dvojí grafickou podobu, podle toho, zda se čtou tvrdě nebo měkce (viz obrázek). Z dnešního pohledu by to bylo obtížně proveditelné (složité zapracování dvojí podoby do různých sad písma).

Usiloval Parkoszowicz o prosazení diakritického pravopisu do polštiny? Podle Żeromského si Parkoszowic nakonec rozmyslel zavedení diakritiky z obavy před husitstvím. Podle Moszyńského nešlo Parkoszowicovi o pravopisnou revoluci. Spíše chtěl zachovat co nejvíce z minulosti a jen opravit to, co bylo nutné.

Jisté je, že nakonec zůstal u povětšinou u spřežek.

Pouze u měkké ć chtěl zapisovat jako ç (používá se v dnešní turečtině).

Parkoszowic také doporučoval psát měkce čtené [v´] jako (jednoduché) v.

Největší paradox polských dějin?

Latinsky psaný spis "Orthographia Bohemica" obsahuje návrh na zavedení diakritického pravopisu do češtiny. Za jeho autora je nejčastěji považován Jan Hus, ale autorem by mohl být i Jan ze Středy.

Víme, že Jan Hus užíval ve svých dílech diakritický pravopis. Sluší se připomenout, že Hus byl katolický kněz. Byl reformátor, ale ne protestant.

Diakritiku mohl poprvé navrhnout Jan ze Středy, další katolický kněz. Jan ze Středy působil ve Slezské Středě (Środa Śląska); poté se stal biskupem, žil v Litomyšli a Později ve Vratislavi (Wrocław). Od roku 1352 byl kancléřem Karla IV.

V Polsku byl diakritický pravopis označen jako ›protikatolický‹, přitom byl doporučován dvěma katolickými kněžími.

Profesor Jílek-Oberpfalzer vyprávěl anekdotu, podle níž Poláci zůstali u spřežek proto, že odmítli Husův (rozuměj kacířský) pravopis. Spotřeba papíru je proto u nich vyšší o 10 %.

Spis "Orthographia Bohemica" má dva hlavní body:

1) České souhlásky, které latina nemá, doporučuje psát písmenem hlásky příbuzné s tečkou nad ní. Například [č] jako c s tečkou atd. Z tečky se v době humanismu vyvinul háček.

2) Dlouhé samohlásky navrhuje psát písmeny pro příbuzné hlásky krátké a čárkou nad nimi. Latina sice dlouhé samohlásky má, ale nijak je neoznačuje.

"Orthographia Bohemica je prvním známým spisem, ve kterém se podobná pravopisná úprava navrhuje pro slovanský jazyk. Dodnes není zřejmé, odkud jeho autor čerpal inspiraci. Uvažuje se v této souvislosti např. o hebrejštině, o dánských učencích působících na Sorboně či o dopisech svatého Jeronýma; zcela jistě se dá předpokládat dobrá znalost soudobého písařského úzu (z něj byla nejspíše přejata čárka pro označení dlouhé samohlásky). Podle studie Mareše byla podnětem k sepsání Orthographia Bohemica znalost hlaholice, užívané chorvatskými mnichy v klášteru Na Slovanech. Významnost spisu spočívá v tom, že diakritická znaménka uspořádal do soustavy, která svým logickým uspořádáním a praktickou využitelností daleko překročila jak úzus své doby, tak i doby pozdější." (Wikipedie)

Diakritické systémy do té doby vznikaly nahodile. Naproti tomu spis Orthographia Bohemica přichází s konkrétní myšlenkou přiblížení latinského písma k národnímu jazyku. Je to předdveří požadavku mít Bibli ve vlastním, srozumitelném a dobře čitelném jazyce.

Zásady obsažené ve spisu nebyly přijaty hned. Diakritický pravopis se výrazněji prosadil až po vynálezu knihtisku. Písaři často užívali spřežek ještě v 16. století.

V tištěných dílech se postupně ustálil bratrský pravopis. Původní tečka se změnila v háček. A teprve tehdy se začala běžně užívat interpunkční znaménka.

Bratrský pravopis proslavil i Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské. Ve svém chystaném díle »Poklad jazyka českého« chtěl podrobně vysvětlit i českou gramatiku. Bohužel, připravovaný spis shořel v Lešně i s dalšími cennými díly.

Prosazování diakritiky do polštiny bylo obtížné. V době Parkoszowica k tomu nedošlo vůbec, později jen omezeně. Významné bylo dílo pedagoga Stanisława Zaborowského.

Počátkem 16. století se začaly diakritikou označovat měkké hlásky ć, ś a ź. Ovšem jen před souhlásku nebo na konci slova, v ostatních případech se dál psalo ci, si a zi. Tak je tomu dodnes (ślub, miś; siatka).

Během renesance se úpravou polského pravopisu zabývali Jan Kochanowski, Jan Januszowski a Łukasz Górnicki. Přijat byl návrh Januszowského, aby se tvrdé ž psalo jako ż (místo škrtnutého z). Januszowski také navrhoval psát tvrdé č jako c, k tomu však už nedošlo.

Pozoruhodnou historii má polské temné Ł ł. Vzniklo z L »nabodeníčkovaného« (opět inspirace češtinou). Diakritika se časem dostala dovnitř písmene.

