Rozšířená latinka

Latinka je dnes nejrozšířenějším písmem na světě. Což ovšem neznamená, že by byla nejdokonalejší. Především v latince chybí znak pro [x] a nejsou v ní ani znaky pro [č, š, ž].

Na úvod: V mezinárodním i českém fonetickém přepisu je zvykem psát ch jako [x], tedy Chuchle [xuxle].

V latině nejsou hlásky [č, š, ž], proto Římané neměli potřebu tvořit pro ně písmena. [x] se vyskytuje jen ve slovech řeckého původu a píše se pomocí spřežky ch.

Ve středověku se latinka začala užívat k zápisu mnoha dalších jazyků. Avšak vzniklo jen několik nových písmen, jako w, které vzešlo ze dvou jednoduchých v. Pak je tu nám dobře známé německé ostré ß, nebo æ v islandštině.

Častým způsobem zápisu hlásek, pro které nejsou v latince písmena, jsou spřežky. V dnešní češtině máme spřežky ch, dz a dž; dříve se užívalo spřežek více. V 15. století byl přijat Husův návrh, aby se pro zápis [č, š, ř, ž] užívala diakritická znaménka (dnes háčky).

Pravopisné otázky byly v historii posuzovány nejen z hlediska jazykovědného a pedagogického, ale i náboženského a politického. V 15. století chtěl Jakub Parkoszowic zavést do polštiny diakritiku po českém vzoru. Nakonec si to rozmyslel z obav před husitstvím; předpokládal totiž, že když Poláci začnou psát háčky, podnítí to jejich zájem o husitství, a to by mohlo vést až k reformační vlně v Polsku.

Opravdovou lahůdkou je zápis [s, š] v maďarštině. [s] se píše jako sz, naopak s se čte jako [š].

V zahraničních médiích často vídáme česká jména bez háčků. Není to způsobeno ani tak technickými omezeními, ale spíš obyčejnou leností. Ve wordu (a snad i v jiných editorech) jsou mezinárodní sady písem, a tak české háčky (a nejen ty), by měly být k dispozici kdekoli na světě. Stačilo by jen zadat vložit/symbol.

Spřežka ch je takový malý světový průšvih. Dá se číst třemi způsoby: [x, č, š]. Jednou se mě ptal francouzský turista (anglicky): "Where is hotel [šodov]". Koukal jsem se na něj, jako když spadl z višně; a pak mi došlo, že chtěl říci [xodov]. To Angličané zase říkali fotbalistovi Čechovi [čeč].

Byl bych pro rozšíření latinky. Doplnil bych do ní znaky pro [x, č, š, ž]. Tyto hlásky se vyskytují v mnoha jazycích. Ale kde vzít ta nová písmena?

Znaky pro [č, š, ž] by bylo nejjednodušší převzít z azbuky; zde taková písmena jsou. Oříškem je znak pro [x]; v azbuce i řecké abecedě je sice takové písmeno (chí), ale to vypadá stejně jako naše x. Inspiroval jsem se řeckým chí a vytvořil jsem písmeno, které vidíte na obrázku v perexu; vypadá jako otočené ypsilon.

Po přijetí nových písmen by se spřežky užívaly pouze k zápisu méně obvyklých hlásek, jako třeba dz, dž, ň (v chorvatštině nj), ľ (v chorvatštině lj).

Diakritická znaménka by sloužila k rozlišení velmi podobných hlásek. Za příklad můžu uvést polské sz/ś. V polštině se sz čte jako naše š (szary, maszyna), avšak ś se čte měkčeji (świat, miś). V obrázku jsem nový zápis znázornil na jménech hor Szrenica a Śnieżka.

K rozlišení délky hlásek by byla určena rovněž diakritická znaménka.

Možná vám rozšíření latinky připadá jako utopie. Ale já věřím, že je to možné.