Další pokusy o zavedení diakritiky nebyly úspěšné. Historik a dramatik Wojciech Bogusławski chtěl v 19. století přiblížit polský pravopis českému (používat diakritiku také pro tvrdé č, š a ř). Podobný nápad měl spisovatel Kazimierz Promyk (vl. jm. Konrad Prószyński). Ale ani tentokrát nebyla myšlenka dotažena do konce.

Ke zdvojování v

V češtině došlo ke zdvojování v ze dvou důvodů.

Staročeské v se četlo jako temné (obouretné) [w] – podobně jako v angličtině. Souvisí to s jeho původem z indoevropského [u]. Například slovo pravda se psalo jako prawuda nebo prauwda. Písař tu zřejmě cítil blízkou příbuznost w a u. V 15. století se hláska změnila na obyčejné [v]. Zápis však zůstal stejný: w.

Kromě toho středověcí písaři často zaměňovali U a V. Proto mohlo být výhodné psát dvě V za sebou (VV) a později rovnou dvojité W.

Postupně se psaní v/w ustálilo takto: V se používalo místo U na začátku slova (např. vzeniny, včitel; Vkrajina, Vheský Brod). Naproti tomu W se psalo uprostřed a na konci slova (wčela, wysoký; Watikán, Wimperk; láhew). Je možné, že se zde vyslovovalo temněji (alespoň v některých oblastech). Postupně se však W přestalo číst temně a navíc mezi oběma "vé" nebyl patrný nějaký slovotvorný nebo gramatický rozdíl. Rozlišovaní jednoduchého a dvojitého "vé" bylo shledáno neúčelným. Proto se v roce 1849 přistoupilo ke změně pravidel pro psaní v/w, které navrhl Václav Hanka. Od té doby se v českých slovech píše pouze V, naproti tomu W užíváme jen ve slovech přejatých (wolfram, western) a ve vlastních jménech (Waltrův vůz, Wyandotka, Wales, Zimbabwe).

Poláci s námi mají společnou zápletku. I polští písaři měli problémy se záměnou U a V. Jednoduché V se i zde užívalo místo U, i když spíš uprostřed slova (trvdny, rvch; Bogvmił). A co bylo dál? Tam, kde se četlo [v], začalo se V zdvojovat až se dvojité W stalo dominantním. Naopak, pokud se mělo někde číst [u], začalo se psát U místo V. Nakonec V z polské abecedy vypadlo. A třeba se W také četlo temně, a tak bylo zdvojování opodstatněné.

V polštině dnes chybí rozlišovací funkce v/w, kterou známe z angličtiny nebo němčiny, kde se obě "vé" čtou jinak: wine (víno-nápoj) / vine (víno-rostlina), wiper (stěrač) / viper (zmije); die Wolke (mrak) / das Volk (lid).

Než se dostaneme k otázce háčků v polštině

Rozum, víra, účelnost

Možná vás napadají pojmy jako prokatolický, protikatolický, konzervativní, nebo liberální. Avšak ta slova bychom neměli vytrhovat z kontextu.

Nejprve bychom si měli ujasnit, na jaké myšlenkové úrovni se pohybujeme. Jsou tu otázky rozumu, víry a účelnosti.

Katolická církev ani polský stát se nemůže rozhodnout pro potraty. Stejně by se měly zachovat všechny ostatní státy světa. Již pouhý rozum bez víry nám říká, že potrat je záměrným zničením lidského života, a proto je vždy špatný. A pak, pojem »nechtěné těhotenství« je spíš logický klam. Že by to bylo tak: »Před přijetím je třeba dvakrát odmítnout«?

Katolická církev se nemůže rozhodnout pro odmítnutí dogmatu o Trojici nebo pro popírání opravdové přítomnosti Krista v eucharistii, neboť to by bylo proti jejím závazným dogmatům.

Naproti tomu se církev může rozhodnout pro nepovinný celibát kněží nebo se může rozhodnout, že bude křtít jen ty, kteří k tomu dají souhlas.

A polská společnost se může rozhodnout pro zjednodušení polského pravopisu. Může chtít prosazovat háčky místo spřežek, jednoduché V místo dvojitého W, nebo může usilovat o větší používání ideogramů. To vše jsou otázky účelnosti.

Ať žijí ideogramy

Myslím si, že se v budoucnu dočkáme většího rozšíření ideogramů. Evropané si možná vytvoří několik set ideogramů – nejen podle zkušeností Egypťanů, Číňanů a Mayů, ale i na základě svých potřeb. Takové ideogramy najdou uplatnění také v obou Amerikách a v Rusku. Ideogramy by mohly být pojítkem mezi různými jazyky.

Slovanské jazyky jsou ohebné, a proto se nedají snadno zapisovat ideogramy. Ve slovanských zemích se proto budeme setkávat s ideogramy především na obalech výrobků, nápisech a různých tabulích. Běžní lidé užijí ideogramy tam, kde je třeba psát co nejúsporněji – například lístek na nákup. Avšak naše knihy i časopisy budou dál psány převážně latinkou.

Ve vzdálené budoucnosti je možná hlubší integrace ideogramů po vzoru japonštiny: Kořeny slov budou psány ideogramy, hlásková písma budou sloužit k zápisu koncovek a částic. Pak bychom ovšem potřebovali aspoň tisíc ideogramů.

To je však jen fikce. Podle mého názoru dojde k většímu rozšíření ideogramů pro zápis těch jazyků, které neskloňují.

Možná vás napadá: Vždyť jsou v polštině slova, která znějí stejně, ale znamenají něco jiného. To vůbec nevadí. Ideogramy vyjadřují obsah slov, nikoli jejich zvukovou podobu. Poláci budou pro taková slova preferovat jiné znaky.

A důvody pro ideogramy? Jednak urychlit zápis často používaných slov. Při větším rožšíření ideogramů by možná klesl počet dyslektiků. Dyslexií trpí jen v Evropě mnoho miliónů lidí. A těžká dyslexie může člověka vyloučit z humanitních studií a oborů jako je medicína.

Naopak v Číně možná dojde k rozvoji hláskového písma, které bude určeno především pro zápis vlastních jmen, která se nedají dost dobře zapisovat ideogramy.

Zkrátka a dobře: Jde o to vytěžit co nejvíc výhod z obou písem.

Šedesát milionů a jeden návrh

Navrhovat pravopisné změny je právem každého. Proto teď udělám to, co může udělat šedesát milionů jiných.

Žijeme v době, kdy máme na všechno málo času. I z toho důvodu je třeba uvažovat o racionalizaci (nejen) polského pravopisu. Mým ideálem je úsporný zápis – funkčnost a účelnost nade vše.

Nejde prokázat souvislost mezi složitostí pravopisu a spotřebou papíru. Myslím na to, když jdu lesem. Bylo by hezké říct: "Žil jednou jeden pan Hanka, který navrhl zrušení dvojitého W, a díky němu jsme ušetřili mnoho hektarů lesa. Jenže to neřeknu, protože to nikdo nespočítá. Rozvinutá společnost spotřebuje víc papíru než zaostalá. Tak to prostě je. Stejně tak by bylo naivní si myslet, že průměrný Čech ušetří za barvy do tiskárny díky háčkům nebo jednoduchému V. Neušetří.

Doporučené změny polského pravopisu:

1) Zavedení háčku místo spřežek pro tvrdé č, š a ř.

cz>č; sz>š; rz>ř

Poznámka: Polské řz (ř) se čte jako [ž] nebo [š] (podle znělosti). Nejde tedy o kmitavku jako v češtině. V pravopisu je však toto odlišení potřebné ze slovotvorných důvodů.

2) Háček užít místo tečky nad z (kvůli sjednocení s výše uvedenými písmeny).

ż>ž

3) Psát v místo w (kromě cizích slov a vlastních jmen).

4) Užívat i písmen x + q (k zápisu cizích slov a vlastních jmen).

Pro polonisty – přečtete si následující text (povídka Janusze Osęky):

Přygoda miłosna

Poznałem nejpiękniejšą i najbardziej uročą dzievčynę. O takiej cudovnej přygodzie mařyłem od davna.

Następnego dnia vydavało mi się, že ma lekko skřyvioną łopatkę. Třeciego dnia spostřegłem vadę v jej nogach: Ščególnie leva była zvichrovana v nieodpoviednim kierunku. Čvartego dnia zauvažyłem, že brak zęba može mieć ogromne značenie. Piątego dnia došedłem do pevnych vnioskóv na temat farbovanych vłosóv. Šóstego dnia myślałem sobie: Co ona by dała za to, žeby schudnąć chociaž o dziesięć kilogramóv? Siódmego dnia překonałem się, že ma chód starej kački. Ósmego dnia zobačyłem zmarščki pod brodą. Dzieviąntęgo dnia stvierdziłem, že ma zvisające polički. Dziesiątego dnia absolutnie nie mogłem na nią patřeć. Vrešcie zervałem z tą škaradną maškarą.

Drugiego dnia po zervaniu vydavało mi się, že łopatka vłaścivie vcale nie była křyva. Třeciego dnia zorientovałem się, co označała řekoma vada jej nóg: Po prostu řadko spotykana, klasyčna linia. Čvartego dnia zapomniałem o braku zęba. Piątego dnia došedłem do překonania, že vłosy ma naturalne. Šóstego dnia pomyślałem sobie: Co dałyby inne kobiety na śviecie za taką figurą jak jej? Siódmego dnia překonałem się, že miała najładniejšy chód. Ósmego dnia přypomniałem sobie jej śviežą cerę. Dzieviątego dnia stvierdziłem, že absolutnie nie mogę bez niej žyć.

Pragnąłem vrócić znóv do tej najpiękniejšej i najbardziej uročej dzievčyny. Nie miałem tylko siły ješče raz začynać všystko od počątku.

Pokud tomu rozumíte, je taková úprava proveditelná. Pro ostatní je tady překlad:

Poznal jsem nejhezčí a nejpůvabnější dívku. O takové zázračné příhodě jsem už dlouho snil.

Další den jsem zjistil, že má pokřivenou lopatku. Třetí den jsem si všiml vady jejích nohou: Zvláště levá byla pokřivená v neznámém směru. Čtvrtý den jsem si uvědomil, že jí chybí zub, což může mít ohromný význam. Pátý den jsem si udělal názor na téma barvené vlasy. Šestý den jsem si pomyslel: Co by dala za to, kdyby zhubla o deset kilo? Sedmý den jsem si všiml, že chodí jako kachna. Osmý den jsem si všiml vrásek pod bradou. Devátý den jsem si uvědomil, že má povislé tváře. Desátý den jsem se na ní už nemohl dívat. Konečně jsem se s tou obludou rozešel.

Druhý den po rozchodu se mi zdálo, že její lopatka vůbec nebyla křivá. Třetí den jsem si uvědomil, co znamenala údajná vada jejích nohou: Jednoduše řečeno, vzácná, klasická linie. Čtvrtý den jsem zapomněl, že jí chyběl zub. Pátý den jsem došel k názoru, že neměla barvené vlasy. Šestý den jsem si pomyslel: Co by jiné ženy daly za její postavu? Sedmý den jsem si vzpomněl, jak krásně chodila. Osmý den jsem si připomněl její svěží pleť. Devátý den jsem si uvědomil, že bez ní nemůžu žít.

Toužil jsem se vrátit k té nejhezčí a nejpůvabnější dívce. Jenom jsem neměl sílu začínat všechno od začátku.

A důvody?

Jde mi především o to, aby polský pravopis byl účelnější. Nový pravopis by znamenal rychlejší a úspornější zápis. Proto si myslím, že pro zápis tvrdých [č, š, ž] jsou háčky výhodnější než spřežky. Stejně tak pro polské ř, které se v mluvené řeči mísí s [ž/š], je užitečnější zápis pomocí háčku.

Naopak u měkkých [ć, ś, ź] jsem pro zachování současného dvojího zápisu, to jest c, s, z + měkké i, nebo ć, ś a ź před souhláskou a na konci slova. Takový zápis odpovídá palatalizaci neboli změkčování. Jestliže měkké i změkčuje předchozí písmeno, není už třeba diakritiky (ci, si, zi). Zápis měkkých [ć, ś, ź] tak bude sladěn se zápisem ostatních měkkých souhlásek.

Palatalizace je běžným jevem ve slovanských jazycích. Například v češtině se d, t a n ve spojení s měkkým i mění na [ď, ť, ň]. A stejně tak v polštině c, s a z plus měkké i dává [ć, ś, ź]. Podobně v ruštině se souhlásky ve spojení měkkým I měkčí, v tom případě se měkký znak nepoužívá.

Měkký znak původně značil měkký jer, tedy měkkou polohlásku. Měkký jer se v češtině obvykle změnil na měkké I nebo E (Ě), tvrdý jer (tvrdý znak) pak často na tvrdé Y nebo U. V některých slovech však jery zanikly.

Jedinou nevýhodou háčků by mohly být potíže při zápisu polských jmen v cizině. My sami dobře víme, jak často se na dresech našich hráčů objevují jména bez háčků (a čárek). To je však jen důsledek něčí lenosti. Prostřednictvím mapy znaků jsou háčky dostupné kdekoliv na světě – jen si je najít…

"Rušením háčků a čárek na dresech našich hráčů se Evropě nepřibližujeme, nýbrž se jí vzdalujeme. Utajování diakritiky na reprezentační výstroji připomíná svou důstojností klasický Lukášův výrok ze Švejka: 'Buďme Češi, ale nikdo o tom nemusí vědět!'" Jiří Marvan

Zdvojování V mi přijde zbytečné. V dnešní době převládá tištěné písmo nad psaným. Odlišování písmen U a V je úkolem pro typografy. A ve školách jsme schopni naučit děti hezky psát, a tak v dospělosti nebudou mít problémy se záměnou U a V (pokud si své písmo časem nepokazí).

Dnešní polské W se nečte nijak temně, i proto by byl lepší zápis pomocí písmene V. Jsem tedy proto, aby v polštině převládalo jednoduché V. Dvojité W by zůstalo jen v cizích slovech a vlastních jménech, kde bylo před tím – jako ve slovech wolfram, windsurfing, walc, whisky; wat (jednotka), weber (jednotka), Wašyngton, Walia, Wartburg. Naopak tam, kde dvojité W původně nebylo, bude se psát V: ventyl, verdykt, vernisaž, vermut; Venus, Vatykan, Venecja.

Domácí a cizí?

Poláci sami nejlíp ví, které "vé" je pro ně domácí, a které cizí. V polštině časem došlo ke zvláštnímu jevu: Delší zápis začal být vnímán jako domácí, kdežto kratší jako cizí. Můžeme si to objasnit na příkladu h/ch. Písmeno h se vyskytuje v polských slovech vzácně a většina Poláků ho čte jako "ch" [x]: hala [xala], halerz [xaleš], hodowca [xodofca], hojny [xojny], hormon [xormon]; Hanna [xan'a], Halina [xalina], Helena [xelena].

Častěji se v polštině setkáme se spřežkou ch (ve slovníku se slova na "ch" řadí pod "c"). Poláci chápou "ch" jako domácí a "h" jako cizí, ačkoliv v jejich výslovnosti není podstatný rozdíl. Nabízí se otázka, zda nelze podobnou logikou pochopit problém v/w. Nevnímají Poláci jednoduché V jako cizí, protože je úspornější? A nemají pocit, že dvojité W je »jejich«, protože je složitější?

Možná ano, ale to je jen otázka konvence. Možná si Poláci v budoucnu oblíbí jednoduché V, protože vyjadřuje stejnou hlásku (tedy [v]) úsporněji. A naopak dvojité W bude vyhrazeno pro cizí slova a vlastní jména, ve kterých bylo i předtím.

Josef Rossowski se pokusil objasnit rozdíly mezi českým a polským pravopisem takto: "Je to zejména ochota přijímat všechny cizí vlivy, zděděná po šlechtickém Polsku, a zároveň nechuť ke všem umělým experimentům; a zavádění novotvarů nahrazujících cizí slova, která přišla zároveň s novými pojmy, je vždycky více nebo méně umělé. Tím možno také alespoň poněkud vysvětlit tak dlouhé udržování polského pravopisu opřeného o tradici cizí; proti polskému je český pravopis čistě národní a velmi radikální. Jsem nakloněn vidět v tom sám rozdíl národní povahy, způsobený tím, že Poláci jsou v podstatě národ rolnický, kdežto Češi jsou národ mnohem průmyslovější."

Obchod století

Pravopisné změny by si vyžádaly výměnu klávesnic. U notebooků by se to dalo řešit nálepkami. Ovšem, kdyby někdo měl vyrobit a prodat nějakých deset milionů klávesnic, mohl by na tom slušně zbohatnout. Většina klávesnic nese hrdý nápis "Made in China", a tak si jistě dovedete představit, kdo by na zavedení háčků nejvíc vydělal.

Knihy staré a nové

Jak by změna pravopisu vypadala v praxi? Staré knihy budou ponechány »na dožití« a nové budou tištěny v novém hávu. Rovněž všemožné tabule by se vyměňovaly postupně s ohledem na jejich životnost. To by od lidí vyžadovalo znalost nového i starého pravopisu. Do třiceti let od pravopisné reformy by bylo dobré postupně vytisknout všechny polské knihy v novém grafickém šatě. Tak by se na trh dostaly i knihy, s jejichž tiskem se dnes nepočítá.

Možno využít zkušenosti z Litvy a Lotyšska, kde byly háčky zavedeny až v roce 1908. Na pravopisné reformě měl zásluhu i český jazykovědec Josef Zubatý. Zkušenosti z historie ukazují, že i přechod z jednoho písma na jiné se dá technicky zvládnout. Pro mnohé jazyky (např. rumunština nebo chorvatština) je latinka relativně novým písmem, a přesto se zdá, jako by ji místní znali odedávna.

Samostatný jazyk

Jistě můžeme tvrdit, že veškeré jazyky jsou ve skutečnosti mluvené, a tedy všechny psací soustavy jsou pouhými značkami užívanými k zaznamenání zvuků (případně pojmů) toho kterého jazyka.

Ale současně bychom měli připustit, že psaný jazyk se do jisté míry osamostatnil a často se vyvíjel po svém. Přece víme, kolika slov a obratů se užívá převážně v psaném textu. Ve francouzštině existují i některé slovesné časy a způsoby s nimiž se setkáme jedině na papíře.

Pravopisný systém, který by trvale vyhovoval, bude kompromisem mezi vzájemně protichůdnými požadavky. Zřejmě se k němu dojde spíše vývojem než vynálezem. Vyjadřování zvuků není jediným úkolem písma, nýbrž jen prostředkem k naznačení toho, co slova znamenají. Zdatný čtenář vůbec nedbá zvuků, nýbrž spojuje obsah slova přímo s jeho obrazem. Proto mu nesejde na tom, je-li jeho rodný jazyk psán foneticky či ne, nýbrž jde mu především o to, aby se neměnila skupina písmen, kterou si navykl spojovati s určitým slovem. Složitější pravopis však znamená více dyslektiků.

Anglický pravopis jistě neodpovídá požadavku, aby slovo psané bylo co možná nejvěrnějším obrazem slova mluveného. Totéž lze tvrdit o pravopisu francouzském a částečně i o německém. Přesto se zdá, že takové pravopisy vyhovují nejen rodilým mluvčím. V Británii se několik desetiletí připravovala velká pravopisná reforma, ale jediným výsledkem bylo ustálení fonetického přepisu angličtiny, z něhož později vznikl mezinárodní fonetický přepis (IPA).

Polský spisovatel Stefan Żeromski se vyjádřil k návrhu pravopisných změn takto: "Kdyby jeho [=básníkovo] dílo bylo jen vnitřním monologem, projevem snění duše, vtěleným ve výrazy, bylo by tvůrci přece zcela jedno, jak vyjádřit graficky ten skrytý pochod, a nejsnazší by mu bylo vyjádřiti jej způsobem nejprostším, jemuž ruka navykla. Kdyby jeho dílo bylo vědomým nebo nevědomým proroctvím, že by mělo být obecně čteno, budit ohlas, být skutečně »novinou« čistého a smělého ducha, – i tento druhý podnět tvoření měl by přimět básníka k tomu, aby si vybral pro rozšíření svého díla formu co nejdostupnější širokému kruhu čtenářů, tedy ustálený způsob vyjadřování myšlenek. Básník je však obětí třetí pohnutky: Umiňuje si zablýsknout se ve světě literárním, způsobit protesty a odpor, udeřit na jistý okruh lidí a pobouřit je, píše i své jméno nevhodným způsobem, umiňuje si přinést na náš literární trh oslňující módu."

Jindy Żeromski uvedl: "Základy správného psaní musí být pevné, nezlomné, jako kolejnice na dráze. Nemohou být podvraceny a ničeny, pokud má existovat pokrok."

Víc než knihovník

Zrušení W bylo součástí pravopisné reformy přijaté k 1. červenci 1849. To ráno se Ewa probudila jako Eva. Václav Hanka chtěl Čechy přiblížit k ostatním Slovanům (W mu připadalo příliš německé).

Stále přemýšlím o tom dni, kdy Češi zrušili W. V červenci 1849 jste si mohli přečíst v časopise podobné upozornění:

'Dne 1. čerwence 1849 byla prowedena prawopisná reforma. Wzhledem k redakční uzáwěrce nebylo možné nowý prawopis zařadit do tohoto wydání. Pro přehlednost zde vwádíme popis prawopisných změn.'

Ten den začal pro mnohé těžkým probuzením. Mnozí přemýšleli, tak jako jiná rána, co 'wšechno wčera wypili' a jak to bude s nimi dál. A pak jim došlo, že dvojité W bude odteď v češtině vzácností. Mnozí staromilci se toho dne zhroutili, ale život šel dál. Argumenty pro a proti rušení W nebyly jenom praktické, jazykovědné nebo pedagogické. Naopak, ty byly spíše v pozadí. Do popředí se dostával individuální pohled na svět, spolu s postoji národnostními, politickými, náboženskými a estetickými. Preference určitého písmene v čerstvě publikované básni mohla znamenat i celoživotní cejch.

Třeba profesor Jan Nejedlý nazýval zastánce všech pravopisných změn »kazičechy, karbonáři, sektáři a zrádci«. Známý je také výrok spisovatele Antonína Fähnricha, že by nebylo dobré abychom W, 'třínožku tu naší národní o jednu nohu připravili'. Zmínil také, že by bylo směšné argumentovat úsporou papíru nebo inkoustu.

Druhým bodem reformy bylo psaní ou místo au (lauka>louka). Reformu navrhl Václav Hanka, vycházela z práce Josefa Dobrovského. Změnu podpořil i Pavel Josef Šafařík. Zde stojí za zmínku, že slovenština nepoužívá W od té doby, co je samostatným jazykem, tedy od roku 1843. Ľudovít Štúr na Slovensku prosadil zrušení W o šest let dříve. Anton Bernolák počítal ještě se zachováním W.

Velkým odpůrcem obou změn byl František Palacký, který mluvil o přívržencích pravopisných změn jako o »ošemetnících, neupřímných krajanech a vášnivých nepřátelích«. A už zmíněný Jan Nejedlý změnu také nelibě nesl.

V roce 1850 změny definitivně potvrdila Matice česká. Od té doby můžeme mluvit o moderním českém pravopise. Pozdější pravopisné změny už byly pouhými drobnostmi.

Poznámka: Starý pravopis zůstal v příjmeních jako Lauda a Saudek. Dříve se četla [louda, soudek]. Nositelé příjmení si ponechali starší zápis, aby se jejich příjmení četla jinak.

O rukopisech

Václav Hanka by možná byl obyčejným knihovníkem, nebýt rukopisů. Právě jejich »překvapivý nález« (1817) roztočil kola národního obrození. Češi konečně měli text popisující jejich slavnou minulost. Báseň 'Libušin soud', obsažená v Rukopise zelenohorském, by byla nejstarší českou literární památkou, kdyby byl rukopis pravý. Báseň líčí předkřesťanskou slovanskou společnost jako demokratickou a svobodomyslnou. Rukopis královédvorský pak obsahuje píseň o chrabrém vojevůdci Jaroslavovi, který porazil tatarského chána.

Rukopisy vzbudily světovou pozornost. Třeba i díky nim dodnes pokládají Češi svou vlast za srdce Evropy. V roce 1848 dospělo národní sebevědomí až k požadavku českého státního práva. I na to mohly mít vliv rukopisy. Lid z nich čerpal sílu ke kulturnímu tvorbě, což vedlo k dosud nevídanému rozkvětu českého umění. Vrcholem onoho rozkvětu bylo opětovné vybudování Národního divadla, které bylo roku 1883 otevřeno uvedením opery Libuše od Bedřicha Smetany.

»Nálezce« rukopisů Václav Hanka získal patřičný věhlas. Stal se známou osobností a i díky své slávě mohl prosazovat pravopisné změny.

Postupně se však objevovaly pochybnosti o pravosti rukopisů. Od roku 1971 víme, že rukopisy jsou falešné. Řekl bych, že to nevadí; důležité je, že byly, jsou a budou tak inspirativní.

Dvojjazyčnost jako výhoda

Češi hodně vytěžili z života ve dvojjazyčném prostředí (ČJ+NJ). Němčina byla dlouho hlavním jazykem, a tak se čeština mohla měnit. Začátkem 19. století se česky psalo velice málo, a tak pravopisné změny nebyly nijak zvlášť technicky obtížné.

Během národního obrození došlo k několika pravopisným reformám. Však říkám si, jestli se nedalo vytěžit ještě víc. Možná jsme se měli vrátit k rozlišování měkkosti a tvrdosti. Tedy y číst jako zadní (tvrdé) y; nopak i číst měkčeji než jsme dnes zvyklí, a k tomu měkčit předchozí souhlásku. Tak bychom mohli jasně vyjádřit, kam jaké i patří. Však dnes se nám mísí i/y, což nám přináší spoustu problémů.

Zvlášť Pražané řeší měkkost a tvrdost ve své mateřštině asi tolik, jako Američané měkkost a tvrdost plastů ve svých autech.

No vidíš, oženil ses se sestřenicí a teď tohle…

Ve svém článku "Láska navzdory hlouposti" jsem upozorňoval na to, jak je nebezpečné vytvářet si dávná tabu, zvláště když nejsou podložena vědeckými fakty. A když zaútočíme na nízké lidské pudy, zvláště závist, tak to teprve stojí za to.

Můžeme se dlouze zabývat otázkou, zda intimní vztah se sestřenicí je ještě morální, nebo už ne; zdali už je to hřích, nebo ještě ne. Takový úvahami můžeme popsat stohy papíru, ale k čemu to bude dobré?

Vztah k druhému člověku bychom si neměli utvářet podle jeho vzhledu, ani podle toho, zda jeho rodiče jsou či nejsou bratranec a sestřenice.

Podobně v našem duchovním životě by hlavní otázka měla znít: Kdo je pro mě Bůh? Případně: Jaký je Bůh? Zdá se mi, že v dobách, kdy upadala víra v osobního Boha, začala církev lidi poučovat o tom, co už je hřích a co ještě ne. Úvahy na téma "co ještě můžu vyvést, aby to nebyl hřích" nemají s vlastní vírou mnoho společného. Spory Ježíše Krista s farizeji byly variací na tohle téma. A s hesly jako "Bůh to chce…" má církev neblahé zkušenosti z minula.

Ještě více je třeba se vymezit proti ideálům »socialistického katolíka«, tedy člověka pro něhož má lidský život před narozením menší cenu než prášek do pečiva. Podobně uvažují mnozí soudci: směšné podmíněné tresty za delikty násilné, zato přísné tresty za majetkové. A jak to vypadá v některých školách? 'Spolužáky si mlať jak chceš, dokud něco neukradneš, nic se ti nestane.' Trochu mi to připomíná příběh o Al Caponovi.

Stejně tak nemůžeme tvrdit, že by Polák, který si doma píše polský text s háčky, byl špatný katolík. Nepovažujme spřežky za katolické a háčky za protestantské. V moderní době ani není pevný vztah mezi písmem a náboženstvím. Je možné psát azbukou a být katolík, psát latinkou a být protestant; stejně jako psát azbukou a být muslim. Hlubší souvislost vidím jedině mezi státem a jazykem (alespoň v Evropě).

Kopírování jako známka úspěchu

"Šťastná jsi, vlasti má! Ty jsi sice jen nepatrná země v Evropě, ale vyjdou z tebe mesiášové všech puntíčků a čárek tohoto světa." Karel Havlíček Borovský

Jestliže se původně česká diakritická znaménka prosadila v mnoha jiných jazycích (slovanských i neslovanských) a v mezinárodním fonetickém přepisu, znamená to, že jsou dobrá. O čárce nemůžeme na 100% tvrdit, že pochází z Čech. Zato háček je bez vší pochybnosti potomkem Husova nabodeníčka krátkého, a tedy není pochyb o jeho českém původu. V Evropě i mimo ní udělal závratnou kariéru. Běžný je v jazycích slovanských, baltských; dále se užívá v estonštině, finštině a friulštině; mimo Evropu v některých afrických a severoindiánských jazycích. Dále se háček uplatňuje při přepisu jazyků píšících azbukou a někdy také při přepisu čínštiny.

Háčky se dostaly i do řeckého písma – užívají je řečtí muslimové, kteří mluví bulharským nářečím (pomačtinou).

Poznámka: Háček může mít různý význam, tedy nejen změkčení hlásky. Variantou háčku je klička (např. u písmen ď, ť, ľ). 

Pokud se budeme na věc dívat z asijského pohledu, bude kopírování bráno jako pocta tomu, kdo něco vymyslel. Člověk, který je kopírován, to může brát jako potvrzení svého úspěchu. Čím víc je kopírován, tím je lepší a jeho prestiž roste.

Háčky prokázaly svou životnost navzdory staletí trvajícímu zápasu o jejich existenci. Háčky ve světě jsou tak trochu důkazem české účasti na světových dějinách.

Kdyby Poláci přijali háčky, byla by to pro Čechy určitá pocta. Jestliže si je někdo ›okopíruje‹ do svého jazyka, pak jsou asi dobré.

Možná vás napadá: Neměli by Poláci mít svébytná diakritická znaménka? Vytváření nových diakritických znamének je v dnešní době mimořádně technicky obtížné – je třeba spokojit se s těmi »předvyrobenými«. A pak, háčky jsou staletími prověřené – tak proč vymýšlet něco nového?

Zapamatujte si: Poláci říkají háčku nad písmenem ›daszek‹ [dašek], tedy stříška.

Něco víc?

Nejsložitější otázka zní: Je pravopis jen něčím pomocným a nedůležitým, nebo je něčím víc? Na jiném místě jsem psací soustavu přirovnal k omítce, zde ji přirovnám ke kabátu, do kterého se jazyk obléká. Nebo by to mohla být hůl, o kterou se opíráme, když chceme zachytit své myšlenky na papír.

Jistě bychom se neměli dívat na pravopis jako na něco posvátného a nedotknutelného – pravopis by měl být především funkční. Ano, jsou i jazyky, u nichž je psaná podoba pojítkem mezi různými variantami mluvené řeči. Při poslechu angličtiny jsem si mnohokrát říkal: 'Potřeboval bych to vidět napsané…' Stejně tak může být pravopis pojítkem mezi historií a současností určitého jazyka.

Psaný jazyk je možná do jisté míry samostatný útvar, ale jednoduše řečeno: Mluvený jazyk je vždy tím hlavním. Jedině ten se dá přirovnat k člověku. Přece když se budete chtít setkat s určitým člověkem, nestačí vám spatřit jeho hůl nebo kabát. Budete chtít vidět jeho samého.

Jazyky jsou tu s námi už dlouho. Podle mé názoru od chvíle, kdy člověk dokázal vyjádřit víc než základní pocity. Naproti tomu písmo bylo v pravěku neznámé, ve starověku a středověku byla jeho znalost menšinová. Mnoho lidí tehdy za celý život nepřečetlo jedinou knihu.

Teprve v průběh novověku se jeho znalost rozšířila na široké vrstvy obyvatel. Dnes je z písma věc denní potřeby. Všeobecná znalost písma však přináší nové problémy – obtížnost pravopisných změn. A ta je násobená naším svázáním s technikou – zvláště s počítači.

"Je dosti příznačné, že druhá polovina 19. století i první tři desetiletí 20. století projevily tak málo pochopení pro psaný jazyk jako systém »sám o sobě«". Josef Vachek

Kuriozita na závěr

V roce 1911 se objevil zatím poslední vážně míněný návrh na zápis češtiny cyrilicí. Podalo ho Starořímské katolické společenstvo. Jeho člen, kněz Antonín Stříž napsal:

"Omezoval byste sám svou svobodu, kdybyste mínil se vázati na harampádí, jímž jsou většinou vyzbrojeny dnešní tiskárny. Nabízejí se sice často tiskaři, že by si obstarali nové typy, ale jen tu a tam ukáže se v cenících německých firem tvar, jenž na chvíli neomrzí; když pak se vloží do těch typů k sazbě řečí románských neb germánských dosti pěkných českých písmen s háčky, čárkami, kroužky – reformními nešvary Husovými, pozbývá písmo úplně harmonie. Ale i tomu snažíme se odpomoci."

Katoličtí fundamentalisté (v dobrém slova smyslu) se domnívali, že by si cyrilice lépe rozuměla se slovanským duchem našeho jazyka. Hlásky [č, š, ž] by měly svá písmena (vždyť se v mluvené řeči tolik liší od [c, s, z]). K zápisu [ď, ť, ň] a dokonce i [ř] by se využilo měkkých znaků nebo spojení s měkkým i.

Stříž dále pokračuje: "Pravopis tento plně vyhovuje všem slovanským jazykům, písmo jest pro umělce velmi obrábitelné a harmonické." A nám zůstává věčná otázka: Nebyla náhodou azbuka pro nás (i pro Poláky) lepší?

Křehká rovnováha

21. století je dobou, kdy spolu jazyky žijí v křehké rovnováze. Postavení některých jazyků se dále upevňuje, jiným klesá počet mluvčích a mnohé jazyky vymírají. V průběhu 21. století by mohlo dojít k historicky největšímu úbytku jazyků. Mohli bychom tvrdit, že jde o přirozený vývoj a vymizení jednoho jazyka znamená posílení jiného. Mnoha velkým jazykům bude přibývat rodilých mluvčích rychleji, než by odpovídalo demografickému vývoji. Své místo na vrcholu jazykové hierarchie si bude dále upevňovat angličtina.

Nám nezbývá než věřit, že si čeština a polština udrží své ›místo na slunci‹.

Na úplný konec ještě něco málo o velkém českém paradoxu.cz

Mezinárodní kód České republiky je CZE, mezinárodní poznávací značka českých motorových vozidel je CZ. S touto zkratkou se hojně setkáme také ve světě internetu. V zahraničí se pro českou korunu používá označení CZK.

Zde je zachována staročeská spřežka, která prodělala podivuhodnou cestu po Evropě:

stará čeština>stará polština>nová polština>angličtina 19. století>Česko a svět 20. a 21. století

A tak Čechy v cizině proslavila spřežka, které se kdysi ve své vlasti zbavili…

Staré přísloví o tom, že doma není nikdo prorokem, se tak zvláštním způsobem naplnilo.

A co znamená zkratka CZ v americkém prostředí? Canal Zone, neboli část Panamy.

Použitá literatura:

Breton, Roland: Atlas jazyků světa - Soužití v křehké rovnováze, Albatros, Praha 2007

Klégr, Aleš; Zima, Petr: Světem jazyků, Albatros, Praha 1989

Klemensiewicz, Zenon: Historia języka polskiego, PWN, Waszawa 1999

Lamprecht, Arnošt a kol.: Historická mluvnice češtiny, SPN, Praha 1986

Marvan, Jiří: Brána jazykem otvíraná aneb o češtině světové, Academia, Praha 2004

Todorov, Cvetan: Dobytí Ameriky, MF, Praha 1996

Využil jsem především volně dostupné články na Wikipedii a v internetovém archivu časopisu Naše řeč.

Můj vděk mají všichni, kteří se nebáli dát své texty na internet.

Poděkování patří všem, bez nichž by tento článek nemohl vzniknout.

Věnováno jedné bezvadné holce, která si nemohla napsat ve jméně háček.

Dáno v Praze dne 9. prosince roku 2012, na svátek sv. Valérie z Limoges, ve 32. roce mého života.